Bráním se dalším nádechům, své zranitelnosti vždy, když mě nutíš cítit.

Usměji se, uvěříš, myslíš, že jsem dostatečně silná.

Zatímco tiše skládám verše.

Přikývnu, uvěříš, myslíš, že jsem dostatečně odolná.

Zatímco tiše skládám verše.

Říkej mi, opakuj, jak moc milovaná jsem, ale ničemu z toho už nevěřím.

Říkej mi, opakuj, jak moc odvážná jsem, ale ničemu z toho už nevěřím.

A jakmile mlčíš, když tiše prosím, vím, že jsem nadobro ztracená.

Uprostřed noci, stojím tu sama, mé ruce jsou příliš unavené.

Přestávám vidět, zvednu své oči v bolesti, jen abych věděla, že tady jsi, že zůstáváš.

S mým jménem na jazyku, s tíhou na hrudi, když odmítavě kroutím hlavou.

Najdi můj hlas, trhlin je čím dál více, válčím sama se sebou, zkus mě rozesmát.

Než shořím, než shořím, rozsviť pro mě oblohu, protože čekám na záblesk ve tmě.

Zatímco tiše skládám verše.

Usměji se, uvěříš, myslíš, že jsem dostatečně silná.

Zatímco tiše skládám verše.

Přikývnu, uvěříš, myslíš, že jsem dostatečně odolná.

Zatímco tiše skládám verše.

Říkej mi, opakuj, jak moc milovaná jsem, ale ničemu z toho už nevěřím.

Říkej mi, opakuj, jak moc odvážná jsem, ale ničemu z toho už nevěřím.

Přestávám vidět, zvednu své oči v bolesti, jen abych věděla, že tady jsi, že zůstáváš.

V momentě kdy přestane, našla jsem útěchu, mé srdce bít.

Uvnitř své mysli, hroutím se, drž, drž mě, mám strach.

Poznej, pohleď, jak křehká umím být a jak lehce se lámu.

Neptáš se, věříš něčemu, nejsem jistá, snad ohni ve tmě, jsem tohle já?

Poznej, pohleď, jak zranitelná umím být a jak lehce plamen uhasíš.

Nechej tedy, nechej mě ať můžu skládat verše.

Krvácet sama na prahu bolesti, krvácet na prahu vlastních limitů.