Druhý den jsem vstala nejpravděpodobněji až někdy po poledni. Obloha byla temná a při bližším pohledu z okna jsem byla schopná zporozovat drobné kapky deště, takže jsem denní dobu podle polohy slunce odtušit nemohla. Bylo mi to ale vlastně jedno, nezáleželo na tom, kolik je hodin. Můj čas už nic netlačilo. 

Z vlasů mi byl čpěl štiplavý zápach kouře. Plíce mě nepříjemně pálily, ale cítila jsem se znatelně lépe, než když jsem šla spát. Byla jsem přesvědčena, že káva to zlepší. Vydala jsem se tedy pro ni, jenže na chodbě mě čekalo nečekané sektání. 

Už než jsem se dostala ke schodům, abych sešla dolů a proběhla do kuchyně, uslyšela jsem kštivé pazvuky, které ještě množila ozvěna rozlehlé haly. Došla jsem až ke schodům a rozhlédla se, abych objevila zdroj těchto zvuků. Ten se mi také okamžitě naskytl.

Ramon pochodoval jako tělo bez duše ode zdi ke zdi a stále v rukou potřásal klíčky, ke kterým jsem si uměla domyslet, že mu chybí auto, a brečel.

"Šílený, co?" prohlásil Scott, který se vedle mě zničehonic objevil. Jak, to mi bylo záhadou. S úlekem jsem nadskočila. 

"Ježíši, Scotte, co blbneš? Kde ses tu vzal?"

Jen neurčitě pokrčil rameny. 

"Jak dlouho tu takhle chodí?"

"Netuším. Když jsem vstal, už tu pochodoval, a to může být nějakých..." Scott se zamyslel. "No, už aspoň šest hodin."

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. "No, já si jdu udělat kafe. Na tu trosku se dívat nehodlám, minimálně ne, dokud nebudu pod vlivem kofeinu." 

"Super!" zvolal Scott a vydal se se mnou do kuchyně. Když jsme procházeli kolem plačící, klíčky chrastící hormádky žalu, ani si nás nevšimla. 

"Hele ale neměla bys asi o svým partnerovi mluvit takhle, ne?" nadhodil Scott během našeho zavedeného rituálu přípravy kávy. 

"Není to můj partner," prohlásila jsem odměřeně a na linku položila hrnky. 

"Ale vždyť jsi říkala... V knihovně...Jak... Proč..." začal zmateně blekotat. "Nemysím, že odmítnutí žádosti o ruku je důvod k rozchodu, Sam."

"Jsi asi jediný," prohlásila jsem a dál mlela kávu v ručním mlýnku. 

"Není to škoda?"

Neodpověděla jsem, jen jsem pokrčila rameny a vzala si svůj hrnek s čerstvě zalitou kávou. 

Do kuchyně se nahrnuli Fry, Thomas, Adam, dvojčata a Ruth, Ariel a Leah. 

"...Jenže co s tím chcete dělat?" ptal se bezradně Fry.

"Já nevím, neměli bysme se na chvíli vzdát a schovat se v chatkách?" zeptal se Thomas. 

"To je blbost," odmítl rezolutně Adam. "Akorát bychom byli lepší terč, zranitelnější." 

"O čem je řeč?" zeptal se Scott zmateně. 

"Není pochyb o tom, že ten včerejšek mají na starosti odpůrci," prohlásil David, "a to hlavně díky tady Ruth. Jak říkala, že by během deště nic nemohlo tak moc vzplát, tak nám to nedalo, a šli jsme se před polednem kouknout do trosek, a neuvěříte co!" 

"Našli jsme tam zbytky zápalných lahví," zvolal Bryan a ukradl tak bratrovi pointu. 

"A ví to Marcus?"

"Ten ví všechno," mávl rukou David. "Je jen otázka času než svolá další poradu." Při zmínce porady jsem se téměř rozplakala zoufalstvím, jak moc se mi nechtělo být v přítomnosti Marca, a všimla jsem si, že i ostatní, kteří věděli, jak porada vypadá, se zdáli tou ideou značně znuděni a otráveni. 

 "Když už je o tom řeč..." Bryan zašátral po kapsách a vytáhl Lyfrin, kterou pak zalistoval. "Tak zatím nic, dobrý."

"Co to je?" zeptala se Ariel a ukázala na Lyfrin prstem. Pohledem knihu probodávala, jako by to bylo to jediné na světě, jako by to byl záchranný kruh a ona tonoucí. 

"No... Lyfrin," pokrčil zmateně Bryan rameny a nechápavě se rozhlédl po okolí.

Ariel se jako hypnotizovaná začala ke knize přibližovat a vztahovat k ní ruce. Bryan ji naopak začal instinktivně schovávat a bránit. Ariel se k ní nakonec ale dostala: "Chci se jen dotknout," zaprosila. 

"No... to asi můžeš," připustil Bryan. 

Ariel se zhluboka nadechla a nad Lyfrin otevřela dlaň. "Cítím ji," zašeptala a přivřela slastně oči. Pak nechala ruku klesnout na pevný obal knihy. 

Jakmile se ale její kůže dotkla knihy, ucukla. Ze rtů se jí vydral výkřik a ona zakolísala. Chytila se za hlavu a pevně zavřela oči. 

Fry k ní přiskočil a začal se dotazovat, co ji bolí, zatímco se dívka potácela po kuchyni, jako by uvnitř hlavy slyšela hlasy a viděla ruce, které se k ní vztahují, ale ona se před nimi snaží uhnout. Všichni ostatní jen překvapeně sledovali a nechápali, co se tu právě děje. 

"Já... já si vzpomínám!" vykřikla pak a s prudkým výdechem narazila na stěnu naproti nám. Vytřeštěnýma očima sledovala Lyfrin, pak začala tikat mezi námi všemi. 

"Na co?" zeptal se zvědavě Thomas.

"Vzpomínám si, vzpomínám,...." opakovala si tiše pro sebe. 

"Už víš, co se stalo?" zeptala jsem se pokud možno co nejmírněji, abych ji nevyplašila. 

"Ne," zarazila se. "Ale vím, proč jsem tady." 

"Protože jsme měli hlad, chtěli jsme si udělat sváču," připomněl jí David. 

"Ne," zakroutila hlavou v nesouhlasu. "Už vím, co je můj úkol," snažila se vysvětlit. "Už vím, proč jsem sem byla seslaná."