Když jsme se dostali ven, uvítal nás žár a příliš ostré světlo, na které si naše oči musely několik vteřin zvykat. 

Kolem nás pobíhali obyvatelé Univerzity. David, Bryan, Fry, Adam a Russell se pokoušeli hasit plameny hasícími přistroji, kterymi je zásobovali Thomas a Nathalie, použité házeli na hromadu, která stále rostla. Kolem stály postavy malé Leah, Ruth, která si objímala tělo pažemi, aby se chránila před chladním větrem, který všude jinde vál, a spolu s Ariel, která stála nehybně vedle ní s veverkou na rameni, hlídala Lee, aby se nepletla do cesty. 

Nikde jsem neviděla Marcuse, ale předpokládala jsem, že ten by byl viděn někde jinde než v knihovně jen v případě, že by právě ta byla zachvácena požárem. 

Scott, který vyběhl ven jako první, se ujal dalšího hasicího přístroje za začal svým druhům pomáhat. Leah začala hledat zdroj vody, kterým by mohla přispět k hašení. Ramon, který vyběhl ven za mnou, s hrůzným kvílením, ktré se mu samovolně vydralo z hrdla, klesl na nádvoří a v kleče se slzami v očích sledoval, jak jsou dobré dvě třetiny místností určených pro jeho motorové lásky v plamenech. 

"Vítr to žene blíž k Univerzitě," křikl Thomas, když běžel pro další hasicí přístroj. 

"Kde je déšť, když ho potřebuju?!" řval klečící Ramon. 

Přistoupila jsem ke skupince přihlížejících dívek. 

Ruth se na mě jen podívala a pokývala hlavou na znamení pozdravu.

"Není to matoucí?" zeptala se nás Ariel, která nemohla zrak odtrhnout od plamenů. "Přísahala bych, že ještě nedávno byl takový velký požár uvnitř mě. Pamatuju si, jak moc to pálilo." 

"Někdo tě týral?" zeptala jsem se překvapeně. Nikde na jejím těle nebyly známky po popáleninách. 

"Ne," zavrtěla hlavou a zamračila se. "Měla jsem pocit, jako by to hořelo ve mně. Uvnitř mě. Jen si stále nemůžu vzpomenout, proč."

"Ariel má ale pravdu," ozvala se Ruth. "Není to matoucí?" 

"Co myslíš?" 

"Není zvláštní, že to chytlo tak náhle a tak silně, když ještě když večer byl takovej déšť?" 

"To je pravda," vzpomněla jsem si, že když jsem usínala, nějaký déšt začínal. Navíc nebylo možné, aby po tak silných podzimních deštích byly garáže tak suché, že by teď hořely tak silně. "Od čeho by ale chytly?" 

"To netuším," pokrčila Ruth rameny. 

"Rychle," vložil se do naší konverzace Ramon a hodil po každé z nás nějaké klíčky. "Vyvezeme ty, co ještě jdou zachránit." 

"Zbláznil ses? Chceš, abysme běžely do hořících garáží a startovaly motory?" 

"Budou lepší, když budou nastartované a venku, než nenastartované s plnou nádrží vevnitř. Dělej." Pak se zarazil. "Řídit snad umíte, ne?"

"Inu..." 

"Pane bože, za co mě trestáš?" promnul si obličej. "Sešlápneš spojku, vlevo, nastartuješ, zařadíš rychlost – prosímtě, to je ta jednička na páce, a ne R – pouštíš spojku a přidáváš plyn. Brzda je uprostřed, na tu šlap až když už nepřidáváš plyn. Nemůže to být jednodušší. 

"Co je spojka?" zeptala se Ariel tak zmateně, že na ni Ramon jen zíral. Pak jí sebral klíčky a se slovy "Radši nic," se rozběhl k zatím stojícím garážím. 

S Ruth jsme ho neochotně následovaly. Uvnitř bylo dusno a nesnesitelné horko. Při běhu jsem se nadýchala kouře a rozkašlala se.

"Který klíčky mám?" podařilo se mi ze sebe dostat mezi záchvaty kašle. 

"Zmáčkni je a uvidíš." 

Poslechla jsem a ozval se mi černý Mercedes. Pecka. 

Nasedla jsem a podle Ramonových pokynů auto vyvedla z garáže ven. Jakmile jsem vystoupila, v rukou mi přistály další klíčky. Zachránily jsme, co šlo, ale podle mých odhadů byla většina aut v troskách. 

Šílený živel se povedlo zkrotit až nad ránem, když kromě plamenů začaly oblohu osvětlovat i první známky rozbřesku. 

Všichni jsme se sotva dobelhali do vstupní haly a popadali k zemi vyčerpáním. Nejradši bych se stočila do klubíčka a usnula přímo na zemi s hlavou podloženou prvním schodem. 

"Ví se, co požár způsobilo?" zeptal se Adam. 

Russel, který seděl opřený zády o stěnu, pokrčil rameny. "Asi nějaká jiskra." 

"Jaká jiskra?" obořil se na něj Ramon. "Všechny motory byly vypnuté. Klíčky byly uvnitř. 

"Je zvláštní, že to chytlo, když venku tolik pršelo," vznesla znovu své podezření Ruth. 

"Myslíš, že to byli odpůrci?" zeptal se s očima až na vrch hlavy Thomas. 

"Tyjo, ty jsi hlavička, Ruth," pochválil ji zamyšleně David v obličeji špinavý od sazí. "Myslel jsem, že to mohlo tolik hořet kvůli benzínu, ale ten požár začal zvenčí. Přiběhli jsme, když se začínal dostávat prasklým oknem dovnitř." 

"Nebyl uvnitř taky ale kouř?" namítla Nathalie. 

"Byl, jenže na uplně druhý straně," odpověděl překvapeně Bryan. 

"Zápalná láhev by se mohla rozbitým oknem dostat na opačný konec gráže," zauvažoval Adam. 

"Kdo by házel zápalnou láhev do garáží?" 

"Odpůrci?" zeptal se znovu Thomas. 

"Myslím, že odpověď je jasná," pronesl Ramon a vrhl zuřivý pohled na svého bratra. 

"Proč bych to dělal?" uraženě se odvrátil Russell. 

Odkašlala jsem si. Nebylo by dobré, aby právě teď Ramon obvinil Russella z toho, že je odpůrcem. Všichni byli až příliš unavení. Pak jsem se znovu rozkašlala víc, protože mé plíce měly po nadýchaném kouři nejspíš pocit, že jsem letitý kuřák s pokročilým stádiem rakoviny. 

Ramon mé nenápadné napomenutí pochopil.

"Určitě to byli odpůrci," mínil Bryan. 

"Musíme to říct Marcovi," usnesl se Adam. 

"Udělejte to beze mě," zvedla jsem se ze schodů a s námahou se přidržovala zábradlí. "Já jdu spát." 

Tím jsem zvedla vlnu loučení a přání na dobrou noc. Nezajímaly mě ale, protože jsem usínala doslova za chůze.