Její tělo bylo jedna velká hromada utrpení.

Už dávno přestala vnímat, ze které části těla zrovna bolest vystřelovala; vše bylo otupené a ona už nerozlišovala, jde-li o pravou ruku nebo levou nohu, jestli je to jeden z krčních svalů nebo břicho, co se stahuje v křečích.

Nejhorší bolest ale působila ta temnota uvnitř její mysli, ta, co jí dovolovala podívat se do minulosti jen tak daleko, kde už byla přítomná muka způsobená pádem.

Ale odkud spadla?

Kdyby to zjistila, pomohlo by jí to zjistit, kdo vlastně je a odkud pochází?

A chce to vůbec vědět?

Ať se snažila sebevíc, tu temnou hranici zapomnění zkrátka překročit nedokázala.

Začínalo se rozednívat. A ona byla stále obklopená vysokými stromy hluboko v lese. Byla jí zima, ale netušila, jestli se klepe. Bledá kůže byla umazaná od směsi vlhké hlíny a krve, na kterou se lepilo jehličí, které ji drásalo ještě víc.

Viděla, jak se černá tma před jejíma očima pomalu mění do šedivějších odstínů, které postupně bledly a bledly. Sluneční svit ale nepomohl ani drobet rozsvítit její pamět.

Několikrát už upadla do bezvědomí, ale když se probrala, neviděla nic, než tmu, takže si nikdy nebyla jistá, jestli je už doopravdy při smyslech. Teď si byla jistá.

Sápala se po zemi už příliš dlouho, byla na pokraji sil. Ale nikam daleko se nedostala.

Bála se.

Pokud se odsud brzy nedostane, nezvládne to. Její tělo ji už teď sotva poslouchalo. Kolik času jí ještě zbývalo?

První, co jsem vnímala, byla bolest. Nebylo to tak neúnosné, ale nepříjemné to rozhodně bylo.
Každý nádech mi vnucoval představu mě pod parním válcem. O pohodlí se rozhodně mluvit nedalo. 

Uslyšela jsem hlasy. Nepřipadaly mi známé. Zmateně jsem poslouchala, o čem tak diskutují.

„Ještě jednou mi to prosím vysvětli," tiše soptil ten hlubší, „jak vám mohla utéct?!"

„Prostě řekla, že jde do koupelny!"

„Tak mi tedy objasni, jak je možné, že ji našel uprostřed lesa!"

„Já nevím!"

Najednou jsem si na všechno vzpomněla. Tak to nebyl další špatný sen? Vážně nebudu doma ve své posteli, až otevřu oči?

„Bryane, chápeš, co to pro nás mohlo znamenat? Nemůžeme si dovolit žádnou botu! Měli jste ji hlídat. Slíbili jste to!"

„Hele, mě mrzí, co se stalo, ale-" bránil se Bryan. No ovšem! Jak jsem ho mohla nepoznat?

„Ale omluva by to nespravila, kdyby se jí povedlo z lesa dostat." A takhle jedovatě mohl taky odseknout jenom jeden člověk kromě mě. 

Bryan si poraženecky povzdychl.

„A vůbec," pokračovalo se ve výčitkách, „co když se neprobere?"

Slyšela jsem v jeho hlase správně obavy? Kam se poděl jeho ledový klid? On se něčeho snad obával? Princátko by mělo průšvih? Oh, to si piš, že jsem se nechtěla probrat! Mnohem radši bych tu nebyla. A taky že jsem se ještě neprobrala. A jestli je tohle cesta, jak mu znepříjemnit aspoň pár minut, tak se ani dlouho neproberu.

Zato Bryan neztratil ani kapku jeho optimismu:"Proč by se neprobrala? Samozřejmě, že se probere."

Jistě, že se probere. Ale dá si načas.

"Buď upadla do šoku a probere jí pár facek a kýbl studené vody, nebo..." uvažoval nahlas Ramon.

"Nebo?"

"To je jedno. Jen se ti snažím vysvětlit, že bys měl být víc vážný."

