"Jááá," zaklonila jsem hlavu a dlaněmi zaplácala do stehen, "potřebuju na záchod!"

Hlásila jsem už tři benzínky, ale auto kolem nich vždy jen ladně projelo. Když jsme projeli kolem čtvrté, rozhodla jsem se bojkotovat poklidnou cestu tak dlouho, dokud nezastavíme. Jediný, kdo mé scény snášel, byl Adam; Bryan spal a tudíž mu to nevadilo, Russell se rozhodl raději si do uší srtčit sluchátka, než aby mě musel poslouchat, a Ramon pevně držel volant a vsadila bych boty, že místo něj viděl můj krk.

"Další benzínka je za pět set metrů," přečetla jsem značku na okraji dálnice. "Zastavíme?"

"Ne," zavrčel Ramon a dál sledoval vozovku.

"Třista metrů," oznámila jsem a nevšímala si záporné odpovědi.

"Tak jí zastav," přimluvil se za mě i Adam.

"Vidíš? Konečně rozumný slovo!" poplácala jsem Adama po rameni. "Sto metrů. Tam je sjezd."

Ramon si toho nevšímal. Místo toho sešlápl plyn.

"Přejel jsi další benzínku!"

"Máš opravdu dobrý postřeh," skoro zazpíval Ramon na okamžik uspokojený tím, že si prosadil svou. "Ale já potřebuju!"

"Adame, otázka pro chytré hlavy: na kolik to vytáhnu, až budeme projíždět kolem další?"

„Proč jí prostě nezastavíš? Stejně jí nikdo nepozná, podívej se na ty barvy!" Ukázal Adam na můj pobitý obličej.

Chvilku jsem zvažovala, jestli se urážet. Nakonec jsem ale vyhodnotila situaci kladně; snažil se mi pomoct a křeče v břiše byly silnější než mé pochroumané ego. „Jo! A jestli ti tahle maska nestačí, tak mi třeba hoď přes hlavu pytel, ale pro všechno svaté už zastav tu mizernou kraksnu!"

„Slyšels to, Adame? Ona uráží moje děťátko!" Div se za volantem nerozplakal.

„Nebuď jak malej, stejně ti za to to auto nestojí- na světě jsou mnohem lepší!"

Věděla jsem, že jsem ve své pozici rukojmího až příliš hlasitá, ale má nenávist k tomu člověku narůstala s každou hodinou, kdy jsem s ním byla, do stále větších a větších výšin.

„To rozhodně není pravda!"

„Ale je," odporovala jsem mu vytrvale, „tohle je strašný!"

„Absolutně nesouhlasím! To auto je Bůh mezi vozidly!"

Adam do mě šťouchl a lehkým zakroucením hlavy naznačil, ať raději ustoupím. Zřejmě je auto Ramonova Achillova pata.

V hlavě se mi zrodil plán.

„A toho Boha jsi koupil na vrakovišti?"

Natáhl se a něžně hladil palubní desku. „Neposlouchej jí. Neví, o čem mluví!"

„Ne?" nevěřícně jsem povytáhla obočí a očima prolétla auto hledajíc co největší počet věcí hodných mé kritiky. O autech toho moc nevím, ale pokusila jsem se uplatnit znalosti nabrané zběžným prolétnutím časopisu v Ramonově pokoji.

„Range Rover Evoque, hochu, má děsněj interiér. Ty potahy sedaček jsou příšerný. Připadám si tu, jako by to mělo každou chvíli odstartovat do vesmíru." Snažila jsem se vyvarovat odbornějším názvům.

„Podívej se na tu palubku! No a to už nemluvím o tom, že to má automatickou převodovku- copak, nerad řadíš?"

Spokojeně jsem sledovala bělající klouby na jeho rukou a pokračovala.

„Název možná zní dobře, ale ve skutečnosti to jenom hrozně žere. Kdybys s tím doopravdy jel do terénu, rozsype se to. Jediná věc, která se na tomhle křápu snad povedla, je ta černá barva, protože v noci nebude vidět."

Tím jsem kompletně rozbořila i ty poslední kousky hradeb, které udržovaly Ramonovu ledově chladnou povahu aktivní.

„Tak dost! Dobře mě teď poslouchej, Maličká! Nezastavíme, dokud se tomu autu neomluvíš!"

„Blázníš? Nebudu se omlouvat kusu železa!"

„Uvidíme, jak dlouho to vydržíš. Adame, nedáš si něco k pití?"

