Uběhl měsíc.

Nikdo na hradě si nevšiml chlapce s bílýma očima a popelavě modrou pletí, avšak nikomu neunikla změna v chování nejmladšího prince.

Nejen na hradě, ale i v blízkém okolí si lidé šeptali, jak se neuvážený, rozpustilý a rozjařený princ, který celé dny, a někdy i noci, putoval všude možně, nyní chová mnohem klidněji, chodí na hodiny, na které se i připravuje, a dny tráví mnohem více na hradě.

Královna toho samozřejmě využívala a rodinné obědy či večeře se opět staly tradicí. Tedy- Ony byly vždycky tradicí, jen Jisung na ně nechodil. A to z mnoha důvodů, těch stejných jako proč netrávil čas na hradě.

Jeden z nich byl jeho otec, druhý matka, no a třetí a čtvrtý jeho úžasní bratři. Pátý byla formální stránka stolování, šestý že se musel obléct do formálních nepohodlných šatů, sedmý důvod byl způsob, jakým musel jist, osmý samotné jídlo. Devátým pak byly rozhovory, které se po čas jídla vedly spolu s vynechávání Jisunga z diskusí a obecné ignorování. Desátý důvod byl přesný opak; a tedy až moc pozornosti na jeho osobu, kdy jej celá rodina začala urážet- tedy pardon, z lásky mu říkat jeho vady, jelikož od cizích se to hůř poslouchá.

„Oh! To mi připomíná, jak jsme našli tu kytičku lučního kvítí pod Jisungovým oknem!" rozesmála se královna. Blondýn upřímně neměl tušení, o čem se baví, avšak jeho jméno ho donutilo zpozornět.

„Pod 'jeho' oknem? Kytka? Ale prosím! Komu by ji asi dal? Ten by si nenašel holku, ani kdyby ji postavili před něj. Však co ta holka, se kterou tančil, hm? Tvůj plán je dát dohromady udupal stejně rychle, jako jsi ho navrhla!" rozesmál se ještě víc nejstarší bratr. Druhý se k němu přidal. „Musím souhlasit. Anebo snad někdo přinesl kytku jemu? Oh, jak romantické, nemyslíte? Náš bratříček má ctitelku- haha nebo snad, haha, ctitele?!" Tímto odrovnal všechny u stolu, který praskal pod náporem, jak do něj všichni ze smíchu bušili. Jen nejmladší člen rodiny se nebavil.

„Ano ano, ctitel, jenž mu ji chtěl dát do okna, avšak nejspíše si povšiml jeho neuklizené komnaty a raději ji upustil na zem, vraceje se do svého příbytku!" Starší bratr si to náramně užíval, avšak jeho teorie byla bohužel nejblíž.

„Kdy?"

Pro jeho vlastní překvapení, celá rodina utichla a zmateně, stále však pobaveně, se na něj otočila. „Co 'Kdy?'? Musíš být přesnější," promluvila až moc sladkým hlasem matka královna. Jisung se mentálně připravil. „Kdy jste... našli tu kytku." Královna začala přemýšlet. Následně vítězně luskla prsty. „No ovšem! V ten den, kdy jsi poprvé ukázal, jaký jsi pozoruhodný tanečník," prohlásila pyšně, spíše však nad tím, že si vzpomněla, než nad úspěchem svého syna.

Jisungovi to ihned docvaklo. Za celý měsíc si již několikrát vyčítal svou reakci, jelikož starší se stal jeho nejoblíbenějším člověkem- osobou, kterou kdy poznal. Díky tomu jej víc a víc mrzelo, jak se tehdy zachoval; a tato informace tomu nepřidala.

„Omluvte mě."

Aniž by čekal na odpověď nebo věnoval nějakou pozornost větám, které na něj pokřikovali, vstal a odešel z místnosti.

Celou cestu do pokoje se v jeho hlavě tvořily nejrůznější scénáře, co se tu noc stalo. Byl to už měsíc, ale chlapec si ji dobře pamatoval.

Ještě aby ne, když v ten den si poprvé uvědomil, jak moc mu na starším záleží, i když to potlačil ve snaze zbavit se toho. Jak si představoval Minha místo dívky, jaké to bylo mít jej na dosah, držet jej za pas.

„Bože já jsem idiot!" zašeptal si naštvaně pro sebe.

Nemohl se dočkat, až se Minhovi omluví, jako už to udělal několikrát, a následně ze sebe strhne všechno oblečení, dá si svou úžasnou vynošenou košili a spolu s Minhem si lehne do své úžasné postele, zatímco starší mu bude předčítat.