"Ano, pane Warrene." Teď mě trošku mrzelo, že nevidím Bryana plazícího jazyk a Ramona uraženě kráčejícího pryč.

Chvíli jsem ležela a tiše poslouchala. Ticho. Jsem tu sama. Dovolila jsem si otevřít jedno oko. Do pokoje sem proudilo denní světlo. Kolik je asi hodin?

Pokusila jsem se převalit; z dlouhého ležení na zádech s rukama podél těla mě už bolelo tělo. Při pohybu mi zapraskaly obratle a já překvapeně vydechla.

"Doprdele," ulevila jsem si šeptem.

"Vyspinkáno?"
Otočila jsem vyděšeně hlavu za hlasem a na poslední chvíli v sobě zadržela vyjeknutí.

Ramon seděl ve křesle a díval se na mě.

"Ne," zasténala jsem. Bolela mě hlava. A můj plán je v troskách. Zakryla jsem si obličej dlaněmi.

"To jsem rád."

Překvapeně jsem se na něj znovu podívala."Co prosím?"

"Aspoň budeš spát po nocích, jako každý, místo pořádání výprav."

Nebyla jsem si jistá, jestli slyšel mé tiché zavrčení. Ze všech lidí na světě musím být v jedné místnosti s osobou mně nejprotinější. Hlavou mi blesklo něco, co říkal. Vyletěla jsem do sedu a snažila se ignorovat, jak se se mnou svět točil.

"Ty prase bez špetky soucitu!"

Teď se mi na oplátku podařilo zaskočit jeho. Než se stačil začít bránit, pokračovala jsem: "Tak ty bys mě budil fackama? To je tak ubohý! Upřímně, nic valnýho jsem si o tobě nemyslela ani předtím. Ale jestli jsi schopnej uhodit holku, která je ještě v bezvědomí..."

"V první řadě, Maličká, ty jsi očividně v bezvědomí nebyla," zpražil mě.  "A v druhé, vypadáš, jako by mě už někdo předběhl. Nebo tvůj obličej normálně vypadá jako výkres dítěte ve školce?"

"A to je všechno, co mi řekneš? Vypadáš příšerně a je škoda, že to není moje dílo? Tleskám!"

Stále seděl v křesle a i když bylo vidět, že ho můj výbuch nebaví, snažil se udržet v klidu sebe i mě.

"Zklidni se."

"Nebo co? Dáš mi pěstí? Tak do toho!" Stoupla jsem si a nastavila jsem mu tvář. "Dělej, ty srabe! Předvěď, co je v tobě!"

Vyskočil z křesla a dvěma rychlými kroky se dostal až ke mně. Trhla jsem sebou. Zavřela jsem oči a čekala ránu, se kterou jsem byla už smířená.

"Já tě ale neuhodím. Nebudu se tu s tebou přetahovat, když víš moc dobře, že bys nevyhrála - ani kdybys byla fit." Chytil mě za ramena a donutil mě si zase sednout na pohovku, na které jsem předtím ležela. Chtěl se mi dívat do očí, ale já před jeho pohledem ucukla a radši sledovala podlahu.

"Dobře mě poslouchej, Maličká.  Nepraštil bych tě, holky nebiju. Podle mě jsi spíš dospávala svůj malý výlet a to, co jsi první noc probrečela. A jestli mám být naprosto upřímný- nebudil bych tě, protože když jsi spala, byl tu konečně klid."

On byl vzhůru, když jsem brečela? Ležel tu a poslouchal to, aniž by cokoliv řekl?

Někdo zaťukal a ve dveřích se objevila Bryanova hlava s úsměvem od ucha k uchu. Ramon ode mě odstoupil.

"Máš hlad?" vešel dovnitř s tácem jídla.

"Ne."

"Tak tady máš," položil tác přede mě. 

Ramon vyšel z pokoje, aniž by cokoliv řekl.
Bryan si toho vůbec nevšímal.

"Vypadáš strašně," zasmál se.

"Díky, snažím se."

"Takhle jsem to nemyslel," omlouval se, "já jen, že jsem nevěděl, že modřiny můžou mít tolik barev."

