V krbu hořel nikdy nevyhasínající oheň a praskající polena byl jediným zvukem, který se v místnosti rozléhal. Dřevěné sténání jen občas přerušily urputné kroky stařenky, která na stůl nosila další a další pohoštění a nedala se zastavit. (Jakmile totiž Betty slyšela, že přijdou další dva, jala se připravovat jídla tolik, jako by měla nakrmit celou vesnici.)

Nervózně jsem si třela dlaně o sebe. Seděla jsem u stolu, ze kterého jsem viděla na vchod i na Betty spěchající tam a zpátky pro věci, které by ještě mohla nabídnout. Ramon stál s rukama složenýma na prsou za mnou a koukal z okna na dešťové kapky dopadající na zeleno-okrovou zahradu za Bettiným domem.

Bála jsem se setkat se s nimi. Bála jsem se, že to nezvládnu. Že budu brečet. Bála jsem se, že mě budou přemlouvat, abych s nimi odešla. Ale ze všeho nejvíc jsem se začínala bát rozloučení. Jejich pohledu, až budu odcházet s Ramonem pryč a nechám je za s sebou. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli bylo celé to setkání dobrý nápad.

Zvuk přijíždějícího auta mě ale utvrdil v tom, že na takové myšlenky je už pozdě. Slyšela jsem, jak se Ramon otočil, aby viděl nově příchozí. Pevně jsem stiskla hrnek s černou kávou. Jeho povrch mě pálil, ale já si představovala, jak rozpouští mé ztuhlé nervy a nechala ruce na místě.

Klika se pomalu sesunula níž a zámek jemně cvakl. Dveře se otevřely. Zhluboka jsem se nadechla, ale vzduch mi z plic hned unikl překvapením. Do místnosti se vyvalili David, Bryan, Fry a Russell.

„Ahoj! Jak se daří? Kde jste nechali tu s veverkou? Byla přeci s vámi, když – Betty!"

„Drahoušci!" zvolala nadšeně a ruce jí vystřelily k ústům. „Už je to tak dávno!"

A všechny je objala. Jako opařená jsem seděla a sledovala, jak Russell, jako jediný, sleduje při vítání se stařenkou mně, místo, aby zavřel oči pod návalem vzpomínek jako všichni ostatní.

Nakonec jsem to nevydržela: „Co tady děláte?"

„Ramon nám psal, že jste tu, a Lyfrin nám schválila, že se za váma podíváme," vysvětlil vesele David, ale pak si všiml, že nejsem zrovna v dobrém rozpoložení a úsměv mu na obličeji zatuhl.

Podívala jsem se tázavě na Ramona. Jak mohl, když věděl, že sem přijdou rodiče? Pokrčil rameny. „Psal jsem jen dvojčatům! Myslel jsem, že bude fajn mít nějakou podporu, kdyby cokoliv."

„Jo, a my zrovna byli s Fryem a Russellem, tak jsme tady," odsekl s plnou pusou koláče Bryan.

„Aha, tak to jo," hlesla jsem. Cítila jsem se podvedeně. Na druhou stranu jsem ale byla ráda, že myslel na bezpečí mých rodičů. Kdyby sem vtrhli odpůrci, nejspíš by se zaměřili napřed na knižníky a máma s tátou by měli šanci utéct.

Ramon si přisunul židli těsně ke mně a sedl si. „Nevěděl jsem to," zašeptal mi.

„Russell je ten poslední, koho bych tady teď chtěla, Ramone," zašeptala jsem taky a napila se kávy. Stále jsem si nebyla jistá, jestli je nebo není odpůrce, ale nejistota nebyla zboží, které bych si v takové chvíli mohla dovolit. Chtěla jsem, aby byl pryč.

„Já vím, já taky," odpověděl tiše. „Jenže nevím, jak se ho teď zbavit."

„Měli jsme dvojčatům říct, z čeho ho podezříváme," obvinila jsem nás.

„Měli jsme před válkou víc šetřit na horší časy," opáčil. „Nemohli jsme vědět, že budeme v téhle situaci."

„Hele vy dva!" vyrušil nás Dave. „nerad vám kazím intimnosti, ale jsou tu lidi, co by si rádi v klidu sedli a vychutnali si skvělý koláč. Jděte si s tím někam do pokoje!"

Odtáhla jsem se od Ramona. „No jo, vždyť už toho necháváme."

Problém se zabavením Russella nakonec obstarala Betty, když se znovu vřítila svou vetchou chůzí do pokoje: „Chutná vám, drahoušci?"

Od stolu obsazeného dvojčaty a Fryem se ozvala vlna souhlasného mumlání a vyjádření vděku.

Russell, který seděl na gauči, si právě naléval čaj z konvice, když se Betty otočila na něj: „Vím, že ti dýňový moc nechutná. Udělám ti ořechový, dáš si?" A usmála se na něj.

„Děkuju, Betty. Rád."

„A kdo mi půjde vylouskat ořechy?" zeptala se všech a rozhlédla se.

„Ať jde Russell, když je to koláč pro něj," zabručel Fry.

„Tak pojď, drahoušku," vytáhla Russella stařenka od čaje, který se právěchystal pít a zmizela s ním ve dveřích.