Zhluboka jsem se nadechla a uchopila kliku dveří. Steph mě chytila za druhou ruku a pevně stiskla. Obě jsme věděly, že to, co nás za dveřmi čeká, zodpoví mnoho našich nevyřčených otázek. S výdechem jsem zabrala za kliku a dveře otevřela.

Za nimi se objevila ošetřovna, kde Scott sváděl urputný boj; veverka po něm hopsala a snažila se mu dostat do vlasů, za které při každé příležitosti zatahala a ubohý Scott pokaždé vykřikl. Vešla jsem do místnosti, Steph se objevila po mé levici během pár vteřin. 

Za sebou jsem zaslechla tlumené uchichtnutí – do ošetřovny se vyvalil zbytek knižníků a sledovali Scottův pokus o uklidnění divokého zvířátka. 

"Mohli byste mi místo toho radši jít pomoct," zasténal Scott a naprázdno chňapl do míst, kde se před zlomkem vteřiny mihl huňatý ocásek. Adam, Bryan a David ho obestoupili ze tří stran a začali přemýšlet, jaká taktika bude nejvhodnější pro odchyt.

Přestala jsem si jich všímat. Rozhlédla jsem se  po místnosti, ale nikoho dalšího jsem neviděla. Jedna z postelí byla neustlaná, peřina byla shozená na zem, ale žádný pacient na ní neležel. Nikoho jsem si nevšimla, přesto mne to k posteli zváštně přitahovalo. Udělala jsem nejistý krok blíž a zmocnila se mě neskutečná touha doběhnout k lůžku, jako kdyby na něm byl kotel kafe s čokoládou. Pud byl tak silný, že jsem přestala vnímat svoje okolí. Překonala jsem tu vzdálenost pár rychlými kroky a přistoupila ke shozené peřině, kterou jsem vzala do rukou. Všimla jsem si, že Steph stojí na druhé straně lůžka a dívá se na kus látky se stejnou náruživostí, kterou jsem sama uvnitř sebe pociťovala. 

Pak jsme se na sebe podívaly a unisono klesly k zemi. Podívala jsem se pod postel – a srdce se mi na chvíli zastavilo. 

Zírala jsem do páru jasných vytřeštěných očí, které byly jen pár centimentrů ode mě. Upřeně mě sledovaly, až jsem měla pocit, že ve stínu lůžka svítí bledě modrou barvou. Zadusila jsem v sobě výkřik. Když jsem se vzpamatovala, došlo mi, že kontrast ve skutečnosti tvoří bělmo očí a temné podlitiny všude na obličeji. 

Dívala se na mě ona. Dívka, kterou jsem tolikrát vídala ve snu. Veškeré její utrpení se na ní podepsalo mnohem víc, než jsem si myslela. Modřiny se teprve teď začaly vybarvovat a její tělesná schránka musela sotva držet pohromadě.  Všimla jsem si strupů na kůži, kterou její noční košile odhalovala. Tvořili větší procento povrchu než zdravá kůže a některé i teď vypovídaly o hloubce jejích zranění. Má štěstí, že ještě vůbec žije, napadlo mě. 

Přes to všechno byla ale neskutečně krásná, a to mě na tom všem udivovalo snad nejvíc – vzpomínala jsem na svůj pohmožděný obličej, který hrál všemi barvami, když sjem se pokusila utéct poprvé. Ani zdaleka nevypadal tak, že mu i ty modřiny sluší. Ona byla sice vyděšená, ale stále z ní sálala prazvláštní síla, která ji dělala nádhernou. Měla lehce otevřená ústa a dolní ret se jí klepal. 

"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se konejšivě a pokusila se jí položit dlaň smířlivě na rameno. Lehce sebou trhla bolestí, a tak jsem ruku raději stáhla zpět. 

"Bolí tě něco?" 

Rty se jí stále třásly, když se mezi nimi protlačil první pokus o slova. Vyšlo z toho ale jen tiché zapískání. 

"Chceš vodu?" zeptala se Steph. 

"U....u-ublíží," vydechla vyděšeně a já si uvědomila, že její hlas zní jako zvonkohra. 

"Neublíží, jsme kamarádi. Chceme ti pomoct," zkusila jsem ji utišit, ale ona zakroutila hlavou. Evidentně ji to bolelo, ale dál zuřivě házela obličejem ze strany na stranu. 

"Tady jsi v bezpečí, vážně. Není se čeho bát," usmála jsem se na ni, ale opět mi bylo odpovědí jen odmítavé zakroucení.

"U-ublíží!" zopakovala a ukázala z pod postele na osm nohou, které teď tančily po podlaze. Vzhlédla jsem a uviděla, jak se družina na odchyt veverky sklíčeně sama snaží před hyperaktivním tvorečkem ubránit. Právě teď se zdálo, že se schovala pod Davidovo tričko a putuje po jeho těle, jelikož se kroutil a kvičel a hýkal, jako by ho na nože brali, a ostatní jen skákali kolem, zoufalí, protože netušili, jak mu pomoci. 

"TO NEJSOU OŘÍŠKY!" vykřikl pak zoufale a veverka vyběhla z jeho nohavice a namířila si přímo k nám. Sledovala jsem jí, jak kolem mě proběhla a ladně se stočila dívce pod ruku. Teprve teď se děvče uklidnilo a na tváři se jí mihl lehký úsměv. 

