RAMON

Šel jsem chodbou Univerzity a přemýšlel o posledních dnech. Neustále jsem musel myslet na tu dívku, kterou jsme sem nedávno přivedli. Její chování bylo jiné, než ostatních. Předpokládal jsem, že se před námi bude schovávat nebo se třást strachy.

Vzpomněl jsem si na první den většiny z nás. Ne všichni měli to štěstí vyrůstat od malička s vědomím vlastního původu.  Ale všichni se s ním nakonec smířili, naše skupina se rozrůstala. Napřed přišel Fry, ale to jsem byl ještě malý a nováčky sem přiváděl otec a můj strýček s tetou. Pak se tu objevil Scott, po něm Nathalie. Adam. A Bryan s Davidem. Nedávno pak Thomas, a teď Samantha. Prakticky všichni sem byli přivedeni, aby jim byl představen jejich osud. Jen já a moji sourozenci jsme byli vychováváni už od narození k tomu, aby z nás byli správní knižníci - ne, že by to byla nějaká těžká záležitost. V šestnácti dostane jedinec svou vlastní lyfrin a od té doby počínaje je jí neustále buzerován, dokud kniha sama neuzná, že ji už není třeba.

Nejsem přesně schopný vysvětlit, jak celá záležitost s kouzelnou knihou funguje, snad má svou vlastní duši. Nicméně ta moje je narušená a já jsem tím pádem od příkazů osvobozen.

Narozdíl od ostatních. Bryan například, když jsme ho přivedli, se před námi třásl, jenom co uviděl náš stín, což byla naprosto očekávaná reakce. Věděl jsem, že sem nikdo až na jednu výjimku nepřišel dobrovolně, a že jsme tedy napřed jistě budili úctu, respekt a vyvolávali v nich obavy. David a Thomas se neustále snažili schovat a doufali, že je pod jejich vlastní postelí nenajdeme.

Ale ta holka, kterou jsem právě nechal spát v jejím pokoji, byla jiná. Nezdálo se ani tak, že by se nás bála (slovo respekt se rozhodně nedalo použít ani s nadsázkou). Ona se neschovávala. Ona se pokusila utéct, a to hned několikrát. Byla statečná. Napřed jsem ji pozoroval, čekal jsem, kdy se složí. Ale když jsem ji v lese v noci slyšel tiše plakat, došlo mi, že ona je jiná, než na co jsem byl až do teď zvyklý. Snažila se vypadat silně, i když byla průhledná. Nechtěla dát najevo svou slabost, ale mluvíme-li jen o slabosti fyzické. Po psychické stránce by souboj Samantha versus skála vyhrála drobná blondýnka. Tady nebylo nic, co by mohla skrývat.

Něco mě na ní zajímalo, přitahovalo. Není pro mě problém udržovat si chladnou hlavu, ale v její přítomnosti je složité zůstat nad věcí- obzvlášť když spustí tu svou vyřídilku.
Dnes v noci vypadala ale hodně zranitelně. Věděl jsem, že její obavy jsou zbytečné - k Univerzitě se nikdo kromě jejích obyvatelů nedostane, žádný člověk nemá šanci ji najít.

Vybavil jsem si obrázek spící Sam. Byla krásná. Byla zticha. Tentokrát spánek nehrála, jako když jsem jí tam ráno nesl jablko. Ano, byla drzá a ano, byla paličatá. Byla dokonce tak tvrdohlavá, že by radši hladověla, než aby ustoupila. Ale když spala a na obličeji jí nehrál ten ironický pohled plný nenávisti, kterým mě vždycky probodávala, vypadala na chvíli tak klidně a zranitelně, že jsem se až cítil provinile, když jsem se zvedal z křesla a odcházel do svého pokoje. Zarazilo mě, když se přede mnou zhroutila. Ona si slzy nechávala až na chvíle, kdy si myslela, že ji nikdo neviděl. Něco ji muselo opravdu vyděsit. Možnost, že by se sem někdo dostal, jsem ale razantně odmítal. Bylo to skutečně nemožné. Něco se jí muselo zdát. Jak dlouho už musela mít nahlodané nervy, když nechala mě, abych ji objal a utěšil?

