Na sklo okenní tabule dopadaly dešťové kapky, bubnovaly na něj a pak elegantně stékaly dolů. Jejich stíny zkrášlovaly sochu archanděla, který na mě nehybně koukal.

Hřála jsem si prsty o hrneček s kávou a napjatě čekala, co se dozvím.

Marcus seděl zády k soše, která se za ním tyčila a dodávala mu na majestátnosti.

"Nicméně," opřel se o židli, "ačkoliv jsem potěšen správnou volbou vaší otázky, budu vás muset zklamat."

Zamračila jsem se. A je to tu. Skoro jsem zapomněla, že se mi nedaří. Jak by také mohlo, že?

Proč se nemůžu dozvědět ani to, proč jsem byla unesená? Dlaní jsem si frustrovaně protřela obličej a nahlas vydechla. Marcus si mého rozpoložení okamžitě všiml a jal se vysvětlovat.

"Vše vám říci nesmím. Je mi to líto."

Nebylo mu to líto. Ani v nejmenším. Zněl stále naprosto nezúčastněně, jen odříkával frázi, kterou považoval za nejvhodnější, aby mě utěšil. Bohužel, efekt byl naprosto opačný.

Začalo mi hodně vadit, že jsem stále nebyla absolutně o ničem informovaná. Neustále mi bylo přislibováno, že se brzy vše dozvím, ale informace byly stále v nedohlednu. Tak mám snad kruci nějaká práva- i jako rukojmí! Nemůžou přeci jen tak někoho unést pro zábavu! Nicméně jsem byla odhodlaná se vše dozvědět právě teď, a to za jakoukoliv cenu. Pohár mé trpělivosti přetekl.

Teatrálně jsem rozhodila rukama: "A nemohl byste mi, prosím vás, říct aspoň něco? Protože jsem se zatím dozvěděla jenom jméno sochy. A to, promiňte mi, je mi vážně k ničemu, vzhledem k mojí situaci. Vaši synové mě unesli, pokud to ještě nevíte! Sice stále netuším, k čemu jim bylo dobré přitáhnout si domů naprosto cizího člověka, když mu, jak tvrdí, neublíží, ale tomu bude brzo konec. Chci vědět, kdo jste, chci slyšet, co děláte," vypočítávala jsem na prstech, "a především chci, abyste mi řekl, co po mně sakra chcete! Výkupné po rodičích můžete chtít sotva - i kdyby táta prodal ledvinu, tak nedají dohromady dost peněz, nemluvě o tom, že vy se zdáte být zabezpečení dostatečně."

Marcuse můj výstup nijak nešokoval. "Ubezpečuji vás, slečno, že výkupné nechceme."

Chvilku jsem čekala, ale když jsem zjistila, že pokračovat ve vysvětlování nebude, vyletěla jsem ze židle a rukama se opřela o desku stolu. Vzteky jsem se klepala.

"Tak co po mě teda chcete?! Vyměnit mě za supertajnou informaci? Bože, že si s tím nedáte pokoj a radši si to nevygooglíte."

Připadala jsem si jako rozzuřený býk, když jsem si odfrkla. Mít kopyto, zahrabu s ním v prachu arény a naberu Marcuse na rohy.

Stále klidný otec protivných dětí seděl a sledoval mě. Jeho výraz dával jasně najevo, že přijde něco, co udělá nerad.

"Stále se nechápeme," zavrtěl hlavou. "Vy tady zůstanete už napořád - nikdo vás nevykoupí a ani nevymění. Jde tady o něco naprosto jiného, což bohužel pro vás znamená, že jste tady počínaje dneškem doma. Neříká se mi to snadno, slečno, to mi věřte."

Stála jsem jako opařená. Slyšela jsem dobře? Jak to myslel?

"Posaďte se, prosím," vybídl mě, ale já tvrdohlavě stála a čekala. Tohle nemůže myslet vážně! Tohle přeci nejde! Co moji rodiče, co škola, co můj život?

"Sedněte si," přikázal ostřeji, když zjistil, že teď už to se mnou po dobrém nepůjde. Ten tón mi k poklidnému Marcusovi vůbec neseděl.

Zvážila jsem možnosti. Buď tu budu stát tak dlouho, dokud mě nepřinutí si sednout, nebo si sednu teď a snad se dozvím víc. Měla bych ho poslechnout.

Nejistě jsem si zase sedla.

Marcus spokojeně pokračoval: "Je vám znám pojem Knižníci?"

Nevesele jsem se zasmála. "Vážně? Co mají zaměstnanci knihovny společného se mnou?"

