„Tys mu taky říkala strejdo," zasmál se táta, „nepamatuješ si?"

„Počkat, cože?" překvapeně jsem se zarazila. On a můj strejda? „Jenže to znamená, že...," podívala jsem se na Ramona a ten mi pohled opětoval.

„Fuj!" vykřikli jsme a odtáhli se od sebe.

„Ty jsi můj bratranec!" vykřikla jsem znechuceně, jako bych ho obviňovala ze zatajení informací, o kterých zjevně neměl také nejmenší tušení.

„A ty moje sestřenice!" oplatil mi podobným tónem.

„Nejste," uklidnila nás mamka, „Philip a Marcus jsou bratři, ale on a já sourozenci nejsme. Jsme jen hodně dobří kamarádi. Když ses narodila, začala jsi ho prostě oslovovat strejdo, protože u nás byl tak často, že je jako naše rodina."

„Tak to spolu můžete klidně mít děti a bude to v pohodě," houkl Bryan a mávl rukou na znamení svolení.

Opět jsme se na sebe podívali a oba se otřásli. „Já nemůžu," zasténala jsem.

Ramon potlačoval dávicí reflex.

„Už je to dlouho. Pamatuju si, jak jsi byl takhle malý," naznačil Philip rukou velikost batolete a mluvil, jako bychom právě neměli za sebou otřes, „když se tě matka snažila zachránit před smrtí.

Ramon se bolestivě hroutil sám do sebe, zatímco poslouchal detaily o tom, jak se jeho matka snažila zachránit život svého dítěte, a přitom ztratila svůj vlastní. Nevěděla jsem, jak mu pomoci, a tak jsem ho alespoň útěšně hladila po zádech.

„Nechte toho," vykřikla jsem odvážněji, než jak jsem se doopravdy cítila. Takové psychické týrání jsem nedokázala vystát. „Jako by nestačilo, že jste zabil jeho matku! Musíte ho teď ještě tak trápit?"

Philip se zarazil. „Já jsem jeho matku nezabil."

„Když ne vy, ..." Fry na něj překvapeně ukázal rukou, „tak kdo teda? Marcus nám přeci vždycky říkal, že to byl jeho bratr!"

„Ach Marcu..." zakroutil nešťastně Philip hlavou. „Tvá matka se snažila zachránit tvůj život, Ramone, ale ne přede mnou, nýbrž před tvým otcem."

Lidé v místnosti zalapali po dechu.

„Tak nějak jsem to tušil," přiznal Ramon a vzdychl si. „Ale to neznamená, že vy nejste odpůrci zrovna tak!"

„Jak bych ti to jen vysvětlil, hochu," povzdechl si Philip. „Vlastně odpůrci jsme, když nám tak chceš říkat. My jsme ale odpůrci toho, co se děje ve světě knižníků."

„Jak to myslíš?"

„Zbytečné únosy, věznění, oddělování od rodin. A v poslední řadě i únos Akáši. Od toho naši lidé nebyli zvoleni. Měli ji chránit. A ke knižnictví mají také přijít sami. Kdybys dal třeba Samantě tak dva další měsíce, dospěje k tomu sama, aniž byste ji museli unášet a způsobovat tak jejím rodičům takovou bolest. Když se blížil čas odevzdat Gabrielovi Akášu zpět, mému drahému dvojčeti přibylo kolečko v hlavě," vyprávěl Philip dál. „Nelíbilo se mu, že by tak dlouhá tradice měla skončit, nevěřil tomu. Tehdy se ztratila Akáša. Marcus se od nás oddělil, vytvořil mezi námi neprostupnou bariéru a tvrdě potrestal kohokoliv, kdo s jeho názorem nesouhlasil. Jedním z těch lidí, Ramone, byla i vaše matka."

„To jste s tím nemohli nic dělat?" zeptal se David. „Byli tam i jiní lidé. Jeho děti, my..."

„Dlouhou dobu jsme nemohli najít, kam se ukryl. To až teď, když jste unesli Sam, se nám díky její matce najít místo, kam jste ji odvezli."

„Jak?" zeptala jsem se překvapeně. Moje mamka byla schopná ztratit se i ve větším nákupáku.

„Tvá matka toužila mít své dítě zpět tak moc, že byla schopná naladit se na tvé energetické vlny a na mapě určit jejich lokaci přes její Lyfrin," vysvětlil Philip, jako by to bylo nad slunce jasné. V tom se tak podobal Marcusovi.

„Takže vy se jen snažíte vrátit Akášu zpět kam patří," odtušil Ramon.

„Přesně tak," přitakal táta.

„Tak to už jste asi uspěli, když je s vámi Ariel," odtušila jsem.

„Ne docela," usmál se na mě anděl. „Aby byla velká kniha navrácena, musí její fyzická podoba shořet v plameni, který nikdy nevyhasíná."