Pamatoval jsem si, jak se její tělo třáslo a přitom bylo ztuhlé děsem. Cítil jsem, jak hypnotizuje otevřené dveře.

Nejvíc mě ale zaráželo, že se nebála nás. Bála se toho, co prý bylo venku. Byla první. Jako vždy byla vyjímečná.

Otevřel jsem mohutné dveře knihovny a sešel po schodech ke stolu. Garbiel mě pozoroval, když jsem si sedal na jednu ze židlí a jako vždy mě jeho pohled otravoval. Necítil jsem se svůj, když mě neustále, bez mrknutí oka, hlídala socha anděla.

"Jsem tady," zavolal jsem do regálů se stohy knih. Věděl jsem, že otec bude někde mezi nimi. Skoro nikdy z knihovny nevycházel.

"Ramone, jsem rád, že jsi přišel," ozvalo se za mnou po chvíli. Otci občas trvalo, než se ze svazků textu vyhrabal.

"Chtěl jsi se mnou mluvit," připomněl jsem mu. Přikývl a posadil se na jeho obvyklé místo v čele stolu. Občas jsem mu ho záviděl, protože hlídajícího anděla měl za zády a neviděl ho.

"O čem?"

"Jak se daří té nové?" zeptal se, lokty se opřel o stůl a propletl si prsty na rukou.

"Samantha? No..." zvažoval jsem, jak to shrnout, "jde to."

"Mohl bys to konkretizovat?"

Tiše jsem zavrčel. Nesnášel jsem  tyhle otázky. Připadal jsem si jako u výslechu. Jako malé dítě.

"Řekl bych, že tvoje přednáška ji poněkud rozrušila, otče. Tedy soudě podle střepů, které měla v rukou."

"Jakých střepů?"

"Těch z vázy, kterou rozbila, když letěla chodbou pryč. Já jsem u toho nebyl, ale Thomas něco říkal. Jo, a taky jsem jí ty střepy vyndaval. Ta krev vypadala opravdově, řekl bych, že si to nevymyslel."

"A proto tě vlastně potřebuji," dostal se konečně otec k věci. Odkašlal jsem si a opřel se do židle.

"Potřebuji někoho, kdo jí bude pořád nablízku a komu bude věřit."

Ačkoliv jsem nečekal, že bych se toho během tohoto sezení dočkal, propukl jsem v nefalšovaný smích. "A proč to říkáš mně? To s dvojčatama je jedna ruka."

"Budeš to ty, Ramone," oznámil mi nezasažený mým veselím.
To mě také okamžitě přešlo.

"Cože?" vyletěl jsem ze židle."Proč já?"

"Občas ani poupě neví, proč pro růži kvete, dokud z něj nevykvete nádherný květ."

Chvíli jsem na něj zíral a přemýšlel, co mi tím chtěl říct. Pak jsem to vzdal, zavrtěl hlavou a začal znovu: "Ale proč já, kterýho z nás všech, co tu jsme, nesnáší nejvíc?"

"Skutečně tě nemá ráda?"

"Ona mě nenávidí, otče," opravil jsem ho. Opět jsem před sebou viděl její nenávistný pohled.

"Aha, chápu. Tak to proto jsi ve dvě ráno odcházel z jejího pokoje?"

Zarazil jsem se, chtěl jsem začít něco namítat, ale pokračoval: "Jsi můj syn, akceptuji tvou literární sbírku, akceptuji, že si věci děláš po svém. Očekávám od tebe ale, že mě budeš poslouchat."

"Tohle je nefér," postěžoval jsem si, "jak mám být ten, kterého bude mít ráda? Nejradši by mě viděla hořet na hranici."

