Ramon's POV

Podíval jsem se na otce a čekal, co mi chce. Člověk by už na něm nepoznal, že před chvílí málem ze záchvatu zuřivosti dostal mrtvičku. Když za posledním knižníkem zaklaply dveře, přesunul se zpět ke svému místu, usedl na něj s Archandělem za zády a naznačil mi, ať si také sednu. 

Potlačil jsem nutkání vzhlédnout k nebesům a tázat se, proč já a co jsem komu udělal. Nechtěl jsem tu být. Chtěl jsem se zavřít v pokoji a být sám. Toužil jsem natáhnout se na posteli a přečíst si nové číslo Engine. Nedobrovolně jsem se docoural ke svému místu, sedl si a čekal, až otec spustí kázání. Nehodlal jsem ho vnímat, chtěl jsem ho jen přetrpět a vypadnout odsud, jak nedřív to půjde. 

Sedl jsem si tedy do židle a opřel se o ni. Toužil jsem v ní zmizet. Pohled jsem zakotvil na židli naproti a smířeně vydechl. Tak ať už to máme za sebou. 

"Ramone," oslovil mě otec, ale žádnou reakci po mě nevyžadoval. Znal jsem to. "To, co jsi předvedl před chvílí, bylo velice nedůstojné. Není to hodno tvého postavení mezi knižníky. Ačkoliv jsou okolnosti tvojí Lyfrin prazvláštní a do jisté míry můžeš nabýt pocitu, že tě osvobozují, mohu tě ujistit, že některé věci si skutečně dovolit nesmíš." Jeho hlas zhrubl. "To, že tě tvá Lyfrin nevede k tvé partnerce, neznamená, že si je smíš vybírat jak se tobě zlíbí. Knižnice mají svého partnera daného, a to je jistě i případ Samanthy. Nenáleží mi sdílet obsahy cizích osudů, ale pro jednou bude zřejmě třeba udělat výjimku. Tvůj bratr, chlapče, začíná být pevně přesvědčen o tom, že právě on se má stát jejím partnerem. Dovolil mi nahlédnout do jeho Lyfrin a musím říci, že jeho domněnky se zdají být opodstatněné. Tvá Lyfrin je prázdná, ale... " 

Měl jsem co dělat, abych si připomínal, že nesmím nechat emoce zvítězit, že nesmím vybuchnout a vysmát se mu do očí, protože Sam je moje, a dokonce nám to potvrdila i Lyfrin. Musel jsem se neustále napomínat a uvědomovat si, že pokud to vyzradím, postavím dívku, které jsem se hodlal odevzdat, do smrtelného nebezpečí, ve kterém kdysy byla i moje matka, která o tom ani netušila. Snažil jsem se soustředit na vlastní dech, zatímco otec dál mluvil. Přesto se mi ale do vědomí vkrádala myšlenka na to, co když má pravdu. Co když má Sam být skutečně s někým jiným? Mohli jsme si Lyfrin jen obylem prohodit a věty, které jsme v ní objevili, mohou navazovat na někoho úplně jiného. 

Při představě, že by Sam nebyla předurčená mě, se mi chtělo začít křičet. Musela být se mnou, kdo jiný by to měl být, když ne já? To já jsme přeci cítil tu nepopsatelnou sílu, která mě k ní táhla, to já jsem se u ní cítil jako doma, ačkoliv jsme byli kdekoliv. To já jsem cítil, jak se mi zrychluje tep, kdykoliv jsem viděl, jak se mile pousmívá. Ten její úsměv. Udělal bych cokoliv abych ho viděl víc. I kdyby to znamenalo, že jí mou tajnou tůň napustím černou kávou. Je pravda, že jsem ji neviděl usmívat se moc dlouho nebo často. Když už si zvykla na pobyt tady na Univerzitě, začalo nás tu trápit něco úplně jiného. Odpůrci. 

To slovo mi připomnělo, kde právě jsem. Otec totiž o nich zrovna mluvil. "Nemusím ti doufám připomínat, jak jsou nebezpeční. Jsou důvodem proč jsi částečně osiřel." 

Zhluboka jsem se nadechl. Tohle mi opakoval tolikrát. Že odpůrci jsou důvod, proč tu naše matka není. Že Leah neměla ani možnost si svou mámu pořádně vrýt do paměti. 

Otec se opřel o stůl a naklonil se, aby byl blíž mému obličeji. Podíval se mi zpříma do očí, ve kterých jsem přečetl vztek. "Zabili tvou matku, Ramone," procedil skrz zatnuté zuby. "I proto je naprosto nepřípustné, abys Haleovou žádal o ruku. Nerad to říkám, ale z toho, co jí její Lyfrin napsala, mám obavy." 

Opět se narovnal a na stole si složil prsty do sebe. 

Zamračil jsem se a složil si ruce v bok. "Nechápu," pronesl jsem jednoduše a čekal, až to rozvede. Nelíbilo se mi, kam tím míří.