„Aha, a to je kde?"

Muž v kabátu zamlaskal a ukázal ledabilým gestem na krb v Bettině obýváku.

„Aha," pokývala jsem hlavou. „Tak to to dost usnadňuje. Hele a kdo je vlastně on?"

Ukázala jsem prstem na muže. „Proč na mě ukazoval, že mě zabije? Proč mě šmíroval?"

„Chtěl jsem vidět, jak vypadáš," promluvil on, ačkoliv jsem se jeho neptala. „Vyrostla jsi, Manto."

Svět se mi rozmazal. V uších mi hučelo, ale přesto se mi v mysli stále dokola opakovala jeho poslední slova. „Jak-jak jsi mi to řekl?" 

Muž si konečně sundal kapuci.

„Ethane!"

Klesla jsem zpět na židli. „Vždyť jsi mrtvý! Máš být! Já-já tě viděla!"

„Mrzí nás, že sis tím musela projít, Sam, ale Ethan musel zmizet z oficiálního světa, aby po něm nepátraly úřady, když hledal Akášu," přistoupil ke mně táta a chytil mě za rameno. „Ty jsi o knižnících ještě nevěděla, nemohli jsme ti říct, kam se doopravdy poděl. Bylo to tak nejsnažší."

Neodpověděla jsem, jen jsem tiše brečela a snažila si urovnat myšlenky.

„Chceš čas?" zeptala se mě opatrně mamka. Jen jsem pokývala. „Dobře, necháme tě."

„Musíme spálit Akášu," připomněl Philip.

Ariel přikývla a z tašky vytáhla knihu.

„Hele, Marcovo Lyfrin," zasmál se Bryan, a za vteřinu dodal jen: „Ou, aha."

„To patří otci!" ozvalo se ode dveří. Russell právě vešel z kuchyně, kde nejspíš vylouskal ořechy. „Dej mi to, musíme mu to vrátit," rozběhl se k Ariel a chtěl jí Akášu vzít.

„Russelle, ne," vložil se do věci Ramon.

„Nesahej na mě!" ohnal se po něm Russell a znovu se pokusil zmocnit knihy v Arieliných rukou. Když neuspěl, sevřel ruku v pěst a pokusil se Ariel udeřit. Ta jen tak tak uhnula. Ramon na to reagoval tak, že se bratra pokusil znehybnit, ale Russell sáhl do kapsy a vytáhl vystřelovací nůž.

„Ale no tak, je to přeci tvůj brácha!" pohoršeně na něj koukal Fry.

„To je mi jedno! Je s odpůrci! Musím otci vrátit jeho Lyfrin! Zabiju vás!" křičel Russell jako smyslů zbavený. „Zabiju –!"

Russell se skácel k zemi.

„Doháje, Dave, já myslel, že ho jen trošku štrejchneš, ne že ho zabiješ!" Bryan rozhořčeně mával ve vzduchu rukama.

„Není mrtvej!" Bránil se David a nebezpečně mával do vzduchu pohrabáčem, kterým Russella přetáhl po hlavě.

„Musel jsi ho tím mlátit?" přidal se Fry, který začal taky vyšilovat.

„Chtěl nás zabít!"

„Tak jsi zabil ty jeho?!"

„Naposledy, Bryane, já ho nezabil!"

„Ne? A co je teda tohle – Doháje, krev! To je krev!"

„Panebože já ho zabil!

„Opravdická lidská hnusná krev!"

„Já jsem vrah!"

„Hoši!" zastavil je Philip, který mezitím odzbrojil Russella v bezvědomí. „Není mrtvý, jen jste ho omráčili."

„Díky bohu," vydechla si dvojčata najednou.

„Teď, kdybyste dovolili, konečně s tím skoncujeme." Philip gestem naznačil Ariel, ať přistoupí ke krbu.

Rozhostilo se slavnostní ticho. Ariel se zhluboka nadechla a pak hodila knihu, kterou doposud bránila, do plamenů. Ty ji začaly okamžitě olizovat. Ani ne za pět minut z ní zbyl jen obal, který dohoříval.

„No, a je to," spráskl ruce Ethan.

„Takže co teď?" zeptal se Fry.

„Seženeme doktora Russellovi," doporučila mamka.

„Hele, naše Lyfrin! Jsou prázdný!" udiveně zvolal David.

Všichni knižníci vytáhli svou knihu a s překvapením zjistili, že prázdnou ji mají všichni.

„To je, co? Konečně se všichni cítí jako ty," zasmála jsem se na Ramona.

„Jen ať si tu svobodu užijou," vydechl Ramon. „Konečně nemusí dělat to, co jim bylo předepsáno, nebo co jim můj otec nakázal."

„Tys to ale nedělal stejně," namítla jsem.

„Jo," zasmál se, „my jsme to porušili."