"Budeš se muset začít hodně snažit, synu."

Zaťal jsem pěsti. Tohle bylo naprosto směšné. Nevím o ní nic. A ona by mi to řekla možná pod pohrůžkou násilí. A i o tom by se dalo spekulovat.

"Je to vše?" zeptal jsem se. Nejradši bych odsud vypadl. Otec pokýval hlavou. Otočil jsem se na podpatku a vyrazil pryč z knihovny. Krok jsem natahoval, jak jen to šlo.

"Ramone?" zarazil mě ještě otec. Zastavil jsem se a otočil se. Stál u Gabriela a ruce měl stále propletené.

"Stále je tvá Lyfrin prázdná?"

Ani jsem nad tím nemusel přemýšlet a pokýval jsem hlavou. Kontrolování, jestli se zničehonic andělstvo uráčilo mi něco skrze knihu napsat, mě omrzelo už dávno. Vzdal jsem to. Otec  chápavě přivřel oči. Otočil jsem se a opustil místnost. Šel jsem za dvojčaty.

Když jsem vešel do sálku, přistihl jsem je uprostřed závodu přes halu na skateboardu. David si mě všiml jako první, lekl se mě a spadl. Bryan dojel do cílové rovinky, s výtězným pokřikem se na bratra otočil, ale když mě uviděl, zmlkl a zíral na mě.

"Pokračujte," pobídl jsem je.

"Vypadáš, jako by ti někdo odřel nárazník u auta," oznámil mi Bryan.

"Hůř, vypadáš, jako by ti vyhořela knihovna s Playboyem," zděsil se David. "Co se stalo?"

Povzdechl jsem si. "Otec mi řekl, že mám Samanthu hlídat a být stále u ní. Má mi věřit."

David vyprskl smíchy, Bryan málem spadl ze skatu.

"Starej Mark je vtipálek? Odkdy?"

"To je právě ono," zasténal jsem. "On to myslel vážně!"

Sedl jsem si na schody a podepřel jsem si bradu.

"Vždyť tě nesnáší," zachechtal se Bryan.

"Bryane, já to nevím," povzdechl jsem si ironicky. "Děkuji za tvůj postřeh."

Oba si sedli vedle mě.

"Nemohli byste mi pomoct? Nemám tušení, co má ráda, já vážně netuším..." bezradně jsem svěsil hlavu. Rád bych to věděl, ale ona by mi to neřekla, ani kdyby jí to zachránilo život. Dnešní noc byla jen náhoda, ona nebyla při smyslech.  

"Kamaráde, s tím ti nepomůžeme...," poplácal mě Bryan po rameni.

"Jakto?" Vždyť proto jsem tu byl!

"Marcus nám zakázal se s ní dál vídat. Prý tu od toho nejsme."

Zaskřípal jsem zuby. "A to mi nemůžete poradit? I to vám zakázal?"

"Poradili bysme ti... Jenže jediné, co víme je, že tě nesnáší."

"Díky ti za upřímnost, Dave."

"Za málo..."

"Budeš s ní teď trávit všechen čas?"

"Nevím... Nejradši mě asi má, když mě nevidí."

Najednou David luskl prsty. "Mám to!"

"Vážně?" vyjeveně jsme se na něj s Bryanem podívali.

"Jistě!" hrdě se vyprsil a zakřenil se. "Hrajte na slepou bábu!"

"Tak díky, kluci," radši jsem se zvedl a šel si udělat snídani.

Došel jsem do kuchyně a přemýšlel nad svou situací. Musel jsem vymyslet plán, jak by se na mě stala závislá, protože to byla má jediná šance.

Povzdechl jsem si. Vytáhl jsem ze špajzu rohlík a ukousl si suchého kusu pečiva. Udělám nám čaj a uvidí se. Ano.