"Ty ses bála, že ublíží veverce?" zeptala jsem se. 

Podívala se zpět na mě a přikývla. 

"Jak se jmenuješ?" zeptala se Steph. 

Dívka se zamračila a chvíli zůstala zticha. Pak znovu zakroutila hlavou. 

"Pamatuješ si to?" 

Znovu se zamyslela. "Pan...N-Nibbles." 

"Jmenuješ se pan Nibbles?" nevěřícně jsem nadzvedla obočí. 

"P-pan Nibbles," zopakovala tentokrát spokojeně a vzala veverku do náruče. 

"Tohle je pan Nibbles!" došlo mi. Pojmenovala si veverku. 

Blesklo mi hlavou, že bychom ji měli dostat zpod postele. Podala jsem jí ruku a něžně jí řekla: "Musíš vylézt, tady můžeš nastydnout." 

Nejistě se podívala po půlkruhu nohou, které zpod postele viděla. Všichni stáli kolem a čekali, co se bude dít. 

"Odstupte," řekla jsem Ramonovi a všichni mě poslechli. Všichni kromě Frye, který si klekl k nám. Chtěla jsem se začít rozčilovat, že mě neposlouchá, ale když jsem viděla, jak k dívce s úsměvem natáhl ruku a ona mu úsměv opětovala, rozmyslela jsem si to. 

Stále jsem jí nabízela i svou ruku jako pomoc, teĎ po ní ale šplhal malý hlodavec a usídlil se mi na rameni. Fry a Steph dívce pomohli vylézt ven a on ji pak něžně položil zpět na lůžko. Bylo vidět, že jakýkoliv dotek ji způsobuje neskutečné bolesti, přesto ale nekřičela. 

"Jak se jmenuješ?" zeptala se zvonivým láskem Leah, která to vše upřeně sledovala z Ramonovy náruče. 

"Pan Nibbles," odpověděla tentokrát už radostně dívka, šťastná, že už na tuto otázku zná odpověď. 

"Cože?" protáhla Laura opovržlivě. 

Adam krčil obočí, Sophie otevřela pusu, dvojčata kroutila hlavou a Russel jen vykuleně zíral. Všichni ostatní dávali najevo, že také nechápou. 

"Pamatuješ si, jak se jmenuješ ty?" zeptala jsem se. "Máš jméno?"

Po úmorném přemýšlení dívka zakroutila hlavou. "Pan Nibbles." 

"To je veverka," vysvětlila jsem a dívce se na tváři znovu rozlil úsměv. 

"Jak můžeš vědět, že je to pan?" zeptal se uraženě Scott, který stál mezi Laurou a Davidem a rovnal si pocuchané vlasy. 

Dívka pokrčila rameny. "Nevím. Cítím." 

"Aha," pronesl Scott, kterého tato odpověď nenadchla. 

"Jak jí ale budeme říkat?" 

"Ariel," řekl bez váhání Fry, který od ní nespustil oči, a jemně ji chytil za ruku.

Dívka se zamyslela, nakrčila nos, ale nakonec se znovu usmála. "Ariel." 

Když jsme odcházeli od Ariel u které zůstal Fry a Steph, ucítila jsem na bedrech ruku. Otočila jsem se a čekala Ramona, ale zarazila jsem se. Místo chladně zelených očí jsem se setkala s tmavě hnědýma očima Russella. Šokovaně jsem strnula. 

"Nechceš zajít na procházku?" zeptal se tiše a oplzle se usmál. 

Polkla jsem. Je to odpůrce. Odvede mě ven a zabije. 

"No....já...." marně jsem se snažila najít cestu z toho nebezpečí. 

"Ehm, ehm," ozvalo se za Russellem. Otočil se a já za ním spatřila tvrdý, děsivý pohled Ramona, kterým svého bratra téměř vraždil. Chvíli na sebe jen koukali. Pak Ramon staršího bratra odstrčil a přešel ke mně. 

"Sam, jdeme," prohlásil, jednou rukou mě chytil za bok a přitáhl k sobě co nejblíž. Nerada jsem si to přiznávala, ale cítila jsem se tak mnohem bezpečněji. 

"Počkej!" zastavil ho Adam. "Marc chtěl svolat poradu, všichni knižníci se mají dostavit do knihovny." Přitom mi věnoval upřený pohled. Došlo mi, že pojem všichni tentokrát zahrnoval i mě. 

"My máme plány," odsekl Ramon a chtěl se vydat opačným směrem, než všichni ostatní. 

"Všichni," zopakoval Adam přísně a zastavil ho. 

Ramon si povzdechl a věnoval mi omluvný pohled. Neměli jsme asi na výběr. 

_____________________________________________

Here I am! Další díl Prescribed je tu. Mám po zkouškách, takže se snažím každý den napsat aspoň kousek, aby se daly věci zase do pohybu. Prescribed už pomalu směřuju k nějakému tomu zdárnému konci, abych vám, kterí u něj zůstali, mohla konečně věnovat celý ten příběh. 

Doufám, že se Vám díl líbil. Pokud ano, hoďte VOTE, potěší :) A klidně mi do komentářů napište, co si myslíte o té Ariel, co je asi zač? Co se jí asi stalo? A jak se Vám líbí pan Nibbles? :D A v neposlední řadě, co má asi Marcus v plánu?  Ráda si s Vámi o vašich teoriích popovídám.   

Sonnysta