Pride. Duha, gayové, lesby, transsexuálové, ale i heteráci, co naší menšinu jdou podpořit. Nemohl jsem si duhový průvod městem nechat ujít. I když se to rozhodlo až na poslední chvíli, když rodiče zrušili svou návštěvu. Rychle jsem po telefonátu s tátou zvedl své ctěné, za celých dvacet let jen dvakrát dotčené pozadí z gauče, našel své nejbarevnější oblečení a vyrazil.

Moje pestré oblečení docela pochopitelně přitahovalo pozornost. Jen málokdo jezdí metrem polonahý ve žlutých plavkových kraťáscích, ke všemu dámského střihu, s jednou zelenou a jednou modrou podkolenkou. A aby duha byla celá, na nohách fialové conversky a v kudrnatých vlasech červený šátek. Pro „normální“ obyčejné lidi mířící i o prázdninovém víkendu do práce nebo sraz s kamarády nepochopitelná výstřednost. Jenom pár lidí podobného zjevu, mířící asi tam kam já, mi s úsměvem ukazovalo palec nahoru.

Nevnímal jsem je, jenom jsem se zájmu pousmál a otočil hlavu na druhou stranu, abych zkouknul lidi i na druhé straně vagonu. Můj pohled se střetl s pohledem docela mladého kluka, který mě asi celou tu dobu zaujatě pozoroval. Byl to brunet s několikadenním strništěm na tvářích a docela mě okouzlil jeho celkový vzhled, protože zjevně o sebe dost pečoval. Vlastně jsem moc nepochyboval, že jde také na průvod, i když byl oblečený jako každý druhý v normálním neformálním ale ani ne výstředním oblečení; přesto se svým osobitým stylem.

Nebyl ale čas ho dál zkoumat, musel jsem vystoupit. Všiml jsem si už jen toho, že se zvednul ze sedačky, zřejmě vystupoval také. Pak jsem ho ale nadobro ztratil.

Na sraz jsem přišel zrovna včas, abych stihl předejít poslední doprovodný vůz, silně dunící znějící hudbou. Ocitl jsem se rovnou pod tou největší duhovou vlajkou. Chvíli jsem jen tak sám šlapal a rozhlížel se kolem, po všech těch zamilovaných a po všech hezcích klucích, ze kterých jsem si prakticky vybíral nějakou oběť, se kterou dnešní den nakonec strávím.

„Jsi tu sám?“ oslovil mě zničehonic někdo stojící za mnou. Prudce jsem se otočil a v tom někom poznal onoho bruneta z metra. Srdce mi poskočilo leknutím a i radostí z náhodného znovu-shledání i v davu pár desítek tisíc lidí.

„Jsem,“ přitakal jsem.

„A jsi sám, jako že single?“ ptal se dál. Odpověděl jsem jen přikývnutím.

„Neměl bys chodit sám na takové akce. Všechny ty zamilované páry ti jen zkazí náladu,“ utrousil.

„Tolik gayů pohromadě mi ji zase zvedne,“ opáčil jsem.

Uchechtl se a tím náš rozhovor měl asi skončit. Kdyby chtěl, mohl odejít, nikdo ho tu nedržel. A ani velmi hlasitá hudba z auta, které nás právě dojelo, protože celý průvod zastavil, aby se počkalo na přerušení provozu na silnici, po které se šlo, nebyla moc příjemná. On i přesto zůstal v mé těsné blízkosti. A když říkám těsné, tak vážně těsné, protože všichni se na sebe mačkali.

Po chvíli trapného ticha mezi námi jsem se otočil k němu čelem, abychom mohli dál o něčem mluvit, i když jsem nevěděl, co by to mělo být. Neměl jsem v sobě alkohol, který mi k mluvení pomáhal v gaybarech.

„Jsem Harry,“ zakřičel jsem, aby i přes to dunění slyšel.

