Zamilovala jsem se do slov, která mě provázela.

Na rtech někoho, kdo mi vyšel vstříc, kdo nenáviděl tuhle mou stránku ještě víc než já.

A když se přibližuji, máme nutkání jeden druhému dávat sbohem, protože nevěříme na lásku.

Učili nás, že tak je to správné, že na tom nezáleží, protože cokoliv bys mohl milovat, zradí tě.

A když se směji, máme nutkání protáčet oči v sloup, protože je to smutná poezie, již tak zbožňuji.

Verše kterými konejším bolavá srdce, ale neměj strach, věř mi, když říkám, že přejde.

Vrtkavost pocitů, nejsme si jistí a možná skutečně za pár let najdeme odpovědi.

Pevné vzorce pro to, jak lépe vzdorovat. Být odolný vůči všem a pokud selžeme, ať je to jen další z mnoha veršů, které po nás zůstanou.

Chvějící se hlas jímž jsme sami sebe přesvědčovali, že samota je nám milejší.

Buďme sami sobě, buďme si věrní kdykoliv se ozve, kdykoliv zase začneme ztrácet odvahu.

Zamilovala jsem se do očí, které nelžou.

V rukou někoho, koho jsem učila odvaze, kdo chápal chaos odrážející se v mých krocích.

A když ztrácím víru, máme nutkání křičet. Zoufale sbírat střepy, máš obavy z toho, čím jsem prošla.

Učili nás být chladnými, že na tom nezáleží, protože cokoliv bys mohl mít, nedoufáš v to.

Opakuješ, jak snadné je zapomenout a přesto mluvíme jeden k druhému tónem, který jen prohlubuje to, v čem se topíme.

Známe své noční můry. Tajemství ukrytá v šatní skříni, ale nikdo o nich nemluví.
Děsí nás, jak umí zraňovat.

Oživit naše mladší já, máš odvahu jim čelit? Odpovědět, kdy jsme je zničili?

Píšeš je, nosíš v hlavě a jakmile zavíráš dveře, derou se napovrch. Slova jimž tak úplně nerozumíš. Nechceš je pochopit?

Zlato, oba tuhle ironii proklínáme, jsou věci, pro které je snažší umřít.

Svěřit větru, když nás omrzí. Spálit na popel pokud začnou být příliš tíživé.

Zamilovala jsem se do přestav, které jsem nikdy nesměla vlastnit.

Výrazů cizince, vezmi si je.

Opakuješ, jak snadné je zapomenout a přesto mluvíme jeden k druhému tónem, který jen prohlubuje to, v čem se topíme.