„Ale ne!" vyjekla jsem a dlaní si přikryla pusu. Druhou rukou jsem se chytila za břicho a trošku se předklonila.

„Co se děje?" zeptal se ostražitě řidič.

„Je mi špatně," zasténala jsem. „Asi...Asi budu..."

„Opovaž se!"

„Já bych ráda," procedila jsem skrz zuby a hlasitě vydechla.

Auto sebou smýklo, až jsem narazila do Adama. Na poslední chvíli jsme sjeli z dálnice. Ručička na tachometru ukazovala stále větší čísla.

„Takhle jí nepomáháš," namítl Adam.

„Hledej pytlíky!" zaječel Ramon.

Auto prudce zastavilo na kraji louky. Za Ramonových běsnivých rad a výkřiků se mi podařilo odepnout si pás a vylézt s Adamem ven.

Jakmile se má chodidla dotkla země, narovnala jsem se, usmála se a vydechla. „Hned je mi líp."

Adam na mě zaraženě koukal.

„Ty jedna malá..." uslyšela jsem ještě z auta, než Adam pohotově zavřel dveře.

„To nemusíš slyšet," usoudil, „mimochodem, pěkný divadlo."

Pak se rozhlédl. „Široko daleko není, kam bys utíkala, tak to, prosím tě, nedělej. Přísahám, že se nás bát nemusíš."

„Tak mi řekni, co po mě tedy chcete, Adame."

„To nemůžu. Ale brzy se to dozvíš," dodal rychle, když jsem se chystala začít odmlouvat.

Auto zatroubilo.

„Máš tak tři minuty, tak si pospěš," poradil mi Adam, než jsem zaběhla do vysoké trávy na louce.

Zbytek cesty byl naprosto tichý. Ramon mlčky pozoroval cestu, Russel stále poslouchal hudbu a Bryana neprobudilo nic z předešlé půlhodiny. Adam si hrál s telefonem. Rozhodla jsem se čas využít k dohnání spánkového deficitu. Pohodlně jsem se opřela do sedačky a zavřela oči. Během chvilky jsem usnula.

„Proč? Tak je nech spát," slyšela jsem Adamův hlas.

„Jo, podívej, jak jsou sladký!" přitakával další.

„Hned bych si je namočil do kafe," opovržení třetího člověka jsem nemusela ani vidět. Ta ironie, která z hlasu snad nikdy nemizela, mi pěstovala rány v rukou.

„Počkej," vykřikl honem druhý. Také mi připadal povědomý. Přes zavřená oční víčka mi na vteřinu zasvítilo silné světlo a uslyšela jsem zvuk fotícího telefonu.

Hned na to mi něčí ruka silně sevřela kotník a zatahala za něj.

To mě vytrhlo z ospalé mlhy, která mě doteď obstupovala. Otevřela jsem oči a začala ječet. Snažila jsem se táhnout nohu k sobě, ale ruka byla přeci jen silnější.

Teprve když mi druhá ruka zacpala pusu, uvědomila jsem si, že ty lidi znám.

Ve dveřích auta se skláněla Ramonova postava, jeho ruka pevně spočívala na mém obličeji odhodlaná potlačit jakýkoliv hluk.

Za jeho ramenem vykukoval Adam ověšený zavazadly, která nejspíš vytáhl z kufru. Vedle se o motorku opíral David a s telefonem v ruce se na mě křenil.

Když si byl Ramon jistý, že už křičet nebudu, pustil mě a uvolnil cestu, abych mohla vystoupit. Podívala jsem se zpět do auta, kde ještě stále klidně oddechoval Bryan opřený o dveře.

Ne na dlouho. Russell k nim přistoupil a otevřel je.

Teprve teď se Bryan probral a na poslední chvíli se stačil zachytit, aby nevypadl.

Pozornost jsem obrátila na místo, kde jsme se nacházeli.

Auto bylo zaparkované na dvorku velkém jako polovina fotbalového hřiště.

Hned za ním se tyčila budova, pro kterou jsem nedokázala najít lepší název, než pohádkový hrad.

„Týjo," vydechla jsem a zírala na ten kus architektonického pokladu.

„Vítej na Univerzitě, Maličká."

Otočila jsem se zpět ke skupince, která se už v plné sestavě- Ramon, Russell, Adam a dvojčata- chystala vtrhnout dovnitř.

„Kde?"

Než se mi dostalo odpovědi, hlavní dveře se otevřely. Stály v nich dvě tmavovlasé dívky.