„Co?“ pochopil jsem, že se ptá, jen podle artikulace. Nebylo slyšet vůbec nic. Naklonil jsem se proto až k jeho uchu a své jméno zopakoval.

„Aha,“ zakřičel nazpět se smíchem. Za pas si mě u sebe přidržel, abych i já slyšel jeho jméno: „Louis.“

„Hezký jméno.“

„Co?“

Vztekle jsem se podíval na auto těsně za námi, se smíchem vzal Louise za ruku a začal se s ním prodírat davem pod vlajkou dál, někam, kde bude slyšet aspoň o trochu víc.

„Lepší,“ odtušil jsem, když už mi nevibrovaly všechny vnitřnosti.

„No,“ přitakal se smíchem. „A co jsi to říkal?“

„Že máš hezký jméno,“ zachichotal jsem se.

„To ty taky, kudrlinko,“ usmál se a já jen polichoceně sklonil hlavu. Až tehdy jsem si všiml, že ho furt držím za ruku, tak jsem ho pustil. On mě však znovu chytil a jemně si se mnou propletl prsty s vysvětlením: „To abychom tu nebyli tak alone.“

S úsměvem jsme pak šli dál a různě si povídali o pridu (pozorovali a hodnotili ostatní, obdivovali, že i páry padesát a víc se tu neváhaly objevit, a snažili se pochopit skupinu teenage holčiček, které se tu nad všemi těmi páry tak rozplývaly) i o našich teplých životech.

„Vždycky jsem si myslel, že se jen ničemu – ani styku s klukem – nebráním, vlastně se mi líbila představa líbání se s klukem a představa toho všeho, ale stejně tak jsem se nebránil ani holkám; ale když mi jedna z mých blízkých kamarádek navrhla ‚pomoc‘, zjistil jsem, že tak to asi nepůjde,“ zasmál se.

„Zajímavý,“ uchechtl jsem se, zvažuje svůj nudný život, a co bych mu asi tak měl říct.

„A ty jsi na to o sobě přišel jak?“

„Opil se,“ pokrčil jsem rameny, „ne, můj život je fakt nudnej.“

„Zajímalo by mě, jak se chováš opilej,“ zasmál se, „vypadáš tak nevinně.“

Dal jsem si pod bradu hřbety rukou a nahodil ten nejroztomilejší výraz, jaký jsem dokázal, načež jsem se začal smát. Louis se ke mně přidal, přičemž mě znovu chytil za ruku. Pak si mě podvlíkl pod paží, aby se ocitl za mnou. Zastavil mě tím přesně ve chvíli, kdy zastavil celý průvod.

„A jak to máš rád?“ zašeptal mi do ouška s nadrženým podtónem. Pustil moji dlaň z něžného stisku a začal oběma rukama šmejdit po mém nahém potetovaném trupu, lehce  mě hladil po bocích a bříšku, tiskna si mě proti sobě.

Pobaveně jsem se rozhlédl kolem; skupina dívek s různými transparenty na nás naprosto celá visela pohledy a sem tam přihlížel i někdo další. Skousl jsem si ret. Předklonil jsem se a s provokativním stenem proti němu zavrtěl zadečkem. Oba jsme sehrávali divadlo pro ostatní a dobře se tím bavili, dokud se průvod zase nepohnul.

„Přesně tak,“ zasmál jsem se v odpověď na otázku, co to celé začala.

„Hmm,“ zavrněl. Se smíchem jsem ho dloubnul do boku, ale když jsem sklonil pohled, všiml jsem si, že ten nadržený tón není jenom hra. Že doopravdy vzrušený je. Nejistě jsem se podíval zpět do jeho obličeje. On se jen výmluvně pousmíval, tak jsem se rozhodl nijak to neřešit. Přece jen jsem ho vůbec neznal.

