Z jeho pokoje jsem odcházela absolutně zmatená. Zoufale jsem se snažila utřídit si myšlenky, ale přišlo mi, že to bylo jako hýbat nohou s otevřenou zlomeninou.  Zdálo se to nemožné. 

Marcus se na mě snažil hodit, že jsem odpůrce. Taková blbina! Muselo mu dojít, že jsem mu vzkaz o obklíčení odpůrci psala já a pokusil se eliminovat případné odhalení. Jinak jsem si to nedokázala vysvětlit. Ramonovi se dle jeho slov tato možnost jevila pravděpodobná až jistá. Jisté ale také bylo, že se musíme přestat stýkat. Při tom uvědomění jsem se cítila zvláštně prázdná a chtělo se mi brečet. V tomhle bodě bylo už zbytečné si nalhávat, že k němu nic necítím. 

Po tom, co se událo, jsem byla nucená přehodnotit své rozhodnutí, že po Patrickovi už nikdy nebudu žádnýmu chlapovi věřit. Ať už se mi to líbilo nebo ne, Ramon měl mou plnou důvěru. 

Zmizela jsem ve svém pokoji a uvažovala nad tím, co mi právě řekl. Nesmíme se vídat, bavit se... a to i přes to, jak jsem po tom vlastně toužila. Jediná možnost byla buď se nařízení poddat anebo riskovat schůzky u Ramonovy tajné tůňky anebo Betty. V každém případě jsme se k sobě měli chovat jako k cizímu. Kdybychom Marcovo povolení porušili, čekal mě deport na druhý konec světa, což znamenalo, že bych se mohla navždy rozloučit s nadějí, že se ještě někdy shledám s rodiči.

Když jsem se ještě u Ramona odebírala k odchodu a mezi námi už vládl smír, ještě mě zastavil: "Sam, chtěl jsem se ještě zeptat..."

"Na co?" zeptala jsem se s rukou na klice. 

"Víš, kdyby v knihovně nebyl takový zmatek a všechno... Pořád by asi tvoje odpověď zněla stejně, že ano?"

Pousmála jsem se a mírně přikývla. "Teď rozhodně jo."

Pokýval hlavou na znamení, že rozumí. "Máš pravdu, byla to zbrklost. Promiň." 

"V pohodě," zamumlala jsem, rozloučila se a vypadla ven dřív, než nás tam někdo uvidí. 

Teď jsem stála u krbu a koukala do plamenů. Oči mě z nich pálily, ale byly tak fascinující, to jak olizovaly jednotlivé kusy dřeva a hrdě a neohroženě se vznášely vzhůru, že jsem od nich dlouho nemohla odtrhnout zrak. Ještě jsem na sobě cítila Ramonovy doteky. Začalo se stmívat. 

Odešla jsem od krbu. Rozhodla jsem se vynahradit si dnes všechny probdělé noci a konečně dohnat svůj spánkový deficit. Když už se Ariel probrala, byla jsem přesvědčená, že mě nebudou budit žádné noční můry. Pro jistotu jsem si zamkla dveře, čož, jak sjem doufala, mi mělo poskytnout dostatečnou ochranu před odpůrci. Doufala jsem, že Marc nebude tak šílený, aby mi v noci vtrhl do pokoje a zardousil mě. Neměl důvod, protože Ramon mu žádný nedal. Může se na mě pokoušet svalit to, že jsem odpůrce, ale nemůže se mě jen tak zbavit. Nebo jsem v to aspoň doufala. Vlezla jsem si do postele a opřela se o její čelo. Sáhla jsem na noční stolek pro svou Lyfrin. Sledovala jsem ji skoro až s nechutí. 

Do čeho mě ještě zatáhneš? 