Jedna z nich se rozběhla k Adamovi, který sotva stačil odházet tašky, než ji sevřel v náručí.

Typická filmová romantická chvilka.

Udělalo se mi špatně, když jsem si vzpomněla, že ještě před pár dny jsem takhle vypadala já a jako nána se tahala s Patrickem.

Raději jsem obrátila pozornost ke druhé dívce. Byla rozhodně starší než já, stála ve dveřích a k nikomu neběžela. Ruce měla složené na prsou a dívala se na nás. Pokaždé, když pohledem zabloudila ke mně, zamračila se.

Stáhla jsem hlavu mezi ramena. Co jsem jí provedla? Byla jsem si jistá, že jsem ji nikdy dřív neviděla. Vytočit jí tak rychle bylo i nad moje schopnosti!

Ramon s Russellem posbírali tašky, které Adam zahodil, a vydali se dovnitř.

Po stranách se mi objevili Bryan s Davidem. Oba mi věnovali zářivé úsměvy, než zahákli naše lokty do sebe, a vedli mě dovnitř.

„Lauro," pozdravil mračící se dívku Ramon neutrálním hlasem. Odpověděla mu kývnutím hlavy. Russell jen klasicky mlčky prošel kolem.

„Doufám, že se vám výlet líbil," řekla dvojčatům místo pozdravu.

Všechno na té holce mi připadalo neuvěřitelně uzavřené. Už jenom způsob, jakým vystupovala, její postoj, tón hlasu- všechno mi bylo neuvěřitelně povědomé, známé.

Dala bych krk za to, že jí v žilách koluje krev Warrenů. Tvářila se, jako by jí patřil svět. Laura byla ženská verze Ramona.

Neměla mě ráda a já jí už taky ne. Zato dvojčata si z jejího chování nic nedělala.

„Strašně! Byli jsme v Londýně a dali jsme si pizzu..."

„A já se projel kolem Brightonu, a na benzínce měli ty žvýkačky, co jsem tak dlouho sháněl..."

„A po jídle jsme potkali Sam, znáte se?"

„A já jí potkal v lese! A je s ní děsná zábava, co jsem slyšel..."

Hrnuli na ní slova jako šílení, na tvářích jim hrál jejich šťastný úsměv. Byli rádi, že jí můžou otravovat.

„Vidím, že Sam," vyplivla moje jméno jako zkažený kus jídla, „je němá."

Má hrdost se připravila do bojového postoje. Já jsem němá? A co Russell, od kterého jsem slyšela za celých několik dní v přepočtu snad nanejvýš deset slov?

"To by se ti líbilo," odsekla jsem uštěpačně. Narovnala jsem se a hrdě jsem oznámila: „Jsem Sam, těší mě."

Laura mě odpovědí popravdě řečeno nijak nešokovala. „Jo, to jsem už slyšela."

Vyloženě mnou pohrdala. Co po mně chtěla? Měla jsem jí odcitovat Hamleta? Dřív, než jsem se stihla nadechnout a říct jí hezky od plic, co si o ní myslím, mě kluci odtáhli dál do domu.

„Je to tu krásný," zakoukala jsem se do předsíně enormních rozměrů. Byla skoro přesnou kopií hlavní haly přírodovědného muzea, kam jsem často chodila, když jsem byla ještě v Londýně. Vzadu byly schody, které se větvily na dvě poloviny. Každá směřovala na jinou stranu, ale kam vedly chodby dál, jsem netušila.

„Jo, Warrenovi jsou hodně zámožná rodina. Marcusovy děti se uměly narodit."

„Škoda jen, že jsou všechny tak protivný," posteskla jsem si při vzpomínce na nafrněnou Lauru.

„Nevšímej si toho," radil mi David.

„Oni jsou prostě takoví, musíš se nad to povznést," zazubil se Bryan. "To dělá ten Warrenovskej gen."

„Je to jejich sestra?" zeptala jsem se pro kontrolu.

Pokývali na znamení souhlasu.

„Panebože, kolik jich ještě je?" zhrozila jsem se.

„Už jenom jedna. Ale ta ještě jejich móresy nestačila pochytit."

„Jak to?"

„Jsou jí čtyři," zakoulel očima Dave.

Naši debatu přerušil Bryanův výbuch smíchu. Hodila jsem na Davida nechápavý pohled. Jen pokrčil rameny.

Bryan si schoval knížku, kterou právě četl, do tašky a utřel si imaginární slzy od smíchu.