"Dobrá," povzdechl si, zvedl se a přešel k jedné z polic knihovny, "začneme tedy od začátku."

Jistě sáhl do přeplněného regálu a vytáhl starou knihu s nádherně zdobenými deskami. Pak přešel zpět ke stolu, kde ji přede mě položil, a znovu si sedl.

Prohlédla jsem si ji. Nikde jsem neviděla jméno autora ani název díla - celé desky byly zdobeny světlými květy lilií.

"Příběh, který vám teď povím, vám může znít šíleně," promluvil, když knihu otevřel. Byla starší, než se zvenčí zdála; stránky byly zažloutlé a hodně osahané.

Na papíře byla vyobrazena příroda. Stromy, lesy, potoky. Vše nádherně zakreslené.

"Žijeme ve světě, který skrývá mnoho informací. Jsou obsaženy v každém atomu čehokoliv, na co si jen vzpomenete," vysvětloval Marcus, zatímco mi ukazoval dokonale propracovanou malbu, "a to dokonce i co se času týče. Vesmír má v sobě zabudováno nekonečně mnoho možností budoucnosti, a je jen na nás, kterou cestou si zvolíme jít. Tento systém ukládající informace se nazývá Akáša."

Otočil list. Uviděla jsem dvojstránku, která byla opět celá pomalovaná. Pochopila jsem, že kniha bude nejspíš jen ilustrativní doprovod k vyprávění. Marcus jezdil prstem po papíře a ukazoval jednotlivé kousky obrazu, když vysvětloval dál.

"Je velice důležité, aby informace uchované v Akáše zůstaly pod dozorem, nikým nečteny. Archanděl Gabriel, posel a patron lidí, kteří pracují se sdělováním informací, podle legendy na Akášu dohlížel. Uvědomil si ale, že systém není tak bezpečný, a jak snadné by pro někoho bylo informace vyčíst a zneužívat jich. Pokud by se podařilo informace získat, vesmír by upadl do neuvěřitelného zmatku. Narušila by se rovnováha."

Ukázal na anděla totožného s tím, který na nás stále vrhal svůj klidný mramorový pohled. Také držel knihu.

"Rozhodl se tedy Akášu chránit. Všechny důležité informace shromáždil do kroniky, tudíž už nebyly přístupné kdekoliv. Nemohl ji ale sám hlídat. Proto povolal skupinu lidí, kterým Kroniku svěřil. S ní věnoval těmto lidem i veliký dar. Tušil, že budou muset vědět, jak se zachovat, aby mohli svůj úkol řádně plnit. Proto je s Kronikou spojil a daroval jim Lyfrin, část Kroniky promítající se v knihách, která je vedla správnou cestou."

Na dalším obrázku byli lidé držící knihu.

"Říkáme si knižníci, protože hlídáme knihu, ale zároveň je i náš život knihou řízen. My jsme potomci lidí vybraných samotným Archandělem a musíme přijmout břímě, které tato pocta přináší," zakončil příběh a zavřel knihu.

"A to je všechno?" nevěřícně jsem zakroutila hlavou. "Pohádka krásná, ale," zhluboka jsem se nadechla a neúspěšně se snažila nezvyšovat hlas, "co s tím mám společného já?!"

"Občas se stane, že je knižníkem i dítě dvou obyčejných lidí," pokrčil Marcus rameny. "Moji předci založili Univerzitu, aby měli knižníci své útočiště. Svůj domov. Mým úkolem je svádět je sem, aby mohli převzít Lyfrin a žít tak, jak jim to bylo předurčeno."

"Počkat, počkat," zamrkala jsem, "snažíte se mi tu teď říct, že unášíte lidi kvůli legendě a nutíte je v ní věřit?"

"Tak mi to Lyfrin řekla. Nemůžu s tím nic udělat," bránil se Marcus, jako by ho to ospravedlňovalo.

Vstala jsem. "Vy jste blázen! Normální chorý člověk!" zakřičela jsem. Začala jsem od něj couvat dál.

"Nejen, že tomu věříte, ale vy se doopravdy řídíte ničím nepodloženým bůhví jak starým příběhem? Ale vy ho nutíte i naprosto nevinným lidem, které tu vězníte! Jděte se léčit!"

"Slečno Haleová, je na čase si uvědomit, že Univerzita se teď stala vaším domovem. Vězněm tu budete jen tak dlouhou dobu, jakou se za něj sama budete považovat. Až přijmete -".

"Ne!" zavřískla jsem, "Nechci už slyšet vůbec nic! Jste rodina bláznů! Ale já jsem nic neudělala! Chci domů, rozumíte? Domů! Odmítám takovou šílenost! Nechte mě být!"

