Samantha POV

"Samantho Haleová, vezmeš si mě?"

Nevěřila jsem vlastním smyslům. Neměla jsem ponětí, co se to tu právě děje. 

"Ramone," oslovil ho Marcus, "chováš se jako malé dítě. Dobře víš, že tohle je zbytečný krok. Nemůžeš neuposlechnout Lyfrin. Tvoje je prázdná," řekl s hořkostí v hlase, "a slečně Haleové zatím napsala jen jedno souvětí. Tohle nesmíš udělat, pokud Vám to není souzeno." 

"Moje Lyfrin je prázdná," odpověděl mu suše Ramon, ale dál se mi díval do očí, "ale právě proto tohle udělat můžu. A jsem si jistý, že Sam dříve nebo později dovede ke mně. Tak nač čekat?"

Vyděšeně jsem se podívala na prsten který se přede mnou vznášel. O co mu šlo?

"Nemůžeš to udělat!" vyskočil ze židle Russell tak ostře, až jsem nadskočila. "Nemůžeš si ji vzít!"

"Protože bys pak na ní nemohl slintat," zavrčel Ramon. "Myslím, že to přežiju."

"Hej!" zakřičel do rodinné potržky Bryan. "Jenže Sam ještě nic neřekla!"

"Jó, má pravdu!" podpořil bratra David. "Sam má do toho taky co mluvit!"

"Nemá, nemůže se vzepřít Lyfrin!" vyjekl skoro hystericky Marcus, který už nad sebou téměř ztratil kontrolu.

"Sam, no tak, chceš si mě vzít?" zeptal se mě něžně Ramon. 

"Já...," odkašlala jsem si. Copak naprosto zešílel? Vždyť se známe sotva dva měsíce, z čehož bylo sotva dva měsíce plné nenávisti a rivalství. 

"Ale to nemůžete!" ječel na mě Marcus, jako kdyby mu vlna zbořila hrad z písku. "Řekněte ne pro všechno co je nám svaté!"

"O nic nejde, jsou jen zasnoubení," utěšovala ho Nathalie. "Ještě se nevzali." 

"Ještě zasnoubení nejsou," znovu se ozval Bryan. 

"Zklapni Bryane," odsekl směrem k němu Adam, který se zřejmě začínal obávat o Marcovo zdraví. 

"Sam, já nikdy Marca neviděl takhle běsnit, radši bych ho nepokoušel," poradil mi Scott, ale jako většina sledoval Marca a na mě se ani nepodíval.

"ŘEKNĚTE NE!" Marcus uhodil do stolu tak silně, až mu muselo prasknout několik kostí. 

"Ježíši Kriste, řekni ne!" zaječela Laura, která s hrůzou v očích sledovala svého otce. 

 "Sam, vážně..." Scott se na židli odtahoval co nedál od Marca, který byl momentálně časovanou bombou. 

Raději bych ho vážně neměla dráždit, bůhví, co by odpůrce v takové situaci udělal. Teď jsem do nebezpečí mohla dostat nejen sebe, ale každého, kdo byl v místnosti. 

Marcus byl rudý v obličeji. "TAK ŘEKNTĚ UŽ NE!" zařval a prskal přitom vzteky. 

"Ne!" vykřikla jsem zoufale. Zdálo se, že to zabralo. Marcus se opřel o židli a rozdýchával se. Do obličeje se mu pomalu vracela normální barva. 

V knihovně se rozhostilo ticho. 

V prsou jsem pocítila tlak. Bála jsem se podívat na Ramona. Přemohla jsem své špatné pocity a sklonila jsem k němu pohled a hned jsem toho litovala. 

Stále mě držel za ruku. Zatínal čelist a ve v druhé pěsti drtil nabídnutý závazek ve formě prstenu. Rychle sklopil hlavu, ale i tak jsem si ještě stihla všimnout té bolesti v jeho očích, než mu obličej zakryly splývající dlouhé vlasy. Bylo mi jasné, že se přemáhá, aby nedal najevo emoce. 

"Nemyslím to nijak zle," pokusila jsem se ho utěšit. Přiblížila jsem se přitom k němu, abych náš rozhovor udělala mezi tolika lidmi co nejintimnější, a pohladila ho po hlavě. Odstrčil mi ruku a hlavou uhnul, a tak jsem se raději rychle stáhla. "Je na to moc brzo," zkusila jsem ho ještě tiše utěšit z bezpečné vzdálenosti. 

"Jste spolu?" přerušila ticho Nathalie. 

Podívala jsem se zpět na klečícího Ramona, který pustil mou levou ruku s hlavou stále sklopenou. Jako odpověď jsem tiše pokývala hlavou. Ostatní knižníci s výjimkou Marca si začali šeptat. Zaznamenala jsem dokonce, že David si vítězně plácl s Bryanem.

"Mrzí mě to," pokusila jsem se opět promluvit k Ramonovi. Ten ale jen odmítavě zakroutil hlavou. Stále se na mě nepodíval, když se začal zvedat ze země. 

"Neomlouvej se," řekl překvapivě příkře. "Bylo to evidentně moje pochybení, Maličká." Když se naroval, věnoval mi ze svých výšek pohled, při kterém mě zamrazilo. Nebylo to tím náhlým znovuuvědoměním, jak malá oproti němu ve skutečnosti jsem. Bylo to tím, co jsem doufala, že už nikdy neuvidím. Shlížela na mě ona ledově klidná, nefritově zelená maska. Princátko Ramon Ego Warren bylo zpátky. 

Tiše jsem polkla. 

"Konec schůze," ohlásil Marcus, který se opět ovládl a v na čele mu už jen tepaly naběhlé žíly. Všichni vstali a začali mizet. Ramon mě chytil za paži a vedl mě z knihovny. 

"Ty tu zůstaň, Ramone," přikázal Marc. 

Ramon zády k němu protočil oči. Pokusila jsem se věnovat mu rychlou pusu na tvář. "Uvidíme se pak," usmála jsem se na něj. Odpovědí mi byl přidrzlý úšklebek a pokývání hlavou. 

Pak se otočil a šel k Marcovi. Chtěla jsem zůstat s ním a slyšet, co mu Marc říká, nehledě na to že jsem se obávala rizika, že se tu stane něco nepěkného. Přeci jen, Marc možná zabil svou vlastní manželku, co mu překáželo v tom, aby zabil vlastního syna? 

Jenže dřív, než jsem stihla přicupitat zpět a nenápadně se přilepit k regálům plných knih v naději, že s ním splynu, ujala se mě dvojčata, každé z jedné strany a odvedly mě z knihovny, zatímco mě zahrnovali otázkami ohledně nově odhaleného vztahu a nepustili mě ke slovu ani abych mohla na jejich palbu otázek odpovědět.

Nezbylo mi, než doufat, že tentokrát se nic nestane a vše se obejde bez zranění... a bez smrti. 

______________________________________

Dávám vám další kapitolu, a prosím, neukamenujte mě :D schávlně, kdo z vás by je chtěl jako snoubence? a kdo z vás jako manžele? a kdo by byl nejradši kdyby Ramon navěky onanoval nad časopisy a Sam zůstala s Daxem? :D Dejte vědět v komentářích jsem vážně zvědavá :) 

Taky mi můžete hodit odhad, kolik krve poteče :D 

Sladké sny, Sonnysta