Princ, ve velice úhledných šatech i účesu, se kterým mu pomáhal Minho, vzorně odříkával vše, co si pamatoval. Na zkoušku se přišla podívat dokonce i matka královna, díky čemuž ještě víc děkoval Minhovi za pomoc, jelikož v opačném případě by opravdu skončil ve stáji. 

Všichni v místnosti byli takřka v šoku z toho, jak dobře vše uměl. Služebná měla dokonce otevřená ústa. Ani učitel k tomu neměl daleko, avšak jeho výraz říkal vše.

Poslední část zkoušky byl tanec a Jisung by nikdy nevěřil, že se na něj bude těšit. Když tančili s tmavovláskem, a mu to už konečně šlo, tak jej to bavilo. Do místnosti zavolali dívku asi v jeho věku. Byla pěkná, štíhlá, jemná v krásných šatech pomněnkové barvy se zlatými detaily. Plavé vlasy byly sepnuty to drdolu, pár pramenů splývajících na její obnažená ramena. 

I přesto v momentě, kdy ji uchopil za pas, napadla jej myšlenka na Minhův, který byl o něco širší, ale pevnější díky svalům. Jemně vzal její ruku do své; byla překvapivě větší než Minhova. Také byla teplá a princ si na to nějak nemohl zvyknout. Dívčino tělo na jeho a hudba v pozadí, která mu při učení chyběla.

Oba ladně tancovali sálem za neustálého dozoru ostatních, avšak Jisung byl myšlenkami u chlapce, jenž nejspíš ležel v jeho posteli, vypadal jako housenka a spokojeně předstíral spánek... Nebo opravdu uměl spát? Bude se ho na to muset později zeptat.

Sice to moc nechápal, ale i přesto měl před očima Minha s lehkým úsměvem, jak se mu dívá do očí, zatímco tiše brouká melodii a nechává jej vést.

„Výborně! Princi Jisungu, jsem ohromen vašimi vědomostmi a vaším tancem! Pravda, tanec mohl být lepší, avšak vezmeme-li v potaz, že jste byl pouze na jedné hodině půl roku zpátky... Jsem opravdu ohromen," zanotoval nadšeně učitel.

„A jak vám to slušelo! Líbezný pár!"

Teprve tato věta jej vyvedla z transu a před očima byla místo staršího chlapce mladší dívka s lehce růžovými tvářemi. Rychle od ní odstoupil, pouštěje její ruku i pas. Dívka se na něj usmála a zamrkala.

Jeho pozornost však byla na jeho matce, která onu větu pronesla.

Matka královna nikdy nevěnovala příliš pozornosti svému synovi, obzvláště v takovýchto záležitostech. A když už, tak přesně v opačném směru; "Opovaž se s někým chodit.". Proto byla taková věta z jejich úst nanejvýš podezřelá.

„Matko..." zamumlal zmateně. V místnosti to šlo naneštěstí slyšet. Královna pokynula a všichni, včetně dívky, se uklonili a odešli, nechávájíce je samotné. „Ano?" usmála se, ale Jisung ten úsměv dobře znal. Byl až moc vlídný, až moc dokonalý, až moc... sladký.

„Co to má znamenat?" zeptal se také sladkým tónem jako slušný maminčin chlapeček. A stejně jako on, i královna to prokoukla, lehce ji cukaje v pravém obočí. „Co máš na mysli?" hrála dál. „Proč jsi řekla ten komentář?" Krev v něm pomalu začínala vřít. Netušil, jak to dělá, ale pokaždé ho dokázala tak neskutečně vytočit, i když ve výsledku skoro nic neudělala.

„Ale zlato, to byl jen žert! Neber všechno tak vážně!" Mávla rukou se smíchem. Jisung ji ještě chvíli pozoroval, než vydechl, svěsil uvolněně ruce a pomalu se rozešel ke dveřím s cílem rozloučit se a pak hurá do pokoje.

彡

Ať se díval kamkoliv, nikde staršího nemohl najít. Postel byla ustlaná a celý pokoj byl uklizený. Okno bylo otevřené do tmy a Jisung začal přemýšlet. Minho nikdy neodešel, a pokud ano, tak to vždy řekl, i když to byl jen hloupý záchod.

