Konečně nastal konec téhle snad nekonečné směny, která mi připadal ještě delší než těch dvanáct let ve škole. Takže jsme s klukama uklidili, udělali všechny potřebné věci a chystali se domů. ,,Mám tě rád, Matteo.'' zamumlal Timo a obejmul mě. ,,Taky tě mám rád, Timo.'' vydechl jsem a pohladil ho po rameni. ,,Ale  já tě nedokážu nikdy mít tak rád jako ty mě, protože mé srdce patří někomu jinému, ale znám někoho kdo tě budu milovat bezpodmínečně.'' usmál jsem se. ,,Kdo je to?'' zeptal se. ,,Otoč se.'' odpověděl jsem mu s úsměvem, když se za ním objevil nervózní Aristotelés. S úsměvem jsem si stoupl k Patrikovi a sledoval ty dva jak si mezi sebou vyměňovali polibky. ,,A co my dva teď?'' podíval jsem se na něj. Patrik se jen usmál a políbil mě. S lehkým úsměvem jsem si ho k sobě přitáhl za zátylek blíž a užíval si tuhle kouzelnou chvilku.  ,,Tohle bylo-'' začal Patrik. ,,Něco úžasnýho.'' dokončil jsem za něj. ,,To teda.'' usmál se a přitáhl si mě zpět. ,,Miluju tě.'' vydechl a lehce se odtáhl. ,,Taky tě miluju, ale teď mlč a líbej mě.'' usmál jsem se. Odtáhlo nás od sebe až Timovo falešné odkašlání nebo vlastně víc falešných odkašlání. Trochu jsem se od Patrika odtáhl a podíval se na něj. ,,Už jsem myslel, že se udusím.''' zasmál se. ,,Timo, ty jsi vážně pako.'' usmál jsem se.  ,,Tak jdeme?'' zeptal se Patrik. ,,Jdeme, já už chci pryč.'' usmál jsem se. ,,Tak pojďte.'' usmál Timo a vyndal si klíče od cukrárny, aby mohl zamknout. ,,Tak ahoj.'' usmál jsem se a společně s Patrikem se vydal jiným směrem než kluci. 

Ucítil jsem Patrikovu ruku na té své a popravdě se ani nebránil. ,,Za tu dobu co jsem tady jsem si nepředstavoval, že tohle opravdu udělám.'' usmál se a chytl mě. ,,Počkej,'' zastavil jsem ho. ,,Co se děje?'' podíval se na mě starostlivě. ,,Půjdeš se mnou domů?'' zeptal jsem se a sklopil pohled k zemi. Cítil jsem se hrozně trapně, ale to asi dělá ta zamilovanost. Patrik ke mě přistoupil a zvedl mou bradu tak abych se mu díval do očí a políbil mě. Lehce a procítěně. V tu chvíli jsem měl v břiše snad miliony motýlků, cítil jsem se nepopsatelně úžasně. Když se odtáhl tak jsem musel spokojeně vydechnout. ,,Půjdu rád, pokud nebudu nikomu vadit.'' usmál se. ,,Nebudeš, doma stejně nikdo není.'' řekl jsem potichu. ,,Můžeme jít nebo?'' ,,Můžeme.'' přikývl jsem.