"To je to tak děsný?" zhrozila jsem se.

"David říkal, že jsi spadla z celkem vysokýho útesu."

Jestli se mi zlepšila nálada, když Ramon odešel, teď spadla opět k bodu mrazu.

"Kdo je David?"
Co když to je někdo další jako Ramon?

"No, to je můj brácha," zazubil se Bryan a pak se otočil ke dveřím, "Hej, Dave, pojď sem!"

Ve dveřích se objevila další postava a do pokoje vstoupil vysoký kluk. Nechala jsem svou bradu klesnout a létala pohledem od jednoho k druhému.

"Hele, kdo se probudil!" skokem si David sedl ke mně na gauč. 

Byla jsem zaskočená jeho suveréním chováním. "My dva se známe?"

"No, viděli jsme se v noci v lese- jestli si z toho tedy něco pamatuješ," zakřenil se. "Co hlava, krásko? Nebolí?"

Bezděky jsem si sáhla na spánek a hned zase ucukla, když mi obličejem probleskla bolest. David jen chápavě pokýval hlavou; odpověď už ani nepotřeboval.

"Dave, tohle je Sam," vložil se do naší debaty Bryan. "Sam, Dave."

Natáhla jsem k němu ruku a čekala, že si s ní potřese.

"Co to je?" zněchuceně si mou dlaň přeměřil.

"No, moje ruka," uraženě jsem ji stahovala zpět k tělu.

"Žádný formality, jasný?" Natáhl se pro ní a nastavil ji dlaní k jeho obličeji, aby do ní plácl tou svou. "Ahoj Sam, já jsem Dave. Takhle se to dělá. Pobralas to?"

Zmohla jsem se jen na zaražený výraz. Vážně se mi tu teď snažili vysvětlit, že rukou se netřese, ale lidé se zdraví plácnutím?

Dave si povzdechl.

"Tak fajn, sleduj. Ještě jednou. Já se teď jako s Bryanem neznám. Bryane, dělej," pobídl svého bratra, který se k němu natočil, aby s ním mohl sehrát scénku, která by mi dala potřebné školení.

"Zdár, já jsem Bryan," vykřikl a nastavil dlaň.

"Čau, já David," plácl Dave do jeho dlaně a pak otočil pozornost zpět ke mně: "Už to chápeš?"

"Vy dva jste bratři?" zeptala jsem se místo odpovědi. Copak jsem vypadala tak neschopná pobrat něco tak triviálního?

Odpovědí mi bylo pokývání.

"Kolik vám je?"

"Devatenáct," pokrčil rameny Bryan.

"Oběma?" vyjeveně jsem na oba koukala.

"Dvojvaječný dvojčata," vysvětil mi to David. Proto jsem je od sebe dokázala rozeznat. Už jsem chápala.

"Aha. Kdo je starší?" se zájmem jsem se začala ptát.

"Já, o devět minut," vypnul David pyšně hruď.

"Ale chová se jako by byl mladší o devět let," mávnul nad ním rukou Bryan.

"No to teda ne!" ublíženě se bránil jeho bratr.

"No to teda jo!"

"Ne, ty se chováš jako malej!"

"Ne, to ty!"

Seděla jsem na gauči a sledovala kluky o dva roky starší, než jsem byla já sama, jak se dohadují. Bylo mi s nimi fajn, hodně mi připomínali mé kamarády. Při vzpomínce na ně se mi udělalo špatně.

Jsem pryč třetí den. Hledají mě už? Co bych dala za jediný výtisk novin, abych zjistila, jestli se po mně pátrá. Jak to zvládají moji rodiče? Maminka? Byla odjakživa citlivá osoba. Měla jsem o ní starost a chtěla jsem jí napsat, dát jí vědět, že žiju. Ale můj telefon měl u sebe Ramon, takže jsem měla smůlu.

