Na prahu dveří jsem strnula a neodvažovala se vejít dál. Ramonův pokoj byl... hrůzostrašný. Povlečení bylo shozené z postele a rozházené, polštář roztržený, takže vyvrhl péřovou vycpávku, která ještě ve zbytcích zvířená poryvem vzduchu usedala na zem. Po místnosti se válely cáry papíru, které jsem odhadovala na pozůstatky Ramonovy sbírky magazínů. Kdybych se hodně snažila a procházela je podrobněji, nejspíš bych našla otrhané prso skromně překrité nadpisem článku o nových hybridních autech. Mezi tím jsem zpozorovala třísky něčeho, co dříve nejspíš bylo židlí, střepy skleniček topící se v rozlitém bourbonu mísícím se s trochou temně rudé krve a cáry černé látky, která vypadala, jako by kdysi bývala tričkem.  

A uprostřed toho všeho se zády ke mně tyčila postava, která se hlubokým dýcháním pokoušela zklidnit. Byl tu sám. Svalnaté obnažené torzo se dmulo při každém nádechu, hrudní koš se roztahoval a okamžitě zase smršťoval v pravidelných, ale až příliš rychlých intervalech. Mohutné paže se třásly a dlaně byly zaťaté v pěst tak silně, až na nich klouby zbělaly a šlachy u zápěstí zdánlivě hrozily prasknutím. Přitom po nich stékala krev a po kapkách kapala na zem. Hlava byla skloněná k zemi a dlouhé hnědé vlnité vlas tak splývaly muži přes ramena a skrývaly mu obličej. 

I tak jsem ale věděla, o koho šlo. 

"Ramone?" promluvila jsem do ticha a náhle tak přerušila jeho prudké dýchání. 

"Co tu děláš?" zeptal se mě nečekaně ostře, aniž by se ke mě otočil. V jeho hlase se vznášel chlad. 

"J-já..." začala jsem, ale hlas se mi zadrhl v krku. Odkašlala jsem si. "Přinesla jsem ti zpátky tvůj svetr." 

Ramon byl zticha a ani se nepohnul. 

"Promiň, nevěděla jsem, že jdu nevhod... Jen jsem myslela –" 

"Cos myslela?!" křikl ke straně, odkud tušil můj hlas. 

Zarazila jsem se. "Chtěla jsem vědět, jestli jsi v pořádku," vysvětlila jsem zaskočeně. "Děje se něco? Proč se na mě nepodíváš?" 

"Jestli se něco děje?" zavyl a z hrdla se mu vydral zoufalý pokus o smích. Nechápala jsem, o co tu kráčelo. "Jestli... se něco děje," zopakoval si pro sebe téměř šeptem. 

Stále roztřesenou ruce zvedl a otřel si obličej. Konečně se ke mně otočil čelem. Oči měl opuchlé, ale zuřil v nich uragán emocí. Obličej měl ztrhaný, jako by ho léta sužovala nějaká nemoc. 

"Ty nic netušíš," zakroutil hlavou. 

Uraženě jsem nekrčila spodní ret a vykulila oči. "Tak promiň, tak mito vysvětli." 

"Všechno je v háji," zničeně nechal bradu klesnout na hruď. 

Docházela mi trpělivost. "Co všechno je v háji?" 

"Všechno!" vykřikl a věnoval mi zuřivý pohled. 

"Páni, díky za osvětlení!" zazpívala jsem dramaticky a vysekla úklonu. "Mé srdce je ti zavázáno, šlechetný pane." 

"Ne, to není!" zařval najednou. Přitom se ke mě otočil a začal se pomalu přibližovat. 

Zaskočilo mě to. Vždyť jsem to myslela jen jako slovní obrat. 

"Už se nebudeme vídat. Nemáme nic společného! Nic mezi námi nebude. Odteď je mezi námi zeď!" 

"O čem to mluvíš?! Co se stalo?" 

"Nic se nestalo? Co by se mělo dít? Jen přicházím o další kus sebe! Už zase! Zase mi osud bere něco, co jsem tolik chtěl!" Hlas se mu přitom také zlomil a já si všimla, jak se mu do očí hrne vlhkost.  

"Co ti proboha Marcus říkal, že meleš takový nesmysly?" rozhodila jsem zoufale rukama a přitom jsem svetrem, který jsem stále držela, znovu zvířila peří z polštáře. . 

"Co mi říkal?" 

"Jo, co ti říkal?!" 

"Že jsi odpůrce! To říkal! "

"Co prosím?" zalapala jsem po dechu a překvapeně zamrkala. "A ty mu to věříš?" 

Úsečně uhnul pohledem, aby se mi nemusel dívat do očí. Už byl ode mě jen metr. 

"Tohle děláš kvůli tomu v knihovně?"

"Nevím, co tím myslíš," odsekl a ruce si složil na prsou.

"Myslím to šílenství po tom, co jsi.... co jsi mě požádal o ruku. A ty to víš moc dobře!" 

"Ne, nedělám to kvůli tomu!" 

"Fajn, tak proč?" 

"Protože..." zasekl se a rozhlížel se po místnosti, jako by hledal odpověď. 

