Zlehka...

Dotýkám se ran, vzpomínek, které miluji.

S pohledem upřeným do prázdna zkouším opustit minulost, ale stojí tu naproti mně.

Milovala bys ji pořád stejně?

Svou křehkou panenku, zvedni ze země, svou vílu, sevři v objetí.

Pohlaď ve vlasech a úpěnlivě šeptej do ticha.

„Strach máme jen tehdy, váháme li nad tím, k čemu se přiklonit.

Koho milovat nebo nenávidět, se zlomeným srdcem, koho ztratit."

Poznala z tvého úsměvu, že některá sbohem nelze vyslovit.

Pohladila si ji ve vlasech a vzala do náruče.

Chtěla chránit před světem, přestože v tom jednom jediném okamžiku dávno věděla, že jsou to pouze milosrdné lži.

„Nahlas se směj." říkávalas potají, „buď laskavá." měla si svou víru.

Zvedla si mi bradu. Přála sis, abych byla odvážná, ačkoliv to byla smrt, která mapovala.

Naše kroky, zaschlé slzy na tvářích a stíny táhnoucí se k srdci.

S pohledem upřeným do prázdna zkouším opustit minulost, ale stojí tu naproti mně.

Milovala bys ji pořád stejně?

Svou křehkou panenku, zvedni ze země, svou vílu, sevři v objetí.

Pohlaď ve vlasech a úpěnlivě šeptej do ticha.

„Strach máme jen tehdy, váháme li nad tím, k čemu se přiklonit.

Koho milovat nebo nenávidět, se zlomeným srdcem, koho ztratit."

Poznala z tvých gest, proč je snazší předstírat.

Chytlas ji za ruku a kreslila do dlaně, zatímco hrála známá píseň.

Zůstala v tvé paměti, zůstala s tebou, umřela, když její oči klesly k prázdnému místu.

„Nahlas se směj." říkávalas potají, „buď laskavá." měla si svou víru.

Zvedla si mi bradu. Přála sis, abych byla odvážná, ačkoliv to byla smrt, která mapovala.

Naše kroky, zaschlé slzy na tvářích a stíny táhnoucí se k srdci.

Zlehka...

Dotýkám se ran, vzpomínek, které miluji.

S pohledem upřeným do prázdna zkouším opustit minulost, ale stojí tu naproti mně.

Milovala bys ji pořád stejně?

Svou křehkou panenku, zvedni ze země, svou vílu, sevři v objetí.

Pohlaď ve vlasech a úpěnlivě šeptej do ticha.

„Budeš v pořádku, miláčku, jsi v bezpečí."

Střežila si pod svými křídly, má tajemství vždy, když jsem našla sílu promluvit.

Zpoza stěn, ležící ve tmě, byla jsem příliš malá na to, abych chápala, ale teď už vím.

Ohlížím se, vidím tu jiskru v tvých očích. Byl to způsob, jak mi říct, že ti na mě záleží.

„Nahlas se směj." říkávalas potají, „buď laskavá." měla si svou víru.

Zvedla si mi bradu. Přála sis, abych byla odvážná, ačkoliv to byla smrt, která mapovala.

Naše kroky, zaschlé slzy na tvářích a stíny táhnoucí se k srdci.

„Budeš v pořádku, miláčku, jsi v bezpečí."

S pohledem upřeným do prázdna zkouším opustit minulost, ale stojí tu naproti mně.

Milovala bys ji pořád stejně?