„Stejně nechápu, proč jsi toho brala tolik," postěžoval si znovu Ramon, který mi právě pomáhal odnést Bettiny koláče z auta.

„Nabízela nám je, Ramone, nemůžeš jí přece zklamat tím, že bys jí odmítl! Viděls', jak smutně se koukala, když zjistila, že odjíždíme?!"

„To chápu, ale patnáct?"

„A co má být?"

„Akorát se zkazí, nemáme reálnou šanci sníst jich tolik, ani do lednice se nevejdou."

„Zkazily by se u Betty, už je měla napečené, nebyl nikdo, kdo by je tam snědl," namítla jsem.

„A kdo je bude jíst tady?"

„Dej mi tři dny," prohlásila jsem odhodlaně a blaženě jsem se usmála nad svým štěstím, že právě já budu mít tu čest krmit se tak andělsky dobrým jídlem. „Trochu se s váma rozdělím," usoudila jsem nakonec, že je o to nemůžu připravit.

Ve veselém rozpoložení Ramon otevřel dveře a vešli jsme dovnitř. Hned na prahu jsme ale zůstali stát. Srub byl vzhůru nohama. Jako by se tudy prohnalo tornádo; od rozházených věcí po rozpárané kusy gauče a matrace z horní ložnice, které se dostaly až sem dolů, třísky z nábytku a stepy z nádobí. Nic nezůstalo na svém místě.

„Byli tu?" pípla jsem ustrašeně, protože jsem se neodvažovala mluvit hlasitěji. Co kdyby tu Marcus šílený po ztrátě Akáši stále byl a slyšel nás?

„Ariel?" zavolal do domu Ramon. Nikdo mu ale neodpověděl.

Položili jsme koláče a vydali se hlouběji do domku.

„Drž se za mnou," procedil skrz zuby.

Snad právě kvůli téhle větě jsem, když šel prohledat kuchyň, při první příležitosti zatočila právě opačným směrem, jen abych ukojila svou od přírody silně vyvinutou paličatost. Z větší části se ale důvod schovával jinde. Na podlaze v obývacím pokoji mě totiž mezi chaosem kusů vnitřností domu zarazila drobná oranžová skvrna.

Nebylo to, dokud jsem se k ní nepřiblížila na vzdálenost stopy, kdy mi došlo, že mi objekt přijde jako skvrna kvůli potlačovaným slzám. Tušila jsem totiž velice dobře, co mám právě objevit.

Aniž bych si byla jistá, že jsem připravena vidět to, co jsem si myslela, že uvidím, jsem rozmrkala slzy. Pomalu jsem pohledem sjížděla níž a níž, dokud jsem ho nenasměrovala k podlaze. Slabostí se mi podlomila kolena, klesla jsem na zem a vykřikla, protože jsem si klekla přímo na rozbité sklo hodil. Necítila jsem se ale dost silná na to, abych vstala.

„Co je? Co se děje?!" přiřítil se do obýváku Ramon a málem se rozsekal o do vzduchu čnějící nohu konferenčního stolku. „Neříkal jsem ti, že máš být za mnou? Nemyslel jsem prostor kdekoliv za mými zády, ale blízko mě!" pronesl vyčítavě. Pak si ale všiml důvodu, proč jsem se momentálně cítila tak beznadějně, jako ještě nikdy.

„Do prdele," ulevil si, když stanul nad malým bezvládným tělíčkem Nibblese.

S nyní již nezadržovaným pláčem jsem ho vzala do rukou. Jeho ocas mi z dlaní visel jako provázek. Teď už bylo nadevše jasné, že Ariel nenajdeme.

„Co budeme dělat?" brečela jsem nad mrtvolkou. „Ramone," vzhlédla jsem prosebně, „že netrpěla?"

V nic víc jsem už pro ubohou Ariel nedoufala. Ramon jen mlčel, tohle mi slíbit nedokázal. Nejspíš se sám touhle otázkou v duchu zabýval.

„Co budeme dělat," zopakovala jsem a svěsila hlavu mezi ramena. Ruce s Nibblesem jsem opřela o podlahu. Cítila jsem se naprosto poraženě. Kdyby sem teď nakráčel Markus s gilotinou, nejspíš by mě nemusel ani prosit, abych si do ní položila hlavu, šla bych sama.