Na okamžik jsem se zasnila, jaké by to bylo, kdyby Lyfrin fungovaly jako Deník Toma Raddla v knihách Rowlingové – když jsem se s Ramonem nemohla bavit, mohli bysme si aspoň psát. S ironií jsem tuto myšlenku zahodila, protože co kdyby se nakonec ukázalo, že Lyfrin je místo soukromé pošty otevřeným fórem pro všechny knižníky? Asi bych tím Marca nepotěšila. 

Otevřela jsem knihu a nalistovala první stránku, abych si znovu přečetla, co tam bylo napsáno. V momentě, kdy mě Marcus nutil číst, co mám v Lyfrin, jsem překvapeně zjistila, že je toho napsáno mnohem víc, než když jsem se dívala posledně. Teď jsem jí prolistovala a zjistila, že písmena jsou na dobrých deseti stránkách. 

Rychle jsem Lyfrin zaklapla. Ať už se tam psalo cokoliv, nebyla jsem si jistá, že jsem připravená zjistit, jaký osud mi má kniha předepsala. Schovala jsem ji pod polštář a lehla si. Rozhodla jsem se dnešek raději zaspat. 

Manchesterské vlakové nádraží

Muž v kabátě procházel kolem malé pekárny sloužící k rychlému občerstvení cestujících. Na poslední chvíli se otočil a vešel dovnitř. 

"Čokoládový croissant, dvakrát," objednal si u usměvavé obsluhy. Opřel se o pult a čekal, až mu pečivo nasype do papírového sáčku. 

V kapse ucítil vibrace. Sáhl do ní a vytáhl mobil. Na displeji blikalo skryté číslo. S povzdechem stiskl zelený telefonek. 

"Haló?" 

"Jak je jí?" ozval se z druhého konce linky mužský hlas. 

"Ještě jsem nedorazil. Jsem v Machesteru," oznámil muž, poděkoval obsluze a zalovil v kapse kabátu. Vytáhl pár bankovek a několik mincí. Na pult hodil pět liber a vysypal i mince, zamumlal, ať si drobné nechá, sebral sáček se svačinou a odešel z krámku. 

"Chceme s ní mluvit." 

"Ještě jsem v Machesteru," zopakoval muž a zakousl se do listového těsta plněného Nutellou. "Jakmile to půjde, promluvíte si." 

"Kdy to bude?" naléhal hlas. 

"Myslím, že už brzy. Předpokládám, že touhle dobou už je připravená. Když ji unesli, pokoušela se utéct tak zoufale, že se div nezabila," ignoroval nelibé zavrčení z druhé strany značící, že toto druhá osoba slyšet nechce, "teď už určitě nebude dělat vyrvál, když mě uvidí a zjistí, že může jít za rodinou." 

"Doufám, že máš pravdu." 

"Jo," muž si znovu ukousl croissantu, "to já taky. Posledně splašila celý to jejich sídlo. Bude to teď náročnější, budou si dávat pozor. Bude mi muset trochu pomoct, jestli jí mám odtamtud dostat." 

"Naučili jí bát se odpůrců," odtušil muž v telefonu. 

"Nejspíš," přitakal s plnou pusou. "Nezbývá, než jí to odnaučit." 

Hluché pípání v telefonu dalo muži vědět, že druhá osoba zavěsila. Schoval telefon zpět do kapsy a v klidu dojedl svou svačinu. Pak zmuchlal sáček a došel k odpadkovému koši, aby ho do něj vyhodil. Jen letmo si všiml, že sáček přistál na hromadě letáků s fotkou dívky, po které už přestali pátrat. Bylo to přes měsíc, kdy se ztratila, a už tak nebyla pro noviny ani televizi žhavým tématem. Mohli tedy její fotky sundat ze všech lamp a zdí na ulici a teď ta chudinka skončila na dně koše. 

Muž si povzdechl. Jen on a málo dalších vědělo, že skončila hůř než na dně koše mezi odpadky. Skončila mezi labilní sektou zaběle chránící vědění celého vesmíru. Bůh jí ochraňuj, pomyslel si. Bůh jí ochraňuj, dokud si to s ním nevystřídám.