Nejspíš jsem jen příliš hloupá...

Než abych dokázala pochopit...

Na pár vteřin přestat cítit zbytečnost s níž se peru.

Mé srdce, můžeš jej uzdravit?

S otevřenou dlaní a roztřeseným pohledem, chytám je, mám pocit, že chápe.

Bouře v níž jsem se ocitla, kapky deště dopadající na tvář.

Tam, kde kvete luční kvítí, v odrazu plném barev, zkus vymýšlet verše.

Skládat slova do vět, jen abych našla cestu zpět, když si nejsem jistá, když přestávám vidět.

Co bych měla, co je správné a co ne.

Dívám se, ale nedokážu rozeznat.

Topíš se v tom, co znáš a kdykoliv pak potřebuješ, jsem tím, kdo utěšuje něčí mysl.

Dej mi něco na oplátku, není to fér.

Budu smlouvat, co nabídneš? Myslíš, že potřebuji tahle směšná pouta.

Přátelství posetá jizvami, ale věř...

Couvnu vždy, když začne hřmít, nezajímá mě žádná z omluv.

A až odejdu, pamatuj, poznáš jaké to je.

Budeš se ptát, jestli je to tím, kým jsi, jestli si třeba....

Nemohl udělat víc?

Představ si...

Jak zůstaneš sám, ve vteřině..... zlomí tvé srdce, to čemu si chtěl věřit, aniž bys vlastně chtěl.

Řeknou sbohem, budeš se smát.

Ironii, vší té bolesti, je nesnesitelná, vím to.

Protože si uvěřil, že můžeš být milovaný, ale vzápětí to pohřbí.

Budeš se ptát, jestli je to tím, kým jsi, jestli si třeba....

Nemohl udělat víc?

Představ si...

Jak zůstaneš sám, ve vteřině..... zlomí tvé srdce, to čemu si chtěl věřit, aniž bys vlastně chtěl.