Ramon's POV

Držel jsem se Samantina těla, jako by to byl záchranný kruh hozený mi do rozbouřeného oceánu.  Nechtěl jsem věřit tomu, co mi právě řekla, ale všechny okolnosti nasvědčovaly tomu, že má pravdu. 

Pokusil jsem se srovnat si události v hlavě, abych uklidnil ten šílený hurikán, který mi rozhazoval myšlenky jako divý. 

Ten odpůrce číhající na mou sestru a přítelkyni byl můj bratr. Můj otec ví o tom, že můj bratr je odpůrce, a podporuje ho v tom. Můj otec je tedy nejspíš odpůrce taky.

Ale pokud je polovina mé rodiny odpůrci, kdo další ještě? Dalo se tady vůbec někomu věřit? Jsem i já odpůrce? Ta myšlenka mi naháněla husí kůži. Kdybych jím byl, přece bych to věděl, nebo snad ne? Pokud existovala i sebemenší naděje na to, že se někde ve mně skrývá odpůrce, tuším o tom? A pokud bych si byl vědom své totožnosti odpůrce, byl bych ji schopen umlčet, anebo by ve mě čekala na správnou chvíli, a pak by zaútočila na nejbližší obět? 

Ta představa mě děsila. Mohl jsem se spoléhat jen na víru, že odpůrcem nejsem. Doposud jsem přeci řádnou touhu chovat se jako jeden z nich necítil. V hlavě mi zněla slova mé matky, která mi opakovala vždy, když jsem byl smutný z očividných podrazů mé Lyfrin a bál se, že nejsem knižníkem, ale narozdíl od celé své rodiny jsem obyčejný člověk.  "Jsi tím, kým věříš, že jsi," říkávala mi s něžným úsměvem a pak mě pohladila po hlavě. 

Už jsem chápal, proč otci nesmíme říct o mé a Samanthině Lyfrin. 

"Pokud se dozví o našich Lyfrin, znamenalo by to, že jsme oficiálně knižníci," zašeptal jsem jí do ucha, ale ta slova zněla spíš vyděšeně. 

Pokývala hlavou na znamění, že chápe, kam tím mířím, a dodala:  "Když zjistí, že jsou moje a tvoje knížka spojený, že spolu... chodíme, budeme pro ně ti knižníci, který oni chtějí zničit." 

"Staneme se pro ně nepřáteli, ale teď, dokud o našich Lyfrin neví, pořád tu pro ně existuje možnost, že knižníci nejsme."

Pustila se mě a odstoupila. Opřel jsem se o kmen stromu, který byl kousek ode mě a ona si dala ruce v bok a nahlas usilovně přemýšlela: "Takže pokud se dozví o tom, že naše kížky fungujou, ohrozí nás to na životě. Musíme to nějak utajit. Jenže jak?" 

Neměl jsem teď náladu ji poučovat, že ta knížka má své jméno. Místo toho jsem s ní pokračoval v dialogu: "O mojí si pořád myslí, že je prázdná, vlastně už jí ani nekontrolujou – jen se mě zeptají a já jim to odkývu. Jenže pokud budeš i ty tvrdit, že tvoje je prázdná, může je napadnout, co se doopravdy stalo, že jsme si je vyměnili a ve skutečnosti knižníky jsme."

"Takže musím dělat, že v tý mojí něco je? Abych ututlala, že jsem knižník a moje knížka funguje, tak budu tvrdit, že funguje? To nemá logiku, Ramone," prohlásila jsem a darovala mu otrávený pohled. 

Zavrtěl hlavou. "Musíš jen vysvětlit to, co ti píše, jako projev osudu odpůrce. A když se budeš tvářit, že nechápeš, co máš podle toho dělat, nebudou mít podezření, když o nás dvou zjistí, že jsme partneři." 

Sáhla pod mikinu, zpod které vytáhla Lyfrin. Ihned ji otevřela a nahlas četla: "Minulost je pravda, budoucnost je dána. Ani jedno změnit se nedá - a přitom oboje spolu ruku v ruce jdou. Přítomnost bratra Azraela vystřídána byla, nyní je žezlo v rukou Samuelových. V odevzdání se jeho moci tkví smysl útěchy. V jedinečnosti je síla, kterou mohou ovládnout jen dva. Všichni nemohou mít totéž a. Řeknu ti, že předstírat, že tomu nerozumím, nebude žádnej problém," šklíbla se a rozhodila rukama v širokém gestu.

Povzdechl jsem si. "Tak ukaž. Ta první věta je celkem obecná, tu nebudeš muset řešit. Já bych se odrazil od toho Azraela," poradil jsem jí a protože jsem viděl její nechápavý výraz, rychle jsem dodal: "...achranděa smrti. Jak to můžeš nevědět? Copak vás to neučí?" 

"Nás učí limity," pokrčila rukama. 

Netušil jsem, o čem mluví a ani k čemu jí to je, ale mou odpověď přerušil pronikavý křik přicházející odněkud z budovy Univerzity. Po zádech mi projel mráz.  Na zlomek vteřiny jsem zkameněl hrůzou. 

Jediným pohledem na Sam jsem se přesvědčil, že i ona slyší ten nelidský ryk. Byla bledá, v očích se jí zračil děs. Podívala se na mě a já hned věděl, na co myslí. 

Otázka zněla, kdo nebo co mohlo tak hrůzné zvuky vydávat. 

Bez váhání jsme se rozběhli zpět domů, abychom zjistit odpověď. 

__________________________

Po další odmlce vám předávám krátkou kapitolu, v zásobě mám už připravenou další, takže jestli se ukáže, že to někdo ještě čte, hodím vám to sem brzy ;) dnešek byl skutečně produktivní den! :D

Takže pokud vás díl bavil a chcete další, hodně Vote, pokud máte nějaké myšlenky, které chcete se mnou sdílet, neváhejte a hups do komentářů :) ráda s vámi o příběhu pohovořím. 

Sonnysta