Samantha's POV

"Počkej Sam, máme ještě spoustu otázek!" vykřikl rozhořčeně Bryan a pokusil se zastavit zavírající dveře mého pokoje. 

"Jo, jasný, ale víš," nasadila jsem falešný výraz zklamání, "já jsem teď fakt utahaná, radši si půjdu brzo lehnout," zalhala jsem. 

"Ale vždyť je ještě brzo,..." zkusil to David.

"Fakt bych si dáchla, uvidíme se zítra. Pa kluci!" Rychle jsem dveře zabouchla a vydechla si. Po době, která se nyní jevila jako celá věčnost, jsem se ocitla ve svém pokoji.

Popravdě jsem netoužila po ničem víc. Nic jiného jsem nepotřebovala tolik, jako být teď sama. Snad jen kávu, pomyslela jsem si při vzpomínce na ten humorně vtipný hrneček, který mi Marcus věnoval. Skromně jsem zatoužila po možnosti vyčistit si hlavu četbou v kavárně. Jenže posledně to nedopadlo úplně slavně. 

Přešla jsem pomalu ke krbu, ve kterém někdo rozdělal oheň, a pohladila krbovou římsu. Krásně na mé kůži křála. Bylo zarážející, že nikde nebyl prach. Jak je to možné, když jsem tu nikde neviděla žádnou uklízečku? V mysli se mi vynořila představa Marca v zástěře a péřovou prachovkou. Za normálních okolností bych se té myšlence zasmála, teď jsem ale neměla na smích náladu a vlastně ani sílu. Pohlédla jsem z okna – klasicky pod palbou dešťových kapek. 

Mé vlasy byly stále ještě mokré z přeběhnutí z garáží k Univerzitě. Vzala jsem mezi prsty konečky a sledovala tu růžovou ve vlasech. Několikrát jsem je promnula a pozorovala, jestli se z nich barva uvolňuje. Když má ruka zůstala stejná jako předtím, usoudila jsem, že jen tak tu růžovou nevymyju. Můj zrak poté sklouzl k oblečení, které na mě také ještě zcela neuschlo. Mokrá látka Ramonovy mikiny už přestávala studit a trošku na mé kůži začínala svědit. Boty jsem měla promočené tak, že při každém kroku bylo slyšet čvachtání a zůstávaly za mnou loužičky. Sundala jsem si tedy boty i mikinu a dala je blízko ohně sušit. 

Pomalu jsem došla k ustlané posteli (kterou jsem s jistotou nestlala já) a po zádech na ni padla. Byla jsem jen ve spodním prádle a začínala mi být zima. Doplazila jsem se tedy až nahoru k polštáři a schoulila se pod přikrývkou. Pocítila jsem urgentní touhu schovat se pod tu peřinu celá a navždy zmizet. Nebýt nikde. Prostě se vypařit. 

Co to dělám?

Nemohla jsem si srovnat, co vlastně chci. Jedna část mého já toužila být s rodiči, obejmout maminčino tělo a cítít její vůni, vůni domova a cítit se v bezpečí. Věděla jsem, že tahle část mě je racionální a měla bych se podle ní řídit. Vždyť co jiného bych měla dělat, když jsem byla unesená? Já jsem si už ale unesená nepřipadala – měla jsem absolutní svobodu slova, mohla jsem si chodit kam jsem chtěla, pokud to bylo na Univerzitě anebo se mnou byl jiný knižník. Nikdo mě tu nebil, neměla jsem ke spánku přiloženou hlaveň pistole. Knižníci se ke mě totiž chovali jako bych byla jedna z nich. Mátlo mě to, ale bylo to příjemné a po určité době i uklidňující. Možná právě to přiživovalo mou druhou část, která už se svým způsobem cítila jako doma i tady. Nechápala jsem tuto svou stránku. Nemusela jsem si připadat unesená, ale cítit se tady jako doma? Můj pokoj mi byl přeci cizí. Neměl žádné kouzlo, nebyl nijak spojený se mnou. Neměla jsem tu žádné fotky s přáteli. Tenhle pokoj se ve všem podobal hotelovému, ale přesto jsem někde uvnitř cítila, že toto je můj domov. Mohlo to být tím, jak mě zaujal celý koncept knižníků? Anebo jsem snad k Ramonovi začínala něco cítit? Poslední možnost jsem si ale přiznávala jen nerada a hned v zárodku jsem si zakázala na to dál myslet. Byl to jen kluk, se kterým jsem trávila víc času než s ostatními. Ne všechno co má mezi nohama penis s tebou musí hned chodit, Sam. A v duchu jsem protočila oči vsloup. Jenže já mu odkývala, že jsme spolu. Proč jsem si tedy teď usilovně snažila vymýšlet důvody, proč spolu nechodíme? Vinu jsem přisuzovala té žádosti o ruku. 

