Slyším je za zády, nesou mé prohřešky.

Zvedám hrdě bradu, tvářím se nezdolně, ale víš co? Uvnitř, snažím se poskládat.

Jednotlivé kousky, nedotýkej se, mění se v prach a jakkoliv doufáš, mizím z dohledu.

A hudba která zní, nech ji hrát, ať z mé mysli vystoupí, ať můžu dovolit srdci krvácet.

Cítit nit mezi prsty, roztoč kolovrat. Pokusím se zachovat některá slova, musíš je znát.

Pamatovat si, že lítost je jen slabá náplast na rány, ale neztrácej, buď odrazem jímž chceš být.

Odrážej se v očích ostatních, zhluboka dýchej.

Zvedám pohled od země, tvářím se šťastně, ale víš co? Uvnitř, tiše dávám sbohem.

Obracím tvář ke slunci, sotva stojím na nohou. S každým dalším krokem, s každým dalším úderem, vycházím jim vstříc.

Nepokoušej se, ne vše můžeš zachránit. Zpomal v kroku, nech mě jít.

Kdykoliv padám do tmy, kdykoliv nechávám slzy dopadnout na úsměv jímž konejším.

Přeji si, aby je někdo znal, abych je dokázala vyslovit.

Ale místo toho slyším jen svůj smích.

Zvedám pohled od země, tvářím se šťastně, ale víš co? Uvnitř, tiše dávám sbohem.

A hudba která zní, nech ji hrát, ať z mé mysli vystoupí, ať můžu dovolit srdci krvácet.

Protože to, co neříkám, o čem mlčím, ostře bodá.

Prostupuje skrze zdi, postupně svazuje, těžko pochopíš.

Nepokoušej se, ne vše můžeš zachránit. Zpomal v kroku, nech mě jít.

Kdykoliv padám do tmy, kdykoliv nechávám slzy dopadnout na úsměv jímž konejším.

Přeji si, aby je někdo znal, abych je dokázala vyslovit.

Ale místo toho slyším jen svůj smích.