Otočila jsem se a utíkala z knihovny, jak nejrychleji to šlo. Chtěla jsem od toho magora co nejdál. Je jedno, jak seriózně vypadá na první pohled, Marcus Warren je nebezpečný. Už se nedivím, že je Ramon takový vůl. On a vlastně ani jeho sourozenci zkrátka nemůžou být normální, jestliže mají tak šíleného otce. To by odporovalo všem přírodním zákonům.

Proběhla jsem chodbou a utíkala dál doufajíc, že se s nikým nestřetnu. Slzy se mi řinuly z očí jedna za druhou, až jsem neviděla na cestu.

Proč jsem musela zrovna já být unesena někým, kdo poslouchá knížku? Jenom ta otázka zněla šíleně!

Tvrdili mi, že mě nezabijí. To ne, ale chtějí po mně, abych zbytek života strávila zavřená v budově a slepě se řídila pohádkou.

Stále jsem utíkala, když jsem zakopla o stojan se skleněnou vázou. Váza se s řinčivým zvukem roztříštila na tisíce kousků, na které jsem vzápětí spadla.

Posadila jsem se uprostřed střepů a rozhlédla jsem se. Váza se teď válela po celé chodbě.

V dlaních jsem ucítila pálivou bolest, potlučená kolena mě bolela.

Otevřely se dveře na konci chodby a z nich vykoukla klučičí hlava. Když mě hnědovlasý kluk uviděl, vyběhl z pokoje ke mně.

"Jsi v pořádku?" zeptal se opatrně, když mě zvedal ze země.

Vysmekla jsem se mu a ucouvla od něj. Hlas se mi klepal, když jsem se ho zeptala: "Ty jsi taky jeden z nich?"

Tmavýma očima mu proběhlo pochopení. Pokusil se mě uklidnit.

"Neboj se. Jsem Thomas, ani ne před měsícem jsem na tom byl stejně jako ty."

Trošku jsem se uklidnila, stále jsem se ale chvěla. Částečně starostlivě, z větší části ale zděšeně si mě prohlížel.

"Jsem v pořádku," ujistila jsem ho.

"Nevypadáš," namítl. Jak bych taky mohla? Ubrečená, s rudým nosem a opuchlýma očima, a pomlácená až hanba.

"Je to jenom pár škrábanců na dlaních," odbyla jsem ho. Když jsem si všimla, jak mi prohlíží modřiny na obličeji, protočila jsem oči. "To už bylo."

"Můžu ti nějak pomoct...?"

Všimla jsem si, že nechal otázku vyznít do ztracena a chtěl znát mé jméno, ale rozhodla jsem se, že si ho nechám pro sebe. Nechtěla jsem se s nikým vybavovat.

"Hledám svůj pokoj. Je to levé křídlo."

"Levý? Tam ale nikdo nebydlí!"

Neměla jsem čas ani náladu mu vyprávět, že bydlí. Nechtěla jsem si znovu připomínat, jak tragický je můj život.

"Kde je?"

Thomas mě navedl správným směrem. Když jsem ho ujistila, že jsem opravdu v pořádku, odešla jsem od spouště, kterou jsem způsobila, a kterou prý Thomas uklidí. Byla jsem mu vděčná, že tam nemusím trávit více času a upalovala pryč.

Během chvilky jsem se dostala až ke svému pokoji. Napřed jsem zamířila do koupelny. V dlaních jsem měla kousky skla, které jsem si potřebovala vyndat. Naštěstí jsem už věděla, které dveře jsou správné, takže se vyhnu nepříjemnému setkání.

Vešla jsem do koupelny a v tu ránu jsem měla chuť být stokrát radši ve svém pokoji. U zrcadla byl Ramon s ručníkem omotaným kolem pasu a s kartáčkem v puse. Jeho tělo zdobila různá tetování.

Okamžitě si mé přítomnosti všiml. Když viděl, v jakém stavu jsem, otráveně si povzdechl a zavrtěl hlavou. Mokré vlasy se mu lepily na čelo a na krk.

Vyplivl pastu, aby mohl mluvit.

"Ty jsi prostě chodící pohroma."

Dík za konstatování. Otočila jsem se a chtěla beze slova odejít z koupelny ven. Cizí ruka mě chytila za rameno a vtáhla dovnitř. Pokusila jsem se několikrát vyškubnout, ale pokaždé bezúspěšně. Nelíbilo se mi, že proti mně pokaždé uplatňoval fyzickou sílu, aby si prosadil svou.

"To budeš v každý místnosti, do který kdy vstoupím?"