SAMANTHA

Probudila jsem se upocená a uslzená. Zase se mi zdál ten divný sen. Naplňoval mě zoufalstvím a pokaždé jsem měla pocit, jako bych měla té dívce pomoci. Pak jsem se ale probudila a zjistila, že to je jen sen. Ničilo mě to.

Oknem do pokoje pronikalo slabé denní světlo tlumené mračny. Byla jsem tu už pár dní a neviděla jsem jediné noviny. Hledají mě? A co byl zač ten muž?

Zarazila jsem se. Ten včerejší incident se mi celý přehrál v paměti a já si na všechno zase vzpomněla. Rozhlédla jsem se po pokoji. Byla jsem tu sama. Ramon tu nebyl. Byla to úleva. Styděla jsem se za tu včerejší scénu. Nechci ho teď hodně dlouho vidět. Třeba na to zapomene.

Dveře se otevřely. Hrůzou jsem nedýchala. Kdo za  nimi stál? Muž v dlouhém kabátě?

Zpoza dveří vykoukla hlava s dlouhými rozcuchanými vlasy. Ramon. Úlevu vystřídal stud.

"Víš, sice ti to tam hrozně sluší, Maličká, jak tam tak ležíš, ale nemohla bys mi pomoct?"

Chystala jsem se vyskočit z postele, ale pak jsem se zarazila.

"Pomoct s čím?"

"Udělal jsem nám snídani."

"Nemám hlad." založila jsem si ruce na prsou.

Uchechtl se. "Lhal bych, kdybych řekl, žes mě překvapila."

S hlasitým doprovodem vtáhl do pokoje tác se snídaní a zabouchl dveře. Pak tác položil na konec postele.

"Dáš si džem? Ne? Sýr? Uhm... jenom máslo?"

Pozorovala jsem ho, jak se snaží. "O co jde?"

"Myslím, že vzhledem k tomu, že spolu nejspíš strávíme hodně dlouhou dobu, bychom se neměli nesnášet. Osobně mi to přijde jako znepříjemnění tvého pobytu. Snažím se být milý. Tak chceš to máslo?"

Zírala jsem na něj. Myslel to vážně? Co se stalo? Uvědomila jsem si, že stále čeká na odpověď. Odkašlala jsem si. "Sýr, prosím."

Usmál se. "Vidíš? Jde to." Dal na chleba plátek sýra a podal mi ho.

"Neunáhluj se," ušklíbla jsem se na něj. "Plátkem sýra na pečivu si mě nekoupíš."

"To chápu. A co tohle?" zvedl poklop a odkryl smažená vajíčka se slaninou.

"Pořád málo," zavrtěla jsem hlavou.

"Ovoce?" zkusil to s hroznovým vínem.

"Budu přemýšlet o tom, že bych to zkusila."

Zasmál se a zavrtěl hlavou.

"Co je k smíchu?"

"Jsi jako tuhnoucí beton."

"Právě jsi anuloval body získané vínem," oznámila jsem mu. "Což ale neznamená, že si ho nedám." rychle jsem po nich sála a sebrala mu je dřív, než si stačil vzít sám.

Zavrčel. Natáhl se a sebral mi chleba se sýrem. Než jsem stačila něco namítnout, kousl do něj.

"Snědl jsi mi polovinu," postěžovala jsem si.

"Já jsem to vyrobil, já můžu provádět změny. To je pravidlo."

Napučeně jsem ho sledovala, jak dojídá chleba.

"Prozraď mi, kolik čaje bych musel dát do kurzu, abys souhlasila s výletem?"

"Žádný. Nechci čaj."

"Džus?" pozvedl jedno obočí.

"Nemáš tam kafe?"

"Bude," mrkl na mě. "Uděláme vzdělávací výlet za kafem."

"To ujde," pokrčila jsem rameny a dala si do pusy další hrozen.

"Fajn. Vyrazíme po snídani."

"Kam jedeme?"

"Překvapení."

