„Někam jdeš?"

Princ s blond vlasy byl natisknutý na dveře váhou cizího těla. Popelavě modré ruce se zapřely podél jeho hlavy a chladný dech dopadal na chlapcův obnažený zátylek. Jisungova ruka sklouzla z kliky. Bolelo ho čelo, jak tvrdě bylo přitlačeno na dřevěný povrch. Taky jeho psychice nepomáhala skutečnost, že byl přízrak nahý a jeho tělo bylo slizké. „Hm? Odpovíš mi? Alespoň nějaká poslední slova? Měla by být hodna prince," usmál se a jazykem přejel po jizvě na krku. Zašklebil se nad chudí mýdla a hojivé masti.

V hlavě mu panoval chaos. Z téhle situace neměl jak uniknout. Tohle nebylo jako v lese, kde si přízrak držel odstup a kde měl plno místa k útěku. Zde byl zavřený. Než by otevřel dveře, byl by opět chycený. Tiše zalapal po dechu, když jezdec zuby strhl kousek strupu. 

Chlapec mohl cítit, jak mu po krku stéká kapička. To však netrvalo dlouho; jezdec ji jazykem olízl. „J- já... ne- nemůžeš mě zabít!" pípl zděšeně. Uchechtnutí. „A smím znát odůvodnění, proč bych nemohl? Máš snad nějaké nápady?" Jisung se snažil myslet. 

Měl? Jak měl přesvědčit krvelačný přízrak, aby ho nezabil. Dá se s tím vůbec vyjednávat, když to chce zabíjet, i přestože kdysi to býval princ... Blondýn křečovitě zavřel oči nad bolestí z odkousnutého strupu. Z krku mu nyní tekly dva proužky krve.

Jezdec to s radostí pozoroval, užívaje si kovovou chuť krve, jež mu chyběla. Chtěl víc, a tak se zakousl. „Aaaaah, počkej počkej počkej!" vyjekl zavčas, než zuby projely kůží. Jezdec nevrle zavrčel. „T- tys vypadal spokojeně v té posteli, ne? Hehe, tak... tak co takhle... eh.... co takhle dohoda? Ano ano, dohoda! Tedy obchod? Um..." 

Nic se nedělo, než zuby opustily krk a tělo se odlepilo od toho jeho. Přízrak zamyšleně koukal do země, zatínaje nehty do kůže na zápěstí. Jisung se opatrně otočil, očima se neodvažuje podívat níž než na jeho krk. Bylo zajímavé pozorovat, jak vede mentální boj. Jeho obličej každou chvíli zračil jinou emoci.

„A... jako dohodu chceš uzavřít?" zeptal se zvídavě. Han byl překvapený, jak lidsky díky tomu vypadal. Dokonce lehce na stranu naklonil hlavu. Princ se zamyslel. „Um... co takhle- Budeš zde moct zůstat a cokoliv budeš chtít, tak ti obstarám, pokud to samozřejmě bude možné. Na oplátku mě necháš žít." Snažil se mluvit spisovně, aby jezdce nenaštval, jelikož věděl, jak na to byl vysazený. 

„A jak vím, že mě nenahlásíš?" 

„A jak vím, že mě nezabiješ?" 

Jezdec nasadil neskutečně uražený výraz plný údivu. „Zpochybňuješ snad mou důvěryhodnost? Snad ti dám své slovo a slovo prince plat-" Blondýna nikdy nenapadlo, že při pohledu na něco, co se ho pokusilo zabít, jej bodne u srdce. Ale zde stál; opřený o dveře se strachem a koukal na nahého jezdce s popelavě modrou pletí, odtrženou kůži na tváři a s jeho krví kolem pusy.

„Jednoduše ti dávám své slovo. Možná již nejsem princem, avšak stále mám vychování a ctím diplomacii," pronesl vznešeným hlasem, než lehce sklonil hlavu. Nastala oblíbená soutěž v zírání, kterou vyhrál jezdec díky svému úsměvu, jenž rozhodil prince na úplně novou úroveň. Roztřeseně se nadechl, až měl pocit, že mu prasknou plíce. 

Očima zabloudil k oknu, ze kterého koukal na louku, kde se již pásli koně; i odtud šlo vidět, jak je Rufus rozrušený a neustále otáčí hlavou směrem ke stájím, odkud normálně Jisung vychází. Chlapec se uchechtl, na chvíli zapomínaje na realitu.

„Takže?" vrátil jej zpět přízrak. Jisung škubl hlavou jeho směrem. „Dobře, budu ti věřit. Takže... se tě nemusím bát?" ujistil se a pomalinku se začal sunout jeho směrem. Přízrak se usmál. „Ne, pokud můžu ležet ve tvé posteli." Blondýnovi to přišlo vtipné, jak se z něj jen díky posteli, něčemu pro něj tak všednímu, stal normální kluk. Bylo to zvláštní, roztomilé a jistým způsobem i děsivé. Momentálně to však pro něj byla jediná možnost.

