Sam's POV 

Ten jekot mi zněl v uších ještě když jsme se s Ramonem řítili po stráni směrem k Univerzitě. Píchalo mě v boku, v krku jsem cítila krev, ledový vzduch mi do očí vléval přívaly slz, až jsem skoro neviděla na cestu. 

Před sebou jsem vnímala jen rozmazanou tmavou skvrnu na zeleném pozadí, kterou by za normálních okolnstí bylo Ramonovo tělo. Tím jsem se řídila, abych neseběhla z cesty a nenarazila místo toho do stromu. V duchu jsem ty slzy proklínala. Modlila jsem se, aby se mi nohy nezamotaly do sebe nebo nezakoply o drn trávy, neměla jsem nad jejich pohybem kontrolu. Můj jediný cíl bylo dostat se do cíle co nejdřív. V životě bych nikomu nevěřila, že budu kdy schopna docílit takové rychlosti. Cítila jsem se jako bych spíš letěla než utíkala. 

Úspěsně jsem zvládala se takto pohybovat, dokud se mi skvrna před zraky nerozdělila na tři. Zamrkala jsem, abych zrak usměrnila, ale byly tam pořád. S vypětím všech sil jsem převzala vádu nad svýma nohama a donutila je zastavit – přesně včas, abych nenarazila do stojícího Ramona. S hlasitým lapáním po dechu jsem dala ruce v bok a předklonila se, abych uklidnila srdeční tep. Během vydýchávání jsem mimoděk vzhlédla a po skvrnách, kterými, jak se ukázalo, byla dvojčata stojící před námi.

"Můžete....mi....sakra...." snažila jsem se vyjádřit mezi hlasitými nádechy, "vysvět....lit... ." 

"Co se děje?" dokončil za mě Ramon, kterého sprint z míry skoro nevyvedl, jen oddechoval trochu rychleji než obvykle.

"Všude tě hledáme, Sam..." vyhrkl Bryan.

"Kdes byla?! Nikdo tě nemohl najít!" vykřikl David. Ne že by mi to nějak vadilo, pomyslela jsem si při vzpomínce na Lauru. 

Narovnala jsem se a naposledy se zhluboka nadechla. "Co to bylo?" zeptala jsem se znovu a ignorovala jejich otázky. 

"Ta holka se probudila," vypadlo z Davida. 

"Ptá se po tobě – nikoho jinýho nechce," doplnil ho jeho bratr. 

"A ta blbá veverka k ní nikoho nechce pustit, je to jak nafetovaný," zabručel ještě David. 

"Kdo ječel?" zeptala jsem se když jsem zjistila, že nikomu nehrozí nebezpečí. 

"Ona. Russell se k ní pokusil přijít," řekli prostě. "Teď je u ní Scott."

Nedivím se, že ječela. Ječela bych asi taky. 

"Prosímtě pojď tam, ona se jinak asi neuklidní," žadonil David, "šíleně zuří a kouše," promnul si teatrálně dlaň, na které jsem si teď všimla půlkruhu otisků. 

Pokývala jsem. Vydali jsme se tedy svižně k Univerzitě. 

V chodbě byl vyložený zmatek, veškeré obyvatelstvo pobíhalo ode dveří ke dveřím, až mi připomínaly postavičky z animáku. Dokonce i malá Leah se mezi nimi motala s plyšákem v ruce a koukala kolem sebe. Když mě uviděla, vesele vykřikla a s rozpřaženýma ručičkama se ke mě rozběhla. Její veselý hlásek jako by prořízl ten všudypřítomný zmatek, všichni strnuli a dívali se směrem ke dveřím, kde jsme stáli. Do náhlého ticha se ozývalo jen ťapání malé Leah a Lauřino pohrdlivé odfrknutí: "Jak jinak, zase s chlapama." 

Koukali na mě všichni; Thomas, Fry, Adam, Sophie, Laura, Russell... a jedna tvář, kterou jsem neznala – byla to dívka, byla štíhlá a vlasy měla obarvené na zrzavo. Stála v koutě velde schodů a  vytřeštěně koukala na příchozí. Bylo mi jasné, že je tu nová. Když ke mně Leah doběhla, skočila mi do náruče a objala mě. 

"Ehm...,"rozhlédla jsem se po všech očích připelených na mě. "Co je?" 

"Thomas a Fry přivedli tady Steph, zrovna před chvilkou," pověděl Adam a ukázal na neznámou tvář. Tím potvrdil moje podezření, že ta chuděra tu byla poprvé. Na chvilku mě napadlo, že museli knižníci v poslední době zvýšit frekvenci únosů - nebylo jich tu přeci tolik, aby někoho unášeli na týdenní bázi. "A v tom momentě se probrala ta holka." Jistě, proto tu jsem. 

"Je to divný, probudila se ve chvíli, kdy Steph překročila práh Univerzity," zadumal se Fry. 

Stačil mi jediný pohled na ubohou Steph aby mi to bylo jasné. Ona s ní byla také spojená, stejně jako já. Podala jsem Leah do Ramonovy náruče, což zřejmě překvapilo nejen zůčastněné sourozence – vážně si té holčičky nikdo vůbec nevšímal? – a váhavě přistoupila ke Steph. 

Naklonila jsem se k ní, aby náš rozhovor nezaslechlo žádné z okolních napjatých uší. 

"Tebe taky volala, že ano?" zeptala jsem se třesoucím se hlasem tak potichu, jak jsem jen dovedla. Její vytřeštěný pohled byl dostačující odpovědí, ale pro jistotu ještě slabě přikývla. 

"Pojď se mnou," řekla jsem nahlas, aby nás slyšeli všichni, a chytila jí za paži, "jdeme za ní, chce nás."

Jako by můj povel byl mířený všem, vydal se za námi průvod obyvatel Univerzity. 

Šla jsem ráznou chůzí chodbami majestátní budovy a vysvětlovala Steph, co v ten moment potřebovala vědět: "Já jsem taky byla přivedená násilím," ignorovala jsem Ramonovo odfrknutí a pokračovala, "ale ačkoliv se to nezdá, jsou až na pár výjimek vcelku mírumilovní. Bát se jich nemusíš. Teď ale potřebuju vědět, co ti říkala. Já jsem ji viděla, byla v lese a raněná, co ty?"

"Byla upoutaná na lůžku, něco ji tam drželo a nemohla se svobodně hýbat. Chtěla, ale je tam sama." 

Otočila jsem se na zástup postav za námi: "Vy jste ji přivazovali?!" 

Odpovědělo mi stádo zuřivě vrtících hlav a zmatených výrazů.

"Je tady," řekla Steph jistě, neptala se. 

Přikývla jsem a stanula přede dveřmi místnosti, kde neznámá dívka byla. Ať už se tu dělo cokoliv,  ta holka byla spojená se mnou a tou novou budoucí knižnicí. Nevěděla jsem proč, ale brzo to zjistím. 

Zhluboka jsem se nadechla a uchopila kliku dveří. Steph mě chytila za druhou ruku a pevně stiskla. Obě jsme věděly, že to, co nás za dveřmi čeká, zodpoví mnoho našich nevyřčených otázek. S výdechem jsem zabrala za kliku a dveře otevřela. 

__________________________

Po ~konečně~ kratší odmlce vám předávám krátkou kapitolu, v zásobě mám už připravenou další, takže jestli se ukáže, že to někdo ještě čte, hodím vám to sem brzy ;) dnešek byl skutečně produktivní :) 

Doufám že se líbí, pokud ano, hoďte VOTE a za komentář budu ráda :))) 

Vaše Sonnysta <3