Při té vzpomínce jsem se oklepala a zadoufala, že to byl jen zlý sen. Rozhodla jsem se na to nemyslet a místo toho vzpomínat na příjemné věci. Jako třeba vůně ranní kávy v kelímku, která mi pomáhala doploužit se ranním Londýnem až na první hodinu ve škole. S láskou jsem vzpomínala, jak mi teplý nápoj hřál přes stěny kelímku zmoklé ruce a nikdy nepřestal, protože jsem měla kafe v ruce vždy. Jako by mi ke dlaním přirostlo, jen jsem doplňovala nádobu. 

Pod peřinou mi bylo příjemně teplo. Nakonec jsem začala vnímat, jak mi těžknou víčka, a byla jsem ochotná se jim poddat. Aspoň bych dvojčatům tolik nelhala. 

Ze spánku mě vytrhla rána dveří. Odpůrci. S úlekem jsem vyletěla do sedu a zkontrolovala své dveře – bez návštěvníka. Rozhlédla jsem se kolem sebe. V pokoji jsem byla sama. Zvedla jsem se z postele a potichu přešla ke dveřím šatny. Pod žebry se mi usadil strach. Roztřesenými prsty jsem otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Nikde nikdo. Trochu odhodlaněji jsem vešla dovnitř a zkontrolovala všechny záhyby. Nikoho jsem ale nenašla. Pak jsem uslyšela tříštivý zvuk, při kterém jsem nadskočila. Jenže ten nezněl odnikud z mého pokoje. Znělo to odjinud. A rány se začaly opakovat. Přestala jsem se obávat nezvaného hosta. 

V šatně jsem na sebe rychle hodila nějaké oblečení a vyběhla do pokoje. Při další ráně, která otřásla jednou ze zdí jsem si uvědomila, že rány vycházejí z pokoje mého souseda. Zaváhala jsem. Má cenu tam chodit? Potřebuju vážně být přítomná nějakým jeho projevům frustrace způsobených nejspíš něčím, co mu řekl Marcus v knihovně? Po tom jsem skutečně netoužila. 

Jenže co když se ve skutečnosti v nebezpečí? Co když jsou odpůrci právě u něj? Co když mu Marcus právě chystá zasadit poslední, smrtelnou ránu? 

Musela jsem tam jít a zkontrolovat ho. Do rukou jsem vzala Ramonův svetr, který měl posloužit jako zástěra pro návštěvu a vyšla na chodbu. Rychle jsem došla k Ramonovým dveřím a zaposlouchala se. Slyšela jsem jen tlumené rány a frustrované neartikulované výkřiky, ale ty patřily jen jedné osobě. Mohli odpůrci konat dílo v absolutní tichosti? Přišlo mi to nepravděpodobné. Pokud by chtěli zabít knižníka v tichosti, určitě by si k tomu vybrali příhodnější čas a neriskovali by bitku, která by mohl přilákat další pozornost. Přišlo mi, že by spíš svůj úkol udělali rychle a zmizeli by – střelná zbraň s tlumičem u temene spícího knižníka mi připadala mnohem rozumnější. Kdybych byla odpůrce, zvolila bych takovouto taktiku a nedávala bych všanc možnost prozrazení se. Nic zkrátka nenasvědčovalo tomu, že by uvnitř právě docházelo k souboji na život a na smrt. 

Sebrala jsem veškerou svou odvahu a zaklepala. Rány přestaly. 

S výdechem, který měl zastavit třas mých rukou jsem sáhla po klice a zabrala. Dveře se otevřely a já stanula před otevřenou branou do pekel.