„Mám však ještě jednu podmínku!" vyhrkl zbrkle jako malý kluk, „Nebudeš mluviti jako sedlák!" Toto se Jisunga lehce dotklo, i přestože jeho strach zcela nevymizel, přece jen dostatečně ustoupil. „Ya! Tak tobě vadí, jak mluvím?! Slyšel si sebe? Mluvíš jak učená kniha. Sofokles by to možná ocenil, hlavně tu dramatičnost, ale pro mě to je otravné," postěžoval si nahlas. Teď byla řada na jezdci, aby se tvářil ublíženě, což s jeho mrtvýma očima a chybějící kůží vypadalo komicky. 

„Fajn! Tak já se budu snažit mluvit normálně, pokud ty se o to pokusíš!" 

„Platí!"

Aniž by si to Jisung uvědomil, podal si s jezdcem ruku. Jakmile se jejich dlaně dotkly, vyjekl. „Bože ty si tak studený- A slizký! Proboha, i postel je od toho! Okamžitě se di umýt!" Začal rozhazovat rukama, zatímco pokřikoval na zmateného mrtvého prince. Opět nechápal mladšího změnu chování, ale jistá část jeho – ta lidská – si to užívala. Někdo s ním jednal jako s člověkem, ne zrůdou; ne že by si to za své chování nezasloužil. A tak se otočil a odešel do koupelny.

Blondýn naštvaně převlékal postel, když zakopl o jezdcovo oblečení. Prvně ho chtěl odnést do koupelny, avšak když se podíval pořádně, rozhodl se to rovnou vyhodit. V jeho hlavě neustále běhaly myšlenky o předešlých událostech, které stále částečně nechápal. Co však chápal bylo, že momentálně má zajištěné bezpečí. A to bylo hlavní.

Naopak tmavovlásek fascinovaně hleděl na vanu, stříbrný kohoutek a ručníky hned vedle skleniček s levandulovou solí a bylinným máslem do vany. Na nic nečekal a okamžitě začal napouštět horkou vodu do vany, kterou zašpuntoval. Horká pára stoupala z vany a on ji jako malé dítě zvědavě pozoroval. Opatrně namočil do vody prst a radostně vyjekl, když ucítil teplou – ne, horkou vodu. A jako bonus byla čistá a bez mechu či nějakých tvorečků.

彡

Jisung rychle zanesl povlečení do prádelny a po cestě zaběhl do kuchyně pro košík, do kterého narval co nejvíce jídla. To teď pojídal v posteli a přemýšlel, jestli se tam přízrak neutopil. Následně si uvědomil, že by to vlastně nebylo úplně špatné. Z myšlenek jej vyvedl zvuk klapnutí dveří. Jeho pozornost se z kusu sýru přesunula na fialového jezdce.

„Cos sakra dělal?!" vyskočil z postele a zmateně se díval, jak předtím popelavě modrá pleť byla nyní fialová. „Jak to, že jsi fialový- panebože, ty ses myl horkou vodou a místo do červené je tvá kůže do fialova. No tyvole, zaprvé jsem chytrý a zadruhé PROČ SES MYL HORKOU VODOU?!" Jezdec se rozesmál. A Jisung přísahal, že hezčí smích neslyšel.

„Co?" zeptal se ho zmateně přízrak s ručníkem kolem pasu. Mladší zakýval hlavou, spíše aby se probral, a rozešel se k šatníku, kde vybral nějaké oblečení. Pro přízrakovu libost to bylo oblečení pro prince. Látka byla jemná, suchá a čistá. Prsty přejížděl po látce a očima zkoumal každý knoflík, každou kapsu, každý záhyb. „Víš, že to je na oblečení, ne koukání," uchechtl se a opět se posadil na postel. Přízrak si vzal oblečení a zalezl do koupelny. Když po chvíli vylezl, vypadal skoro jako člověk.

„Tak! A teď se mi představ, když jsi teda princ," zavelel a pohodlně se uvelebil na posteli do tureckého sedu. Druhý chlapec se usmál a přešlápl, než mu úsměv zamrzla on se se zamračeným obličejem zadíval do země. Opět jakoby v něm probíhala nějaká debata. 

Tmavovlásek váhal. Tohle všechno mu připadalo tak blízké a zároveň tak cizí. Jedna část chtěla předstírat, že je vše normální, že vše je v pořádku. Naopak druhá strana chtěla pomstu. Proti komu? Všem. Proč? Proto. Protože on už nemůže žít svůj normální život, nemůže se koupat a nosit hezké šaty. Proto.

„Um... Minho?" Nic. Hlava čistá, myšlenky tiché. Celé tělo jakoby zrelaxovalo a tep se zklidnil. Měl pocit, že mu zalehlo v uších. Pískání. S výrazem raněného ptáčka se podíval na blonďatého prince. „T- ty znáš mé jméno?" zašeptal. Měl pocit, že sebevyšší hlasitost jej rozbije na kousíčky. Jisung slabě pokýval hlavou, úsměv si nacházející cestu na jeho obličej. Ten hloupý široký úsměv, který přišel Minhovi tak otravný a pitomý. Přesto to bylo to jediné, co v tu chvíli potřeboval.

„Smíte začít, pane jezdče, představte se mi."

彡