Ať jsem se na to dívala z jakéhokoliv úhlu pohledu, neviděla jsem jediný důvod ho mít jen trošku v lásce. Je to arogantní, namyšlený, rozmazlený fracek, kterému patří celý svět a z mně neznámého důvodu to byl nejspíš i vůdce celé téhle skupinky adolescentních únosců. Ale proč? Russell byl přeci jeho bratr a vypadal starší. Zjevně tu byl nějaký zvláštní systém hierarchie, který jsem nechápala. Ale já ho zjistím. Jednou. Teď ně. Přišlo mi lepší zeptat se dýl. Byla jsem rozhodnutá zdržovat se už jen v přítomnosti těchle dvou pošuků a Adama, což by mělo eliminovat nepříjemné setkání s Ramonem.

"Sam, hraješ karty?"

"Cože?"

"Karty. Umíš to s nima?"

"Umím postavit domeček," pokrčila jsem rameny.

"No výborně!" Bryan vyskočil z křesla a vyběhl z pokoje.

"Tak na co čekáš?" zvedl se David taky. "Jdeme!"

Výzvu k opuštění toho nenáviděného pokoje mi nemusel dvakrát opakovat. Nechala jsem se vytáhnout do stoje a následovala rozmazanou čáru, kterou se hned nato stal, do jiného pokoje.

Tam už čekal Bryan s balíkem karet a dělal místo pro stavění domečků. "Bude to ten nejlepší domeček z karet všech dob! Jeho enormní míry budou zapisovat do Guinesovky hned šestkrát!"

"Proč šest?" zeptal se David a pomohl odtáhnout stůl ke zdi.

"Protože pět je prostě málo," opáčil Bryan a podal mi karty.

Vysypala jsem je na hromádku a začala stavět. Bryan se ke mě okamžitě přidal a stavěl se mnou.

"Pro Kristovy rány, Bryane! Tohle už je pošesté!" naštvaně jsem vykřikla, když mi karty před očima klesly k podlaze.

"Teď jsem se toho ani nedotkl!" bránil se Bryan, kterému se už několikrát podařilo do karet omylem strčit.

"Tak proč to tedy spadlo?"

"Asi moc funíš," zasmál se.

"No promiň," dotčeně jsem si založila ruce na prsou. V hlavě se mi zrodila ďábelská odplata.

Naklonila jsem se nad Bryanovu část domečku, která vždy zůstala celá, nadechla se a prudce vydechla. Nepohnula se ani karta.

Bryan s Davidem, který doteď sledoval naše počínání z postele, se začali nekontrolovatelně smát.

"Nech mě ti pomoct," naklonil se David z postele a foukl na spodní kartu. Domeček se jako na povel sesypal.

Bryan nešťastně vykřikl a pokusil se kartičky stavět ve vzduchu do původní pozice.
Když zjistil, že tam mu skutečně držet nebudou, naštvaně se otočil na bratra. "Ty hade!"

"To já ne! To byl vítr!" vykřikl vesele a připravil se na útok, který následoval. Nechala jsem ty dva se rvát a sesbírala karty. Mezitím došla dvojčata k závěru, že za to stejně můžu já.

"Tak to moment!" Vyděšeně jsem ucouvla, když se ke mně zlověstně blížili. Do dokonalého vzhledu ďáblíků jim scházely jen růžky a vidle.
"Jsem raněná, nemůžete mě mlátit!"

I když jsem se snažila udržet vážnou tvář, úsměv jsem skrýt nedokázala, stejně jako ti dva.

"My jí budeme mlátit, Bryane?" zeptal se nevinně David.

"Ani omylem, Davide," zavrtěl překvapeně hlavou, "co jí to napadá? My jí uděláme ještě něco horšího!"

Na tvářích jim narostl ještě větší úsměv a donutil mě ucouvnout ještě dál.

Bryan vystřelil a chytil mě pod pažemi, David za kotníky a táhli mě k posteli.

"Říkala jsi, že jsi lechtivá?" zeptal jsem pro orientaci David.

Dobrá, teď šlo o hodně. Začala jsem se skutečně bránit, ale nemělo to žádný efekt.
Už byli skoro u postele. Vypískla jsem a se smíchem sebou začala škubat víc a víc, což je rozesmálo taky.