„Tak tě jdeme ubytovat," oznámil, aniž by se obtěžoval nám cokoliv osvětlit.

Vedli mě schody nahoru do levé části budovy. Po straně se chodba větvila na další, na konci zahýbala a vedla dál. Šli jsme tou cestou a já se kochala. Z jedné strany byla chodba osvětlená velkými okny, z druhé se světlo opíralo do zavřených dveří.

U předposledních jsme se zastavili. Bryan je otevřel a nechal mě vstoupit do pokoje.

Byl obrovský. Můj pokoj doma měl asi tolik metrů čtverečních, co tady pro sebe zabírala jen obrovská postel. Pokoj měl svůj krb, další stěně dominovalo zase velké okno. Všechno bylo zařízené ve staromódním stylu, sladěné do tmavých barev.

„Tady mám bydlet?" zeptala jsem se nevěřícně.

„Koupelna je hned vedle," oznámil Bryan.

„Na tomhle křídle se ale radši moc nepotloukej," radil mi David. Vzhlédla jsem k němu a zjistila, že se snaží skrýt úsměv.

„Proč ne?"

„V levém nejsi sama," řekl to jednoduše. Proč mi nechce říct, kdo tu ještě je? Jako by tušil, co znamenal Bryanův smích. Děsilo mě to.

„Tak my si jdeme vybalit... Zatím," zamával Bryan a vytáhl Davida ven z pokoje.

Když za nimi zabouchli dveře, zůstala jsem tu sama. Poprvé od doby, kdy jsem byla unesená- nepočítaje můj chabý pokus o útěk.

Udělala jsem pár kroků do pokoje, prošla jsem kolem krásně ustlané postele. Rukou jsem přejela po příjemné pokrývce, a nakonec si stoupla k oknu.

Cestovali jsme za noci, a teď se černá obloha začínala zbarvovat do světlejších odstínů. Sluneční svit sice nepřepral dešťové mraky přikrývající země spojeného království prakticky neustále, ale i tak bylo příjemné po dlouhé době vidět i ty nejslabší paprsky, když neprosvítaly skrz clonu větví v lese.

Výjimečně nepršelo, ale nedělala jsem si žádné naděje, že by to mělo vydržet dlouho.

Z okna jsem měla nádherný výhled na zelenou plochu kolem budovy. Zahrada byla ohraničená lesem. Nemohla jsem si vzpomenout, jak to tu nazvali. Jasné ale bylo, že se nenacházíme nikde kolem Londýna. Popravdě jsem pochybovala, že by to tu někdy spatřilo lidské oko nepatřící těm, co tu žijí.

Když jsem se nad tím zamyslela, nevěděla jsem o nich doopravdy nic.

S povzdechem jsem odstoupila od okna.

Necítila jsem se unaveně, spala jsem celou cestu v autě. Prošla jsem si pokoj ještě jednou.

Objevila jsem další dveře vedoucí do šatny. Teprve její rozměry se daly srovnávat s velikostí mého pokoje doma.

Bohužel jsem v ní ale neměla žádné svoje oblečení.

Zase jsem vyšla a sedla si na postel. Nevěděla jsem, co mám dělat.

Stýskalo se mi po rodině.

Lehla jsem si a brečela. Když už jsem si byla jistá, že je den, vstala jsem. Utřela jsem slzy a zhluboka se nadechla.

„Potřebuju kafe," řekla jsem si pro sebe a vyšla z pokoje. Na chodbě nebyl nikdo. Ještě než jsem se vydala hledat kuchyni, rozhodla jsem si v koupelně opláchnout obličej. Otevřela jsem jedny z dveří sousedících s mým pokojem v naději, že se trefím do správného pokoje.

„No doprdele," ulevila jsem si, když jsem se ocitla v pokoji. Byl ještě větší, než ten můj. Na posteli se válel Ramon a prohlížel si časopis- díkybohu ten motoristický. Když mě uslyšel, otočil ke mně hlavu a pak se dál věnoval článku.

„Ťuká se, Maličká."

„Věř mi, že kdybych věděla, kam jdu, obejdu ten pokoj velkým obloukem."

„Potřebuješ něco?"

Mapu.

„Ne, díky." Zavřela jsem dveře a v duchu si nafackovala.

Samantha Haleová nemá štěstí. Nikdy. Otevřela jsem druhé dveře- tam už naštěstí koupelna byla.

Pak jsem se vydala hledat kuchyni. Kde tady může být?

