"Seslaná?!" nevěřícně jsem vykulila oči. Předpokládala jsem, že i všem ostatním spadla brada. 

"Co to má znamenat?"

„Mám svůj úkol..." zamračila se, jako by se snažila vyždímat zbytky vzpomínek.

„Jakej?" vyhrkl vykuleně Fry.

„Mám... najít...něco, něco mám vyhledat a přinést zpět."

„Kam?"

„Zpět."

„To je kam?"

„To nevím."

„A co tam máš přinést?"

„Informace... slova." Pak nešťastně vydechla a pokývala hlavou ze strany na stranu, jako by už ztratila síly pátrat v paměti a s nevolí se vzdávala.

David frustrovaně rozhodil rukama: „Tohle nikam nevede, to je jako vyslýchat džbán vody! Jdeme..." A v doprovodu několika knižníků opustil místnost, jako by po dívčině výstupu úplně zapomněli, že si chtěli dát jídlo.

V kuchyni zůstala jen Ariel se Scottem, Fryem a Leah.

Zamyslela jsem se. Co tím mohla myslet?

„Ariel," oslovila jsem ji, „říkala jsi, že máš za úkol najít a přinést zpátky nějaké informace?"

Věnovala mi zmatený pohled, pak ale přikývla.

„Co by to tak mohlo být..." zamyslela jsem se nahlas.

„Jsou napsaná," pomohla mi, „v té vzpomínce jsem je viděla napsaná."

„Slova, informace, který jsou napsaný... A ty to máš vrátit zpátky?" zeptala jsem se ještě jednou pro ujištění. Začínala jsem dostávat jasnou představu toho, co mohla mít na mysli, ale připadalo mi to šílené. „A vzpomněla sis na to přesně v momentě, kdy jsi se dotkla Lyfrin."

„To určitě není to slovo, které mi říkali. Nezní to jako to, co mám najít."

„A co Akáša?"

Zalapala po dechu a vykulila oči. „Ano, jak jsi to věděla?"

„Je prostě chytrá," ozval se ode dveří Ramon.

„Už nebrečíš?" nadhodila jsem kousavě.

„Musel jsem se rozloučit, Audi jsou vyřízené, příště je na řadě Lambo," opáčil podobným tónem, hrál v něm ale žert.

„Ariel, na co si vzpomínáš?" zeptala jsem se raději, abych s ním nemusela dál vést tak bezpředmětnou konverzaci.

Dívka svraštila obočí. „Viděla jsem Akášu, už vím, kde je. Je to místnost. Je obrovská, vypadá jako loď nějakého chrámu. Má vysoký strop a vepředu je obrovská socha."

„Socha? To by mohl být nějaký kostel, ne?"

Ariel pokrčila rameny: „Nevím, neznám to místo. Ale znám tu sochu. Tedy – znám Gabriela."

„Myslíš Archanděla Gabriela?"

Ariel pokývala na znak souhlasu. Ramon se v reakci na to hekticky chytil za hlavu a zalapal po dechu.

„Co je?" zeptala jsem se nechápavě.

„No jasně! Nechápu, že nám to nedošlo... Jak nám to mohlo unikat? ... Vždyť jsme to měli celou dobu před očima! ... Jak nám to jen mohlo nedojít?"

„Nechtěl bys nám osvětlit, o čem to plácáš?"

„Je to všechno úplně jasné," prohlásil samolibě Ramon. „Ariel!" zvolal její jméno a chvíli čekal. „Nic? Fakt ne? Přeci Ariel. Ariel je jméno anděla přeci!" protočil očima, celý znechucený mezerou v našem povědomí o ezoterice. Občas jsem čekala, kdy knižníci vytáhnou Tarot a začnou mi ho vykládat.

„A co má být? Taky je to malá mořská víla," opáčila jsem. Ramon nade mnou jen mávnul rukou a pokračoval.

„Stejně jako se ke Gabrielovi pojí předávání informací, Ariel se pojí se zvířaty. Je to něco jako jejich patron."

„A naše Ariel má veverku,..." začínala jsem pomalu chápat, kam tím míří.

„Pan Nibbles," opravila mě Ariel a podrbala ho na bradičce.

„Ariel, pamatuješ si, co s dělo, než jsi sem přišla?"

„Bolest," téměř se rozplakala.

„Jo, to vím," přitakala jsem. „O tom se mi zdálo. Viděla jsem tě tam. Proto jsme tě našli."

„Ale co bylo předtím?"

„To nevím."

„Lžeš, zamysli se. Říkala jsi, že jsi byla seslána. Znáš Gabriela. Ariel, řekni nám popravdě. Jsi anděl, Ariel?"

Pozorně jsem sledovala její obličej, ve kterém se vystřídalo několik emocí od zmatení přes hrůzu. Nakonec zvítězil klid.

„Ano," prohlásila sebejistě. „Už si to pamatuju. Musím najít Akášu. Musím ji přinést zpět Gabrielovi, protože byla zcizena a je ve špatných rukou. Dějí se špatné věci."

„Odpůrci," zabrblal si pro sebe Ramon. „Mají Akášu a teď se snaží vyhubit nás."