"Na ty nehraju," zavrtěla jsem hlavou. "Řekni mi to."

"To by pak už nebylo překvapení." Zatvářil se zákeřně. Jestli chtěl, abych ho přestala nenávidět, moc mi nepomáhal.

"Tak to nikam nechci..."

"Víš, že tě tam klidně dotáhnu, jestli to bude třeba."

"Ne, nedotáhneš. Už se nenechám vláčet jako Barbína."

"Chceš se dohadovat?" povytáhl obočí.

"To teda chci. Není fér, že využíváš svojí fyzický síly."

"Když jí disponuji," pokrčil rameny a dal si do pusy kus omelety.

"Kdybych chtěla, tak bys mnou nehnul," rýpla jsem si.

"Vážně? Myslíš to vážně?" zasmál se.

"Smrtelně," vystrčila jsem bradu nahoru.

"Jak je libo," pokrčil znovu rameny, odložil snídani na stranu a oprášil si teatrálně ruce.

Vyděšeně jsem ho sledovala, jak se blíží ke mě. Pod trikem bylo vidět, jak mu pracují svaly. Uskočila jsem na druhý konec postele a chystala se seskočit.

"Nebudu tě tady přeci nahánět, Maličká," zavrtěl nade mnou pohoršeně hlavou.

"Co chceš dělat?" vyjekla jsem.

"Jenom ti ukázat, na jak nehorázném omylu jsi. Tak sebou nešij."

"Warrene!" Křikla jsem, když mě chytil za paži a táhnul mě ven z pokoje.

"Ticho tam," sykl přes rameno.

"Mně se hodně nelíbí, že jdeme do tvýho pokoje. Vážně mě to hodně, hodně znepokojuje!"

Ignoroval mě.

"Já tam nechci, slyšíš?"

"Tak proč se nebráníš?" uchechtl se.

"Já se snažím," procedila jsem skrz zuby a zaškubala sebou.

"Vážně? Skoro jsem si nevšiml. Je to jako bych za sebou tahal šátek vlající ve větru."

"Fajn, pusť mě." Vzdala jsem se.

"Co si říkala?"

Zhluboka jsem se nadechla. Tohle si bude vychutnávat.

"Vyhrál jsi."

"To vím. Ale chci slyšet, jak poprosíš."

"To nemůžeš myslet vážně!"

"Řekni: Prosím, pustil bys mě, Ramone? Prosím pěkně?"

"To neřeknu, ani kdybych za to měla dostat zaplaceno," ušklíbla jsem se.

"Tak to bude ještě pusa na tvář."

Zalapala jsem po dechu. "Prosím?"

"No, to by šlo, ale pořád to není ono. Tu pusu chci," sklonil se ke mně, abych na něj dosáhla, a nastavil mi tvář.

"To ne. To neudělám."

"Vybrala sis to sama," pokrčil znovu rameny. Znovu mě začal táhnout k jeho pokoji.

"Počkej!" Zarazila jsem ho a nenáviděla sebe i jeho za to, co následovalo.

Opřela jsem se dlaní o jeho rameno, vyskočila a rychle ho líbla na tvář. Okamžitě mě pustil.

"Ani to nebolelo, že?"

"Ani to nebolelo," opičila jsem se po něm s otráveným výrazem. Pobavila jsem ho.

"Tohle je sranda. To bysme měli dělat častěji," rozhodl.

"Bavila se tu ale jen jedna strana," připomněla jsem mu.

"Možná, ale to už není moje vina."

Blbec. Sobec. Idiot.

"Tak se jdi obléct, pak tě vyzvednu a vyrazíme. Jo a jestli tě můžu poprosit, nedělej caviky, to už jsme si vyjasnili, aspoň doufám."

Dřív, než jsem se mu vrhla po krku, radši zmizel ve svém pokoji. Nabručeně jsem zalezla do svého a zabouchla za sebou dveře tak, že to musel slyšet každý obyvatel budovy.