Lesem se nesla mlha spolu s řinčením řetězů, jak se jezdec hnal na svém koni. Stejně jako jezdec bylo zvíře taky mrtvé. Jeho kosti se nelámaly, a pokud ano, koně to nijak neovlivnilo. Proto i za jakéhokoliv terénu v jakémkoliv úhlu běžel jako střela, klouby skoro vyskakující z jamek. Po něm zůstávaly pouze hluboké stopy kopyt.

Minho zíral před sebe a hledal cokoliv, do čeho by se mohl zakousnout a nechat to pocítit alespoň podobnou bolest, jakou nyní prožíval on.

Vpravo uslyšel hlasy, bylo rozhodnuto.

Kůň ostře zatočil. Minho se připravil a jakmile se minuli, skočil na ně. Muž spadl a roztřískl si hlavu o kamennou zem, nos roztříštěný a krev rozprsklá. Jeho společník stál na místě. Jeho mozek neměl šanci vše zpracovat.

Přízrak jej za límec přitáhl, zuby protínající jeho tkáň na krku, dostávaje se tak ke krkavici. Teplá krev se vyhrnula z rány a on ji spokojeně olizoval, užívaje si to teplo a život, který představovala. Tělo v jeho rukou ochabovalo, až bylo naprosto bezvládné. Až v té chvíli je jezdec pustil na sem.

Celý jeho nos i ústa byly od krve, kapičky stékající po bradě a nyní i po bývalých krásných šatech. Jeho poslední starost.

Takto to pokračovalo hodiny. Přízrak zabíjel každého, koho potkal. Rudou tekutinu polykal v desítkách litrů, až musel ne jednou zvracet, aby mohl pokračovat. Kůň jen tiše pozoroval, nechávajíce přízrak, aby vybil své emoce.

Noc byla dlouhá.

彡

Jisung se spokojeně probudil, mazlíce se k tomu, co bylo v jeho náruči. Když otevřel oči, překvapeně koukal na zmačkanou peřinu, kterou objímal i nohama. Ihned potlačil nutkání zamračit se.

Spokojeně vydechl a protáhl se.

Ráno probíhalo klasicky, s Jisungem, který se převlékl a už už chtěl vylézt z okna, když někdo zaklepal. „Um... Dále?" Princ slezl z parapetu a místo toho se postavil tak, aby to vypadalo, jako by otvíral okno. Do pokoje vstoupila stráž.

„Máte jít za vaší matkou královnou."

Blondýn kývl, ještě chvíli koukaje na nyní prázdné dveře, následně se vydávaje do ranního salónku, kde jeho matka trávila dopoledne.

Ač nesnášela sebevíc, že se potuluje celé dny na koni nebo že nechodí na výuku, nikdy nezašla tak daleko, aby k němu do pokoje poslala ozbrojenou stráž; a to vyvedl nejrůznější pakárny. Ale nyní? Po předešlém večeru? Matka královna neměla sebemenší důvod si jej nechat předvolat STRÁŽÍ.

Služebné jej uvedly, což mu přišlo praštěné, a on vešel. „Oh, drahoušku, tady jsi! Je mi líto, ale do odvolání nesmíš opustit hrad," pronesla dramaticky. V levé ruce svírala květovaný podšálek, v pravé šálek s kávou pokrytý stejným vzorkem. Pohodlně se opírala o pohovku, její šaty elegantně splývající na zem. Skoro jako by pózovala pro obraz.

„Já... Tomu nerozumím?"

Princ byl vyvedený z míry, hraje si s konci rukávů. „Oh, strašná tragédie! V lese řadí nějaké monstrum, které přes noc zabilo desítky, možná i stovku lidí. Každou hodinu dostáváme nová čísla. Prý je to otřesná podívaná. Rozkousané krky, okousané prsty... Je mi špatně jen co o tom mluvím. Oh, zlato, prý jsou na všech mrtvolách stopy bolestné křeče, což svědčí o tom, že umírali pomalu a krutě," královna se konečně odmlčela, slitování na jejím obličeji vystřídala vážnost, „nevíme, co to je, jelikož na zvíře je to moc kruté a pro člověka... Netuším, který člověk by byl schopný v tak krátké době zabít tolik lidí, když vezmeme, v jakém terénu se některé nacházejí... A taky jak by mohl člověk jen tak prokousnout krk?! Nemožné..." poslední část zašeptala spíše pro sebe.

Všichni v místnosti stáli s tragickými výrazy, zamyšlení nad tragédii a které monstrum by tohoto bylo schopné. Avšak Jisung stál klidný s jedinou myšlenkou.

Minho.

„Dobře, já tedy půjdu do svého pokoje. Omluvte mě," řekl co nejvychovaněji a aniž by čekal na odpověď, opustil salón.

Jen co zaklaply dveře jeho pokoje, zamkl je a bez větších starostí vylezl z okna. Střecha, okap, střecha a hradba. Když celý zadýchaný doběhl na konec k lesu, ve své hlavě slyšel hlas tmavovlasého chlapce, jak si utahuje z jeho kondičky. Bylo to zvláštní, jak si na jeho přítomnost tak rychle zvykl.

Pohodově se vydal do stájí, kde opatrně vyvedl Rufa i se sedlem a uzdou ven. Hned za rohem jej nasedlal a tryskem uháněje do lesa.

Rufus byl zmatený, proč tak spěchá, avšak ihned kousek od okraje lesa narazili na dvě mrtvoly. Koník polekaně uhnul, jak na ně málem skočil. „No doprdele," vydechl Jisung. Když seskočil a přišel blíž, ucítil povědomý zápach. Mrtvá těla ležela kousek od koní; jedno mělo rozkousaný krk, druhé znetvořený hrudník.