Když průvod došel na určené místo a všichni se začali valit ke stánkům a já byl odhodlán místo ožrávání se na veřejnosti a čistém vzduchu jít domů, byl asi čas rozloučit se se svým dnešním objevem. On mě však v jakýchkoliv slovech předběhl a pozval mě na pivo.

„Nepiju pivo, děkuju,“ pousmál jsem se a užuž se nadechoval k loučení. On mi však nedal prostor, možná vycítil, co následuje a ještě se loučit nechtěl.

„V tom případě tě zvu na cokoliv, co piješ. Fakt mě zajímá tvé opilé já,“ zasmál se.

„To by nedopadlo moc dobře, vážně,“ bránil jsem se, „a navíc jsou sotva čtyři odpoledne.“

„Ták v tom případě tě zvu, abys tu zůstal, než se večer všichni odeberou do klubů.“

„Hele, já bych měl asi spíš-…“

„Neměl. Musíš tu se mnou zůstat, abych nezůstal sám,“ ohrnul hravě ret. Se zamyšlením jsem otočil hlavu do strany a můj zrak automaticky padnul na dva líbající se kluky. Louis se tam podíval také. „Vidíš? Vidíš to, jak bych tu byl sám?“

„No,“ nevěděl jsem co říct.

„Zůstaň, prosím,“ zamrkal dlouhými řasami, něžně svíraje moji ruku ve své dlani. Čekaje na odpověď se rozhlížel kolem a zaskuhral pokaždé, když pohledem našel někoho, kdo se líbal. „Já se tu jinak zcvoknu,“ dodal se smíchem. Uchechtl jsem se.

„Když tu zůstanu, ty lidi se nepřestanou líbat,“ zasmál jsem se.

„Ale budu mít někoho, koho bych teoreticky mohl políbit já,“ pousmál se.

Zaraženě jsem odvrátil pohled, a když mě dál a dál přemlouval, svolil jsem.

„Ale co budeme do večera dělat?“

Bez odpovědi přikročil blíž a natáhl se, jako by mě chtěl políbit. Uhnul jsem, tak se stáhl.

Oba jsme dělali, že se to nestalo. Prošli jsme si stánečky, snažili se vyhýbat těm holkám, protože pokaždé, když nás některá zahlídla, začala na nás strhávat pozornost i těch ostatních, a všechny vypadaly, jako by nás chtěly sníst. Smáli jsme se, bavili jsme se a bavili jsme opět i ostatní, i když už to nebylo takové jako v průvodu. To, jak jsem mu uhnul, mezi námi zjevně stále leželo.

Nakonec jsme se rozhodli vypadnout z přelidněného místa a jít se projít zpátky do parku, kde sice na lavičkách stále posedávalo dost duhových lidiček a líbajících se, div ne mazlících se, párů, ale ta hustota a řev už byl nižší a obsah kyslíku na jednoho člověka naopak vyšší. Našli jsme jednu lavičku, která byla volná asi právě proto, že byla mimo dohled, kus dál, za křovím.

Hned, jakmile jsme si v tichu sedli, Louis se ke mně znovu přiklonil a tentokrát jsem stihl uhnout jen tak, že se trefil miniaturní kousek od koutku rtů na tvář. Neodklonil jsem se, ani on ne. Po chvíli tiše vydechl a posul rty o pár milimetrů k mým. Opět chvíli počkal, než se malými pusinkami dostal až doprostřed mých rtů, aby mě mohl konečně pořádně políbit. Udělal to se zavřenýma očima, procítěně, a tak jsem své oči taky zavřel, abych to nekazil, a polibek mu vrátil. Jakmile mě ale chtěl políbit znovu, odtáhl jsem se se sklopeným pohledem.

„Copak?“ špitnul opatrně.

„Nejsem jeden z těch promiskuitních gayů. I když občas jdu do klubu, jenom flirtuju. Spím jen s kluky, se kterými to vypadá na delší vztah,“ uvedl jsem vše na pravou míru.