"Protože jsem řekla ne? Byl jsi tam? Kdybych řekla ano, Marc by dostal mrtvičku! Půl hodiny předtím jsem ti teprve řekla že s tebou budu chodit a tys' to na mě vytáhnul dost nečekaně! Krom toho tam byl dost nátlak i jiných lidí v okolí!" 

"Byla to chyba, mělo mi to dojít – nemůžu si vzít odpůrce, a nemůžu s níkým takovým ani chodit." 

"Ježíši kriste, Ramone ale já nejsem žádný odpůrce! Kdybych jím byla, nemyslíš, že bych už dávno někoho z vás zabila?"

"Jak ti to můžu věřit?" 

"A jak můžu věřit já tobě, že nejsi odpůrce? To tvůj tatík s bráškou nejspíš jsou odpůrci! A vůbec, podle čeho Marc usuzoval, že jsem odpůrce? Podle tý jedný nic neříkající věty kterou jsem mu přečetla? Sám přece moc dobře víš, že už poprvý tam bylo napsáno mnohem víc! I teď tam toho nejspíš bude třikrát tolik!" Jen kdybych to kontrolovala. 

"Nemůžu se s tebou bavit!" 

"Proč jsi takovej Ramone?" Cítila jsem se zoufale.

"Proč?" 

"Proč jsi takovej hlupák jsem se přímo ptát nechtěla," odsekla jsem. 

Sáhl vedle na stolek, který jako zázrakem jeho předchozí řádění přežil, a uchopil černou knihu. "To kvůli tomuhle!" Zamával mi s ní před obličejem. 

"Lyfrin ti přikazuje chovat se jako imbecil?" 

"Ne, to tohle je důvod, proč se chovám takhle. Jsem neštastný a bezradný, jasný? Nenávidím tenhle systém! Nechci být něčím tak svazovaný! Nechci, aby mi někdo přikazoval, s kým mám být!" 

"Tak pardon, ale já tě v žádném vztahu nedržím. Jestli chceš, jdi si kam chceš! Chanel tě určitě přivítá s otevřenou náručí!" 

"Ty to vůbec nechápeš!" Zakřičel a vzteky s Lyfrin hodil do opačného rohu pokoje. "Já s tebou právě chci být!" 

Najednou byl těsně u mě a tlačil mě svým tělem ke zdi. Když jsem na ni narazila, přitiskl mě k ní ještě blíž, aby mezi námi nebyla žádná mezera. Byla jsem připoutána k jeho smaragdovému pohledu, který mi najednou přišel tak něžný a vroucí. 

"Chci s tebou být, Maličká, ze všeho nejvíc." 

Sklonil se ke mě a daroval mi lehký polibek, který následoval další a další. S každým dalším přidával na intenzitě, až se staly drsnými a plnými chtíče. "Potřebuju tě ke svýmu životu, Samy." 

 Rukama, kterýma mě dosud držel za boky, mě začal hladit po těle. Jednou mi nahmatal mou dlaň, ve které jsem stále za kapuci držela jeho svetr - ten vzal a odhodil kamsi. Mou ruku pak směroval ke svému rozkroku, kde jsem ucítila jeho zvětšující se chloubu. On mi na oplátku začal rukou hledat kalhotky. 

Tep se mi zrychlil. Přesto jsem ale cítila, že něco není v pořádku. Odklonila jsem se, abych tak zatnula příval dalších polibků, a rukama se ho pokusila odstrčil. Sice marně, ale přestal. 

"Co se děje?" 

"J-já..." zopakovala jsem dnes již podruhé. 

"Neboj se, budu něžný," pošeptal mi a znovu se na mě natlačil. Tentokrát mi začal líbat krk. Ačkoliv to bylo velice příjemné, stále jsem v sobě cítila nějakou překážku. 

"Prosím, nedělej to," zaprosila jsem tichounce. Jeho tělo se napnulo. 

"Proč ne?" pokusil se mi podívat do očí, ale já uhnula. 

Chytil mě za bradu a donutil mě pohled mu opětovat. "Proč ne?" zopakoval. V očích se mu zračila zranitelnost. 

"Bojím se," zašeptala jsem popravdě. 

"Čeho?" pohladil mě po vlasech. 

"Že... když budeš mít mojí důvěru, taky jí zlomíš," přiznala jsem neochotně. Divila jsem se, že se ve mě ta slova vůbec dokázala zformulovat. Sama jsem byla překvapená, jak snadné najednou bylo přiznat si pravdu. 

Chvíli se na mě pátravě díval, pak mi přesvědčivě a pomalu, abych mu rozuměla, řekl: "Já nejsem Parick, Maličká. Věř mi prosím, tohle ti přísahám." 

________________________________________________________________________________

Prosím, další kapitolu máte zde. Vaše názory do komentů, na můj vkus moc sladký konec, křenila jsem se u obrazovky, když jsem to psala. Snad je budu muset zase rozhádat :D 

Anyway, víte jak ukázat, že se vám díl líbil a chcete další :) U příštího dílu nashle, 

Sonnysta .xxx