"Pokud to bude můj pokoj, je to dost pravděpodobné," připustil, když mě vedl k vaně, na jejíž okraj mě posadil. Z poličky vytáhl lékárničku a došel s ní k vaně.

"To je dobrý, zvládnu to sama," ujistila jsem ho a chňapla po krabičce, se kterou rychle uhnul.

"Nebudu riskovat, že se oběsíš na obvazu."

Nepříjemně jsem se zavrtěla. Nelíbilo se mi být v jeho přítomnosti, nechtěla jsem se s ním bavit a modlila se, aby mu ručník nespadl. "Nemůžeš se aspoň oblíknout?"

Místo odpovědi se jen ušklíbl, ulovil mou dlaň a začal z ní vyndávat kousky skla. Nemohl. Začal mě ošetřovat. Dost to bolelo, ale nechtěla jsem to dát znát.

"Myslel jsem, že brečíš po nocích, aby ostatní nemohli spát," prohodil směrem ke mně a dál se věnoval ošetřování.

Mlčky jsem ucukla, když pinzetou zajel příliš hluboko do dlaně. Nechtěla jsem mu na tohle odpovídat. Co bych taky měla?

Zamumlal omluvu.

"Mám se ptát, co se ti stalo tentokrát?"

"Chci odsud pryč," oznámila jsem přehlížejíc jeho záměr mě vytáčet.

"Klid, vždyť já se obleču," otráveně vstal. Otočila jsem se. Tohle jsem vidět nepotřebovala.

"Nemyslela jsem koupelnu."

Uslyšela jsem, jak si povzdechl.

"Musíš ale zůstat tady. Ber to jako privilegium- ne každý smrtelník se sem kdy podívá."

Znovu si sedl naproti mě, tentokrát měl ručník kolem krku a na sobě šedé tepláky. Vzal si mou druhou dlaň, kterou začal ošetřovat.

"Neprosila jsem se o žádné privilegium."

"To ani já ne. Nikdo z nás, co tu jsme, Maličká. Tenhle život jsme si nevybrali."

Vyškubla jsem mu dlaň z rukou. "Neříkej mi, že tomu taky věříš!"

"Osudu neutečeš, ani kdybys chtěla."

"Ne? Tak sleduj!" zvedla jsem se a utekla do svého pokoje.

Zamkla jsem se. Jestli jsem předtím potřebovala kávu, aby mi bylo dobře, upgradovaly se mé potřeby minimálně o další dva levely výš. Výpravu za lihovinami jsem ale nakonec zhodnotila jako příliš riskantní a vzhledem k výsledku své výpravy za kávou se raději rozhodla pro variantu šetrnější, sebevraždu.

Jelikož se můj pokoj nacházel ve druhém poschodí, mohla bych si zahrát na nindžu a skočit z okna. Pokud budu mít smůlu a plán se nevydaří, budu aspoň venku a uteču do lesů.

Nindža ale ztroskotal už u pokusu otevřít okno. Nejen, že jsem nikde nenašla kliku, ale když jsem se už celá zoufalá pokusila s rozběhem sklem proskočit, narazila jsem na chladný materiál, který mě opět odmrštil zpět do pokoje, a já jsem elegantně přistála na zemi v poloze přejeté žáby. Plán tedy nejen, že ztroskotal, on se doslova utopil a nenávratně zmizel pod hladinou beznaděje.

Hrdě jsem se zvedla a domlácená jako auto po sešrotování odkulhala do postele, kde jsem se rozhodla čekat na smrt, dokud si pro mě nepřijde. Z pokoje nevylezu. Ani za nic.

Teprve když jsem ležela, uvědomila jsem si plně rozsah všech svých zranění. Celé tělo mě bolelo. Když jsem si sesumírovala, jak zoufalá je doopravdy moje situace, beznadějí se mi chtělo znovu brečet.

Thomas říkal, že už je tu měsíc. To ho nikdo nehledá? Nesnaží se utéct? Možná se mi povede s ním naplánovat společný útěk. Až budu schopná vylézt z postele, půjdu ho najít.

S vidinou sladké možnosti útěku a spasení se mi povedlo usnout.

Už si nebyla jistá ničím. Nevěděla, kolik je hodin, nevěděla, kde je. Ztratila už dokonce i pojem o tom, co ji bolí nejvíc. Právě ležela na zemi v embryonální poloze a přemýšlela, jak dlouho to potrvá. Za jak dlouho se dostaví konec. Místo toho se jí v hlavě usazovala hlodavá myšlenka, že místo smrti přijde záchrana. Snažila se tuto naději umlčet. Nelíbilo se jí, že by musela trpět ještě dál a čekat na někoho. Nikdo kromě ní tu nebyl. A nikdo ji nikdy nenajde. Zemře tu. A nesejde na tom, jestli to bude hlady, vysílením, na následky zranění, které nedokázala ani spočítat, jestli ji zabije divoká zvěř, nebo tu bude trpět až do stáří a zemře na sešlost věkem.