"Vše nasvědčuje tomu, že slečna Haleová je... odpůrce." 

"To určitě," ujelo mi pobaveně. Rychle jsem se musel ovládnout, abych nehodil takové obvinění na někoho jiného. 

"Nemůžeš ji žádat o ruku, když je odpůrce, Ramone." Otec už se mnou nejednal konejšivě a samolibě, jeho hlas nabral výhružný tón. 

"To je přeci blbost!" Vybuchl jsem a rozhodil rukama. "Vždyť to, co se jí napsalo, nic určitýho neznamená! Má tam dvě věty o ničem, nemžeš jí odsoudit k životu mezi těma stvůrama, jen protože jsem jí spontánně požádal o ruku!" 

"Ano Ramone. Všiml jsem si, že se máte poněkud k sobě, a to teď musí naprosto jednoznačně přestat." 

Následovalo ticho. Překvapeně jsem zamrkal. 

"Prosím?" povedlo se mi ze sebe nakonec dostat. 

"Nebudeš se s ní stýkat. Nepřeji si, aby jste se spolu nadále bavili. Alespoň dokud ti nedojde, že mi jde o tvé bezpečí. Je mou povinností zajistit, aby knižníci přežili." 

Nechtělo se mi věřit vlastním uším. "Ty mi zakazuješ bavit se s ní?" 

"Jsi rozumný mladík. Dokaž, že si zasloužíš místo na židli, na které sedíš." 

"Proč jsi mi tedy napřed říkal, že jí mám hlídat?! Proč jsem jí měl já ukázat že být knižník je fajn? Proč jsem s ní mě trávit čas já, když mi to teď zakazuješ?!" 

"Akáša může být někdy nevyzpitatelná," pokrčil rameny. 

"To je absurdní. Nepřestanu se přeci bavit s holkou jen proto, že jí chceš nechat Russellovi, kterej se k ní chová jako ke kusu masa. Odmítám to. Absolutně to nepřichází v úvahu." 

"Neděláš mi to snadné, synu. Řeknu to tedy tak, aby to bylo naprosto jasné. Pokud se rozhodneš i nadále s tou dívkou stýkat, nebudu mít jinou volbu, než vás dva separovat jinak." 

Naštvaně jsem se uchechtl. "Dáš nám domácí vězení?" 

"Odešlu slečnu na Americkou půdu mezi našince. Jistě víš, že tam se momentálně jen tak na návštěvu nevydáme. Mohl bych ti hodiny vyprávět o tom, jak se tam vypořádávají s odpůrci.  Hezké to není. Buď my nebo oni."

"A co když odpůrce není?" zeptal jsem se a zadržoval slzy. Tohle se mi snad jen zdálo. 

"Nemám obavy, že by si tam nenašla přátele. Při poslední schůzi všech knižníků si velice rozuměla s tím velkým vlasatým hochem... Jak on se jen... Už vím! Dax se jmenoval."

Cítil jsem, že jsem těsně před emocionálním kolapsem, ale otec se rozhodl to ještě jednou ujasnit: "Nepřeji si, aby ses s ní dál stýkal." 

Celým svým já jsem se snažil udržet na uzdě, abych nevybuchl. Tělo jsem měl napnuté jako strunu. Ruce zatnuté v pěst se mi třásly a z potlačovaných slz bezmoci mě začínalo pálit v kořeni nosu. Sklopil jsem pohled ke špičkám svých bot, abych se nemusel dívat na otce s Archandělem v zádech. "Je to všechno?" podařilo se mi ze sebe vysoukat.

Po chvíli otcova uvažování mi odpověděl: "Ano." 

Vstal jsem tak rychle, že bych býval židli převrhl, kdyby nebyla tak těžká, a začal rychle odcházet, ale otec se mi chystal zasadit poslední ránu: "S tou dívkou nebudeš mluvit. Pokud ano, bude to naposledy, co jí vidíš." 

V půli kroku jsem se zastavil, jako kdyby do mě střelil šípem. Doufal jsem, že jeho přikázání půjde nějak obejít, ale naděje mě právě přešly. S bolestí u srdce jsem si skousl dolní ret, pevně sevřel oči a zakroutil hlavou ze strany na stranu, jako kdyby to mělo mé zoufalství odehnat. Když to nepomohlo, rozrazil jsem dveře knihovny, vyběhl na chodbu a pokusil se co nejdříve zmizet ve svém pokoji, kde bych se se svým žalem mohl vyrovnat. 

________________________________________________________________________________

Zdravíčko, opět nová kapitola! :) a davy jásají a šílí: WOO-HOO! WOO-HOO! 

Chci znát vaše myšlenky ohledně toho, co se tu právě stalo :D chci o tom s vámi diskutovat. 

Pokud se vám díl líbil, víte jak mi to dát najevo :) 

Sonnysta.