„... Jo, to je Minhův styl, sakra-"

Jisung byl frustrovaný, sám nevěděl proč. Proč mu vadilo, že to Minho dělá? Dělal to i předtím... Sto let před tím, než se potkali. Chlapec si uvědomil, že se bojí, kdyby ho zatkli a chtěli zabít. Ale je to krvelačný přízrak, tak proč?

Na tuto otázku si nechtěl odpovědět. Představa, že by mu byl sympatický přízrak, jenž jej chtěl zabít, byla jednoduše špatná v každém směru. Natož si užívat chvíle s ním jako kamarádem?... To prostě ne.

A i přesto se Jisung viděl, jak jede na koni směrem, kterým podle stop kopyt jel v noci chlapec s popelavě modrou pletí a očima bez zornic.

彡

Uběhly dvě hodiny a Jisung stále bloudil lesem bez cíle, pouze následující stopy. Nevěděl proč, ale neměl co lepšího na práci.

Když se zamyslel, poslední dobou až moc často nenacházel odpovědi na své otázky... Nebo je spíš nechtěl nacházet? Tak či onak, princ si užíval vyjížďku po lese, ve kterém strávil tolik chvil svého dětství.

Od chvíle, kdy mu to bylo povoleno, jezdil na daleká místa bez map, kde to neznal, díky Rufovi se vždy bezpečně vraceje zpátky.

Chrastění řetězu, tak známý zvuk, že mu ani nevěnoval v tichém lese pozornost. To se však změnilo ve chvíli, kdy se před ním ve smyku zjevil jezdec v krvavých šatech na koni, který díky hřívě do všech stran a dlouhému ocasu opravdu připomínal černou labuť, která chce vzlétnout.

Vše do odehrálo až moc rychle a hekticky. Rufus se vzepjal leknutím, Jisung padaje dozadu. Pád, tvrdá zem a ledová ruka kolem jeho krku. Ve chvíli, kdy otevřel oči, setkal se s výjevem, který do posledních chvil svého života, nejspíše už krátkého, nezapomene. Přízrak se nad ním tyčil, s rukou až moc omotanou kolem jeho krku, s výrazem tak agresivním, že se Jisung bál, jak bude znít jeho hlas.

„Copak si neslyšel, že do lesa je vstup zakázán? Prý zde řadí nějaké monstrum." Blondýnovi se sevřel hrudník, když uslyšel ledově sametový hlas, tak povědomý, ale zároveň tak cizí a nebezpečný. „Slyšel, ale i tak sem se rozhodl to risknout, inač bych byl až moc zvědavý," zaskuhral.

Scéna se nehýbala. Jezdec svou ruku nesundal, ani nesevřel víc. A Jisung se nesnažil dostat se z jeho sevření. Koně je tiše pozorovali.

„Nechceš přitlačit? Celkem se nudím."

Minho okamžitě odskočil skoro dva metry daleko, zděšeně koukaje na nyní vysmátého mladšího. „Co to- To ty bys měl být vystrašený!" vyjekl zmateně, avšak Jisung se jen dál smál. „Vážně? Šak se podívej na sebe, jen udělám blbý vtip a ty už skáčeš pryč! Hahaha..."

Bylo to pro oba zvláštní. I po tom všem, i po této noci, i po tomto setkání... Stále byli schopní bavit se jako přátelé, kteří se znají věky.

Bylo to zvláštní. Bylo to divné. Bylo to zvrácené. Bylo to... Typické pro Minha.

Blondýnův hlas klesl o několik tónu a na hranici šepotu. „Můžu se zeptat proč?" Vzduch kolem nich zhoustl a i přesto jak absurdně to znělo, Minho si připadal, že nemůže dýchat.

„Měl jsem vztek," zašeptal s pohledem upřeným na housenku, jež okusovala listy na spadlé větvičce. Tiché 'Oh?' přehlušilo ticho. „To je... To... To je opravdu- Tak počkat, pročs byl naštvaný?!" poslední část Jisung prakticky. Minho nadskočil. „Hm, tak proč?!" Mladší si před něj stoupl do těsné blízkosti. „Já-"

V dálce se ozvala skupina jezdců a zvuky železné výstroje. Princ poznal zvuky stráží a okamžitě popadl Minha za ruku, tahaje ho ke koním. „Dělej! Deme do mojeho pokoje, nemysli si, že mi to neřekneš!"

Tmavovlásek nic nepobíral. Vše se událo moc rychle a zmateně. V jedné chvíli vysával krev z oběti a hledal další, a v další seděl na pohodlné posteli a byl vyslýchán chlapem, jenž tohle všechno způsobil, aniž by to věděl.

Minho měl silnou chuť ho něčím praštit.

彡

Zdravím vás u nové kapitoly! ^^

Omlouvám se, že až dneska, není to nedostatkem nebo tak, kapitolu, jsem včera v pohodě stihla napsat... Ale byla tak ODPORNĚ napsaná, že jsem ji odmítla publikovat a dneska ji přepsala do této podoby.

S dnešní kapitolou jsem velice spokojená! ^^ ... V životě jsem nebyla tak znechucená něčím, co jsem napsala za celý svůj život, jako ze včerejší verze této kapitoly. -_-

Upřímně doufám, že se vám líbí! Pokud ano, hlasy a komentáře moc potěší. ヾ(＾-＾)ノ♡

Tak papa^_^