Byla jí zima. Bledou kůži měla obalenou směsicí hlíny a jehličí. Zaschlá krev vše lepila k sobě. Doplazila se ke stromu, o který se s nezměrným úsilím opřela, a podívala se na svá namodralá chodidla.

Ne, nezemře hlady, ani přirozenou smrtí. Ona tu umrzne.

Znovu, už jen ze zvyku, se pokusila vzpomenout si, co se stalo. Hlava ji pokaždé třeštila, bylo to značně vyčerpávající, ale nikdy se nedostala přes závoru, kterou měla hluboko ve své mysli. I tak se dále snažila tuto bariéru překonat. Zabavila se a nepřemýšlela o své bídné situaci.

Místo toho přemýšlela, kde byla předtím. To ale nakonec nevedlo k ničemu jinému, než ke zhoršení její nálady. Ať už byla kdekoliv a měla se jakkoliv, teď tam není a má se strašně.

Na minulost tedy myslet okamžitě přestala. Ani její budoucnost neslibovala žádné výrazné zlepšení. A tak zůstala na zemi opřená o strom s přítomností.

Lapala po dechu. Studený vzduch ji pálil v krku a v plicích. Zařezával se do její zbídačené a špinavé kůže. Vyčerpaně otevřela oči v naději, že před sebou spatří svého zachránce. V dáli uviděla veverku hopkající z větve na větev.

Oči zase zavřela. Veverka ji nezachrání.

Nevěděla, jak dlouho bojovala o život tentokrát. K vědomí ji přivedl hebký dotek na jejím stehně. Znovu otevřela oči a shlédla dolů. Veverka, kterou předtím spatřila v korunách, se o ni opírala předními pacičkami a očichávala ji. Neměla sílu se pohnout. I v tak malém tvorečku bylo více života, víc energie, víc tepla, než kolik se skrývalo v jejím těle. Nechala malé zvířátko, aby si s ní udělalo, co bude chtít.

Pak, jako by ucítila závan smrti, se veverka otočila a odhopkala pryč.

Zůstala opět sama. Ten malý kamarád jako by v ní vykřesal jiskru naděje, že vše nakonec opravdu dobře dopadne. Teď byla pryč.

Osud si s ní zahrával. Dělal jí to vše ještě horší. Proč prostě nemůže zemřít?

Z popraskaných rtů se jí vydral vzlyk. Kdyby na to našla sílu, doopravdy by se rozbrečela. Proč ona? Co komu kdy zlého provedla? A proč se nad ní pánbůh neslituje?

Její tělo sklouzlo zpět na zem a přitom se kůže na zádech poškrábala o drsnou kůru stromu. Nevšímala si toho. Na takovou drobnou bolest neměla prostor.

Když se svezla na zem, znovu se stočila do klubíčka a v naději, že už se neprobere, usnula.

Po pěti dílech k Vám poprvé promlouvám a ptám se, jak se příběh líbí. Vím, že nepřidávám moc často, ale na psaní mám málo času a snažím se děj hodně propracovat, protože v budoucnu s ním mám jisté plány, které se nezrealilzují, pokud tu udělám nějakou chybu. Musím být opatrná, kontrolovat po sobě minimálně pětkrát, jak věty píšu, abych nic nezkazila, což není věc snadná. Také se klidně může stát, že někde fláknu překlep nebo gramatickou chybu, protože díly píšu zásadně v časovém rozmezí od dvou do čtyř ráno, hned jak skončím s učením. Nebojte se mě na to upozornit, připomínky jsou vítány.

Dál jste se dozvěděli alespoň z hruba, proč je Sam unesena. Chci zdůraznit, že jsem se nezbláznila, jen jsem hodně promíchala věci, které vyplodí moje fantazie při nudných hodinách ve škole, a které jsem měla možnost si nastudovat během ještě nudnější rodinné dovolené. Nějak to zužitkovat zkrátka musím.

Po tomto prohlášení se už cítím naprosto klidná, když vás požádám o nějakou zpětnou vazbu; od děje, co si myslíte o Sam a jejím únosu/ jejích šancích na záchranu, o Warrenových dětech zralých na ránu nebo o šíleném Marcusovi s jeho pohádkou, až po způsob psaní. Beru cokoliv a za vše budu moc ráda. Děkuju, Sonny :)