„Měli bychom ho pohřbít," prohlásil Ramon slabě. Nejspíš cítil stejnou tíhu prohry, jako já.

Se vzlykem jsem přikývla a pokusila se vstát ze střepů. Nohy mě ale zradily a já opět klesla. Už mi bylo i jedno, jak moc mě teď bolí kolena. Chudinka Ariel nejspíš cítila mnohem větší bolest. Jak malicherné by bylo zabývat se teď vlastním ve své podstatě nepatrným nepohodlím?

„Pojď," Ramon mě chytil pod pažemi a vytáhl mě nahoru. Schovala jsem mu obličej do svetru a hledala v sobě jakékoliv zbytky sil. Musela jsem se sebrat. Když už nic jiného, tak pohřbít Nibblese byl způsob, jak říct poslední sbohem i Ariel a vyjádřit jí úctu.

Vyšli jsme ven. Ramon mě odvedl za srub, kudy tekl potůček.

„Vyber mu místo," pohladil mě po zádech, „jdu pro lopatu."

Když jsem osaměla, rozhlédla jsem se kolem sebe. Do oka mi padl pěkný plac za potokem, kde mýtina kolem chaty pomalu přecházela v les. Přeskočila jsem potok a došla tam. Ano, tady by se mu určitě líbilo, dopadaly sem ještě šišky z lesa.

Když přišel, vykopal Ramon jámu, do které jsem tělíčko opatrně vložila. Vracela jsem ubohé zvířátko zpět Přírodě, do které patřil.

„Odpočívej v pokoji," zašeptala jsem. Patřilo to jak veverce, tak Ariel.

Na jeho hrob jsme místo kytice položili borovou šišku.

„Co teď?" zeptala jsem se, když jsme přišli zpět ke vchodu do srubu. „Zůstat tady a čekat?"

„Můžeme jet někam do hotelu. Peníze máme."

„Poznají mě," podotkla jsem.

„Radši tě mít poznanou než mrtvou," opáčil.

„Teď už to není a nikdy nebude pohádka, co?" zeptala jsem se nahořkle.

„Jak to myslíš?"

„Dřív jsem si mohla myslet, že je to jen taková hra, škádlení dvou fantasy klanů. Že třeba jen sním. Jenže teď už jde skutečně o život, Ramone," podívala jsem se na něj a hledala v jeho výrazu jakoukoliv známku pochopení.

„Jo no," povzdechl si. „Už to není žádná sranda."

„Umřeme, žejo?"

„Nedokážu to popřít, i když se mi to nechce ani nahlas přiznat."

„Dala bych cokoliv za to, abych ještě mohla naposledy mluvit s rodinou," posteskla jsem si a povzdechla si. „Cokoliv na světě, abych je ještě mohla vidět."

Ramon tiše stál vedle mě, rty pevně semknuté do tenké linky. Shrbila jsem se pod tíhou vzpomínek na své nejbližší. Vyrušil mě jeho hlas: „Tady máš."

V ruce držel malý černý kvádr. Tak dlouho jsem svůj telefon neviděla, že jsem ho už skoro ani nepoznala. „Co to je?"

„Tvůj telefon. Taky bych dal vše, co mám, abych ještě viděl matku. Ty ještě můžeš, využij toho. Zavolej jí."

„Jako vážně?"

„Smrtelně," usmál se smutně Ramon nad tou slovní hříčkou.

Vzala jsem mu z ruky telefon a zapnula. Vystřelil na mě nespočet upozornění o zmeškaných hovorech a zaplavila mne tuna zpráv. Nevšímala jsem si jich a vytočila hned maminčino číslo, které jsem znala zpaměti už od první třídy.

Telefon dlouze vyzváněl.

Nakonec se na druhém konci linky ozvalo zapraskání a pak známý hlas: „Prosím?"

Z úst se mi vydral sten. Zněla tak unaveně, tak bez života.

„To jsem já mami," odpověděla jsem a hlas se mi zlomil dojetím. Na druhém konci se rozlehlo ticho následované vzlykem.