„Takže musíme Akášu najít a vrátit ji," shrnula jsem, co jsme právě zjistili.

„Jenže nevíme, kde je. Gabriel je v nějaké podobě vyobrazený ve většině kostelů jakožto zvěst příchodu Ježíše Krista," odporoval Ramon.

„Jo, já vím, je i v knihovně," zamručela jsem otráveně. tuhle pohádku jsem slyšela tolikrát, že bych se radši rozběhla hlavou proti zdi, než abych ji slyšela znovu. „Prostě je všude. Začít ale někde musíme. Ramone, ty jsi asi jediný z nás, kdo tuší, kde jsme, takže musíš najít–"

„Kde je nejbližší kostel?" skočila mi Ariel naléhavě do řeči.

„Podívám se do map a udělám plán," navrhl po chvíli přemýšlení a tím Ariel trochu uklidnil.

Omluvila se a odešla s Nibblesem do svého pokoje, protože se cítila stále ještě unavená – a ještě nedohojené rány z jejího nedobrovolného pobytu v přírodě jí to potvrzovaly.

„Budeme o tom někomu říkat?" zeptal se Ramon, když odešla.

„Čím víc nás bude na hledání, tím větší šance budou, že ji získáme," prohlásila jsem. Ačkoliv se mi představa, že budeme něco podnikat s Laurou nebo Russellem výsostně příčila, jednoduchá matematika měla silnější argumenty. „Přesto bych to ale nesdílela s Marcem a Russellem, Ramone, sorry," připomněla jsem mu možnost, že právě jeho rodinka je možná součástí odpůrců.

„Jenže jak chceš uspořádat výpravy za Akášou, knihou všeho vědění, aniž by o tom můj otec věděl?"

Zamyslela jsem se. „Je fakt, že musíme odejít z Univerzity. Co to třeba svést na ten útok odpůrci? Univerzita by teď byla příliš nebezpečná na to, aby tu někdo zůstal."

„Maličká, ty nejsi skutečná blondýna, viď že ne? Ty v tý hlavě něco máš," pochválil mě.

„Víc než Coco," opáčila jsem a vyplázla na něj jazyk. Mou narážku na to ztělesnění hlouposti a lehkosti raději přešel mlčením.

V ten moment ale do kuchyně vtrhl Bryan: „Tak už je to tady!" vykřikl udýchaně. „Všude jsem tě hledal, Ramone. Ale tebe, Sam, když už máš Lyfrin, jsem teda nemyslel, že budu muset nahánět taky," vytkl mi s hranou dotčeností.

„Co se děje?" zeptal se Ramon.

„Marc už svolal schůzi kvůli těm garážím," vysvětlil rychle. „Všichni tam už jsou jenom vy dva ne. Měli bystě vidět, jak to Marcovi pije krev." Sám pro sebe se při té vzpomínce zasmál.

A průšvih byl na cestě. Úplně jsem zapomněla, že jsme se měli přestat bavit. Přišlo mi to naprosto přirozené, a teď se můžu rozloučit s Anglií. „Hele Bryane," zkusila jsem zaprosit, „myslíš, že bys mu mohl neříkat, že jsme byli spolu?"

Přestal se smát a zarazil se: „Proč? Vždyť je to taková sranda ho sledovat, jak se vzteká..."

„Po poslední schůzce nám zakázal se stýkat," snažil se mu to prosebným hlasem vysvětlit Ramon, „prosím tě neříkej mu, že jsme se bavili."

„Stejně už to ví," namítl zaraženě.

„On mě pošle do Ameriky!" zaúpěla jsem, poraženě sklopila hlavu a začala se v duchu loučit se svou rodnou zemí.

„Nepošle...," pokusil se mě utěšovat Bryan. „Já mu řeknu, že jste se hádali, jo? A že jsi po něm hodila hrneček. Hele!"

Vytrhl mi kávu z ruky, napřáhl se a třískl hrnečkem o stěnu. Ten, těsně po tom, co prosvištěl Ramonovi kolem ucha, se roztříštil na malinké střepy a káva se po zdi rozprskla a zanechala tam tmavě hnědou stopu. Ramon nestačil ani pípnout. Jen vytřeštěně zíral před sebe a nejspíš v duchu děkoval všem přírodním silám za svůj život.

Jestli se mi předtím chtělo brečet, nyní jsem toužila zemřít. Zalapala jsem po dechu a vztáhla ruce k místu, kde má životodárná tekutina pomalu skapávala po stěně dolů, jako bych ji prosila, aby se vrátila do hrnku.

Bryan mě za předpaženou ruku chytil a škubl mnou. „Jdeme, notak, hněte sebou, čím dřív bude další nudná schůzka za námi, tím menší budou šance na hromadnou sebevraždu všech, co to tam musí dřepět!"

***

Před dveřmi do knihovny jsem se zarazila, ale Bryan, který mě sem táhl jako lokomotiva a nenechal se zastavit, šel dál i se mnou, a tak jsem musela nedobrovolně pokračovat (popravdě jsem věřila, že kdybych zakopla, táhl by mě dál po zemi). Rozrazil dveře a seběhl se mnou schody.

„Ach, vítejte, jsem rád, že jste si na nás udělala čas, slečno Haleová," ozval se Marcusův hlas ještě dřív, než jsme ze schodů sešli. „Kdepak jste byla?"

„V kuchyni," odpověděla jsem s pohledem přilepeným ke špičkám bot. Čekala jsem na svou jednosměrnou letenku do Států. Odvážila jsem se na osazenstvo jen rychle mrknout, abych věděla, kde budu tentokrát sedět. Všichni seděli tam, co posledně.

„Kde je Ramon?" zeptal se Marcus ze své židle s Archandělem Gabrielem v zádech.

„Pohádali se a Sam po něm hodila hrnečkem, bude tu za chvíli," odpověděl Bryan dřív, než jsem to stačila já.

Vzhlédla jsem k Marcovi. Jeho výraz vypadal uspokojeně. Přepadla mě touha přetáhnout ho po tom jeho ksichtu palicí. Jak se mohl těšit z toho, že někdo napadl jeho syna? Odpověď mě napadala jediná: byl to prostě Marcus.

„Posaďte se, prosím, slečno," oslovil mě znovu.

Rozhlédla jsem se. Stála jsem před velkým rozhodnutím: kam se posadit? „Ne díky, já radši postojím. Tady na Univerzitě jsem seděla už dost," zakřenila jsem se nakonec rozpačitě a zaplula za židle dvojčat. Marcus to nechal být, protože tou dobou do knihovny vešel i Ramon. Ze schodů nijak nepospíchal.

„Čekáme na tebe, synu," oslovil ho Marc.

„Musel jsem se převlíct," oznámil jednoduše a dělal, že si výtky v otcově hlase nevšiml. Usedl na své místo a zaplácal dlaněmi do desky stolu. „Tak, co tu máme?"

Marcus si povzdechl, jako by jeho syn byl jeho kříž, a pak se točil k přítomným. „Myslím, že po včerejším večeru je vám všem jasné, proč jste svolaní. Doufám, že jste se stihli vyspat." Udělal pauzu pro efekt. „Bohužel pro vás nemám dobré zprávy."