Blondýnovi se rozzářily oči.

彡

Poslední úpravy a Jisung byl oblečený do tanečního obleku s vlasy sčesanými dozadu. Minho jej z postele pozoroval, kousaje se do prstu. Mladší vypadal obzvláště dobře. Přízrak si připadal jako malá holka.

„Přej mi štěstí!" zajásal mladší a s úsměvem opustil pokoj, odcházeje na zkoušku.

Oknem do pokoje pronikalo slunce, jež bylo už poměrně nízko. Vzduch voněl večerem a přízrak se se zvědavostí dítěte rozešel k oknu, ze kterého se naklonil. Vítr si začal hrát s jeho vlasy, a tak z něj vylezl a došel až na střechu, ze které stejně jako se Sungem slezl na hradbu.

Byl odtud výhled na celé království. Jeho oči klouzaly po oknech, dokud v jednom nezaregistroval tančící pár. Byli spolu kouzelní, hotové porcelánové panenky. Po chvíli pozorování si uvědomil, že to byl Jisung. Ať se snažil sebevíc, nedokázal potlačit tu trochu žárlivosti, která se mu zrodila v hrudi.

Postupně se však začala přeměňovat v uvědomění. Princ a princezna, no ne? Tak to přece má být.

Taky se v něm začala hromadit pýcha, jelikož to on byl ten, kdo ho naučil kroky, kdo ho naučil jak vést. To on byl ten, s kým poprvé tančil, a i když to pro někoho byla pitomost, Minho si připadal... svým způsobem výjimečný. Nebo si to alespoň chtěl myslet.

Tanec vypadal bezchybně a Minhovi došlo, že zkouška určitě dopadla taktéž dobře, tudíž mladší bude mít radost. Proto se zvedl a po hradbách docupital s úsměvem k lesu. Tam podél okraje začal opatrně sbírat kvítky do malé, ale roztomilé kytičky, která hrála veselými barvami a sladce voněla; před jeho očima se ukázal blondýnův úsměv.

Když se vracel zpět, byla už tma. Hvězdy pomalu vylézaly a osvětlovaly hradby, po kterých vesele skákal chlapec s popelavě modrou pletí a očima, které připomínaly hvězdy.

Opatrně, aby kytičce nic neudělala, se vysápal nahoru na střechu, zarážeje  se při pohledu na prince, který prohledával celý pokoj. Tichý smích opustil jeho ústa, usazuje se na konec střechy s dobrým výhledem na pokoj. Mladší vypadal zmateně, že jej nemůže najít, a Minho si to užíval.

Jisung se naposledy rozhlédl po pokoji a přízrak se chtěl už už zvednout, avšak v pohybu zamrzl v momentě, kdy uslyšel jásání a smích.

„Ano! Konečně volný! Konečně je pryč!"

Chlapec vypadal nadšeně, užívaje si ten moment při pohledu na prázdný pokoj. Co však neviděl byl chlapec sedící pod hvězdami s kytičkou v ruce, jak přemáhat své tělo, aby nepodlehl smutku, zklamání a bolesti. Z jeho očí se spustily dva pramínky vody, kterou jeho tělo oplývalo. Slzné kanálky byly již za tu doby nefunkční, tkáň po skoro sto letech nepoužívání ovadlá.

Už delší dobu uvažoval, zda-li jeho náklonnost k mladšímu byla pouze založena na faktu, že to byl první a zároveň jediný člověk, jenž s ním jednal také jako s člověkem, nebo to byl jiný typ náklonnosti.

Tak či onak, pohled na jásajícího chlapce s hvězdami v očích a úsměvem, který mu připomínal domov, sladký med a rozkvetlou louku s včelkami, ten pohled dokázal hnout s jeho již nehybným srdcem... A ne v dobrém smyslu.

彡

Zdravím! ^^

Dnešní kapitola je kratší, ale řekla bych, že dost výživná. :D

Nemáte tušení, jak dlouho jsem se na tuto část těšila! :3 Ten konec mám předepsaný přesně takto už asi tři měsíce. Konečně. -3-

Snad se vám líbí! Hlasy a hlavně komentáře moc potěší. ^^

Tak papa^_^