„A copak s tebou spím?“ uchechtl se.

„Ber to vážně!“ dloubnul jsem do něj s nepatrným úsměvem. „Dnes jsme se poznali a dnes se taky rozloučíme, nechci začínat cokoliv víc.“

„Kdo říkal, že se musíme rozloučit?“ zeptal se. Zmateně jsem mu pohlédl do očí. „Dej mi tvoje číslo.“

„Co?“

„Číslo. Jedna, dva, tři, šedesát devět, telefonní číslo,“ zasmál se, „líbíš se mi, zavolám ti.“

A tak, i když jsem předpokládal, že nezavolá, že to říká jen proto, abych se s ním líbal, jsem mu své číslo přece jen po dlouhém přemlouvání a dohadování dal ještě předtím, než jsme se vrátili k ostatním, kteří se už pomalu hromadili k odchodu a odjezdu do barů po celém městě. Co nás oba překvapilo, bylo, že starší z těch malých holek šly taky. A my dva asi zase překvapili je. Kdo by to byl řekl, že jedno takový divadýlko z vás udělá něco jako hvězdy dne.

Ani nevím, proč, ale neměl jsem na to náladu. Proto jsme sice šli s ostatními, ale do jednoho baru vešli až tehdy, kdy z celé skupiny zbylo jen pár lidí a bylo jisté, že ty malé holky se už někde ztratily. Bar byl sice menší, ale hezký a klidný. Alespoň prozatím, bylo teprve osm.

„Dáš si něco k pití, že jo?“ pousmál se a mávl na barmana, který byl snad ten nejteplejší chlap, co jsem kdy viděl.

„Ale nechci se opít moc, chci se dostat domů,“ dodal jsem po přikývnutí.

„Já si tě když tak vezmu k sobě,“ mrknul vesele.

„A co když jsi nějaký násilník a vrah?“ zeptal jsem se vážným tónem.

„A co když se mi jen prostě líbíš, nemluvě o tom, že mě vzrušuješ?“ broukl, přistupuje blíž, utiskuje mě mezi svým tělem a deskou baru.

„A co když to máš docela blbý, protože se s tebou stejně nevyspím?“ zasmál jsem se.

„Jsi moc střízlivý,“ zakroutil hlavou se smíchem, který napovídal, že to nemyslí vážně, že by mě do ničeho nenutil. „Chci tě vidět opilého, babe.“

Nakonec jsme si ale dali jen dva nějaké slabé koktejly, zatančili si a šli po vyčerpávajícím odpoledni na metro. Jeli jsme spolu, já vystupoval dřív.

Ještě jednou jsme se rozloučili něžným polibkem, načež mě znovu ujistil, že zavolá, což jsem považoval za plané kecy. Proto jsem domů mířil se smíšenými pocity. Radši jsem moc nedoufal, že by se ozval, i když bych za to byl rád, protože jsem na sobě zpozoroval známky takové té prvotní zamilovanosti. Pořád jsem na něj a jeho něžné polibky vzpomínal, spíš z nostalgie, než že bych doufal v opakování, a vzpomínal na celý den, na celou pride s ním, na to divadýlko, co jsme hráli.

Když jsem došel domů, svezl jsem se po dveřích a zůstal několik minut nehybně sedět. Zrovna jsem se chtěl začít zvedat, ale přerušila mě esemeska. Mobil jsem odemykal s tím, že je to stejně jen operátor.

Překvapeně jsem zamrkal, když jsem zbádal souvislý text a na konci podpis Louise. Pousmál jsem se a začal číst.

Vidíš, ozývám se. A ozývám se už teď, protože na tebe bez přestání myslím a moc tě chci znovu vidět a znovu tě chytit za ruku a znovu tě políbit a… víc (blíž) tě poznat, protože bych si moc rád uchoval naději, že… by z toho mohlo být víc. Ozvi se mi, tvůj Louis .xox