Bloudila jsem chodbou a zvažovala, kudy jít dál. Lezla jsem do schodů, a pak z nich zase scházela, až jsem si nakonec vůbec nebyla jistá, kudy jsem přišla.

Zahnula jsem za roh a uviděla krásně zdobené dřevěné dveře.

Zapomněla jsem na kuchyň i na kávu. Chtěla jsem vědět, co se skrývá za nimi. Otevřela jsem je a vstoupila dovnitř. Naskytl se mi výhled na další halu. Brada mi spadla.

„Jsem v nebi," zašeptal jsem si pro sebe.

Byla to knihovna. Větší jsem nikdy neviděla. Měla tři parta, já jsem se nacházela v tom nejvyšším. Všude kolem regálů přeplněných knihami byly žebříky. Čelní zeď byla prosklená.

Sešla jsem po točitých schodech až dolů. Uprostřed byl velký stůl s několika židlemi kolem něj. Za židlí, která byla v čele stolu, se tyčila úchvatná mramorová socha.

Přešla jsem k ní a zírala na znázornění anděla držícího knihu.

„Úchvatná práce, že?"

Vylekaně jsem se otočila. U schodů stál starší muž.

„Já, já..." koktala jsem.

„To je v pořádku, i mě ta socha nejednou sebrala řeč," usmál se muž a pohledem plným lásky se na sochu zadíval.

„Jmenuji se Marcus Warren," představil se. „Vy musíte být slečna Haleová, že?"

„Jak to víte?" vyhrkla jsem překvapeně.

Muž se blahosklonně usmál, jako bych byla malé dítě, které zatím nemá tušení, jak to ve světě chodí.

Teď mi došlo, co vlastně říkal. On je ten Marcus, o kterém mluvila dvojčata. To on je otec Ramona, Russella, Laury a té čtvrté, jejíž jméno jsem zatím neznala.

Jeho povaha mi vůbec nepřipomínala ani jedno z jeho dětí.

Russell toho namluvil asi tolik co Charlie Chaplin, Laura z pusy vypouští zase jen věty napuštěné jedem. Ramon žije tichým životem, dokud nepřijde na jeho hlasité projevy sebedůvěry.

Nechápu, jak zrovna tenhle mile vyhlížející muž může být biologickým otcem jeho dětí.

Prohlédla jsem si ho ještě jednou a důkladněji. Byl slušně oblečený, upravený. V ruce držel knihu.

„Prosím, posaďte se," ukázal na jednu ze židlí. Byl slušný!

„Dáte si něco k pití?"

„Kafe," vyhrkla jsem. Odkašlala jsem si. „Káva by byla skvělá, děkuji."

Věnoval mi úsměv rodiče, jehož dítě se právě dopustilo společenského faux pas. „Cukr, mléko?"

„Lžičku cukru, prosím."

„Hned to bude. Zatím se tu klidně porozhlédněte," pobídl mě před tím, než zmizel, „jako doma."

Nechtěla jsem se rozhlížet. Chtěla jsem znát odpovědi. Zůstala jsem sedět a pozorovala anděla.

V jedné ruce měl trubku a v té druhé držel knihu, kterou si tiskl k tělu, jako by ji opatroval. Jeho pohled směřoval ke stolu, jako by hlídal lidi u něj sedící.

Socha byla určitě z mramoru. Ale jeho bílá barva měla jemně namodralý nádech.

Okolo něj rostly lilie, na rameni mu seděl vrabec.

„Víte, kdo to je?"

Marcus se vrátil se šálkem kávy, kterou položil na stůl přede mně. Sobě přinesl hrneček čaje.

„Nevím. Děkuju," zazářila jsem a napila se milovaného nápoje. Tak dlouho jsem ho neměla. Přivoněla jsem k němu. Nádherná vůně mi uvolňovala svaly.

„Je to Archanděl Gabriel," vysvětlil Marcus. „Podle Bible sdělil Marii, že bude mít syna jménem Ježíš. Proto je považován za patrona lidí, jejichž práce souvisí s posíláním zpráv. Proto ta trubka."

„Proč zrovna lilie?"

„Je to jeho symbol. Stejně jako ten vrabec."

„A ta kniha?"

Marcus se usadil do židle otočené zády k soše. „Máte mnoho otázek, slečno Haleová. Jistě vás toho zajímá velmi moc. Právě teď je prostor pro zodpovězení některých z nich."

„Proč jsem tady?"

Marcus se mile usmál. „Jsem rád, že jste se zeptala právě na tohle."