Od dveří se ozvalo odklašlání. Všichni jsme ztuhli. Ve dveřích stál Russell.

"Čím to je, že jakmile jste vy dva pohromadě, vždycky je okolo vás bordel?" zavrtěl hlavou. "Balte se. Za půl hodiny odjíždíme."

Hned na to se otočil a odešel.

"Celkem chápu, po kom má Ramon ty gesta..." zavrtěla jsem hlavou, když mě položili na zem.

"Nevšímej si toho, Warrenovi mají holt nějakej divnej gen," mávl nad tím rukou David, "Laura je taky taková."

"To je jejich sestra," poučil mě Bryan dřív, než jsem se stačila zeptat.

"Kam jedeme?"

"Pokračujeme v cestě. Tady jsme byli jen na chvíli," odpověděl mi Bryan, ale bylo zřejmé, že o tomhle se nesmí mluvit.

"Jdi si sbalit taky, kočko," zasmál se David.

Odpustila jsem si poznamenat, že nemám, co si balit, a neochotně opustila jejich pokoj. Ještě za mnou zavolali, že se uvidíme později.

Šla jsem chodbou a přemýšlela, jestli se mi skutečně chce jít do Ramonova pokoje. Nechtělo. Ale kam jinam jít?

Znuděně jsem vešla do dveří a s úlevou zjistila, že je prázdný. Teď se zdál pokoj být o něco snesitelnější. Sedla jsem si do křesla a poprvé od chvíle, co jsem do pokoje přišla, jsem si ho pořádně prohlédla.

Každý kout vypovídal o tom, že pokoj patří Ramonovi, a že Ramon nejspíš pochází z dost zámožné rodiny.  Na krbové římse se válely staré časopisy. Zvedla jsem se a štos si jich přinesla ke křeslu.

Brala jsem jeden po druhém a stranou jsem rovnou házela pryč ty kousky, na jejichž přebalu bylo víc kůže a silikonu než oblečení. Komínek časopisů se zmenšil na polovinu. Zbytek byl převážně o motorových vozidlech, což mi říkalo zhruba tolik, co dopis v mandarínštině. I tak jsem si vybrala jeden z nich a začala si jím listovat.

"Víš, že tohle je neslušné, Maličká?"

"Víš, že tahle holka musí mít hodně velký problémy se zádama s takovýmhle závažím vepředu?" vzala jsem jeden z Playboyů a hodila ho po něm. Chytil ho v letu a vykročil ke zbytku vyřazených výtisků.

"Měl jsem to seřazený, udělala jsi mi v tom bordel!"

"Promiň, hned jakmile tohle dočtu, seřadím ti to. Podle čísla vydání nebo velikosti prsou?"

"Jsi neuvěřitelně drzá a měla bys s tím něco dělat."

"Jsem na to pyšná." Odložila jsem časopis a vstala.

"Už máš sbaleno?" zeptal se nepříjemně a věnoval mi bodavý pohled.

"Od chvíle, co jsem sem přišla, a ty? Máš sbaleno, nebo si Barbaru bereš s sebou?" Znovu jsem ukázala na časopis v jeho ruce.

Zavrčel a složil všechny výtisky na hromadu vedle krbu.

"Maličká, běž čekat ke dveřím. Adam už tam je. Za pět minut vyrážíme."

Vycítila jsem příležitost. "Kam?"

"Na cestu,"odpověděl prostě. Cíl byl pro mě zkrátka tabu.

Otočila jsem se a vyšla směrem ven. Adam už opravdu nakládal věci do auta. Když naložil poslední tašku a všiml si mě, došel ke mně a dovedl mě k autu. Pokoušet se o útěk nemělo vůbec cenu. Ještě teď jsem cítila každou modřinu. Ven mezitím vyšli i ostatní. David naskočil na svou motorku, zamával mi a odjel. Bryan počkal, až do auta nastoupím já, a pak mě následoval. Postupně dovnitř naskákali všichni a auto se rozjelo z lesa ven. Jen jsem doufala, že jeho cíl bude ještě na ostrovech.