Když však vešel celý nadšený do pokoje, byl prázdný. „Huh?" Zmateně jej celý obešel, jen aby se utvrdil v tom, co bylo očividné.

Zmateně se posadil na postel. Samozřejmě spolu chodili ven často, ale za celý měsíc Minho sám opustil pokoj dvakrát, a to vždycky s vědomím mladšího.

Mladší chlapec začal přemýšlet, zda-li jej nějak nenaštval, než odešel na večeři. Nic jej však nenapadlo, ale to nezastavilo jeho vzpomínání.

Před očima mu vyskočila scéna, když jeli s Minhem z jejich menšího stanování, absence stanu samozřejmě nepodstatná, a on jej komplimentoval a mačkal mu při tom obličej, až z něj vymáčkl vodu-

Jeho mozek nezahálel a ihned mu připomenul, kolikrát jej silně objal či jen chytil za obličej stejným způsobem, avšak žádná voda z něj nevytekla.

Také se mu vybavila scéna, kdy poprvé jemu i sobě přiznal, že je rád, že se potkali, den po tom, co se zachoval jako největší idiot pod sluncem.

Den po události, o které nyní ví opět další informace, za které se prostě musí omluvit.

Šramocení, kroky a následně postava v okně. Jisung trhl hlavou a setkal se tváří v tvář s chlapcem, kterého tak hledal.

„Oh? Nějak brzo-"

„Můžeš mi vysvětlit, kdes byl?! Víš, jak jsem se lekl? Tohle mi nedělej! Proč jsi něco neřekl-"

Minho vytáhl z tašky tuniku z vlněného sukna; stejnou, jakou měl každý obyčejný sedlák, rolník či jiný člověk z nižší třídy. Byla nová, avšak její vzhled nevypadal nijak speciálně. Byla dokonalá.

„Promiň, chtěl jsem ti ji dát jako překvapení, až se vrátíš, jelikož jsem vás pozoroval a všiml si, jak byli dneska příjemnější než jindy." Jisung vyloženě žil pro jeho sarkastický hlas, jenž používal často, především ve spojení s jeho rodinou.

Opatrně ji převzal, stále neschopen slov. „Líbí?" zaculil se, i když odpověď mladšího byla očividná. „Nechal jsem ti ji udělat na míru podle předlohy tvých šatů. A! Zaplatil jsem ji přesně tou hedvábnou tuniku, kterou tak nesnášíš. Dvě mouchy jednou ranou, nemáš zač!"

Minho se pyšně usmál a zády spadl do postele.

Mladšího rozbolela hlava, jak se mu vše v hlavě spojovalo, jak mu vše docházelo. „Proč?" vydechl a konečně zvedl pohled od svého nově nejoblíbenějšího kusu šatníku. Minho se opřel na loktech a podíval se na něj, v jeho pohledu viditelné zmatení.

„Jak to myslíš 'Proč'? To ti nemůžu sehnat oblečení, když máš jen jedno?" usmál se na konci pobaveně. „Oba víme, že jedno nemám," zamračil se, „ten, kdo doslova nemá oblečení, jsi ty."

Tmavovlasý chlapec mu věnoval kyselý úsměv. „To teda ne! Já mám celou tamtu skříň, to ty jsi ten, co neustále nosí to samé! Takže jsem si řekl, že už mě to nebaví a pořídím ti další," vysvětlil a hrdě vztyčil hlavu.

„Ale-" mladší chtěl oponovat, pokračovat v rozhovoru, avšak starší ho přerušil. „Jdi se umýt, chci už jít spát, jenže ti musím ještě číst." Protočil otráveně oči, ale blondýn jej dobře znal, aby věděl, že si dělá srandu.

Ještě chvíli se handrkovali, Jisung se u toho chystaje do koupelny, kde se pak co nejrychleji připravil na spaní.

A pak konečně nastalo to, na co se tak těšil; on, ve svém pohodlném oblečení, zabalený v peřinách ve své posteli s Minhem po boku, jak mu čte. A stejně jako již párkrát během posledních dvou týdnů, i dnes se nenápadně přitulil ke staršímu, který stejně jako pokaždé zatím předstíral, že si toho nevšiml.

彡

Zdravím vás!

Omlouvám se za ten timeskip! Ono já jen fakt netušila, co tam neustále psát, jelikož s takovou by ten příběh měl sto kapitol- což by sice bylo hezky symbolické, ale já rozhodně nehodlám psát epos. :D

Tudíž upřímně doufám, že vám to nevadí! Samozřejmě budu ráda, pokud by se chtěl někdo vyjádřit. ^^

Snad se kapitola líbila! Hlasy a komentáře mě moc potěší. :3

Tak papa^_^