"Tvůj bratr bude muset odstoupit, Russelle," oznámil tvrdě Marcus a já cítila, jak mi srdce vynechalo několik úderů. "Musí se podřídit vůli Akáši. Nelze ji obejít."

Ramon vedle mě zaskřípal zuby a já ho jen tak tak stihla zachytit aby nevstal. Posunkem jsem mu naznačila, že nastal čas ukončit návštěvu knihovny. Neochotně se mnou místnost opustil. 

Jakmile se dveře knihovny zavřely, uvědomila jsem si jak moc jsem v šoku. Nohy se mi klepaly a každý můj pokus o nádech se v půli zadrhl. Potřebovala jsem na vzduch,  při pohledu na Ramona jsem si uvědomila že on na něj potřebuje ještě víc. Chodil sem a tam s rukama zaťatýma v pěst. V určitém ohledu mi připomínal dítě, které se vzteká že nedostalo lízátko, ale on byl o dost hrozivější. V obličeji byl rudý a já se v obavách, že mu vzteky rupne žíla na čele, rozhodla jednat. Sevebražedně jsem přerušila jeho vrčení, které mělo nejspíš prezentovat nadávky, chycením za obě ruce a sledovala jak pomalu vychládá. 

"Půjdeme se projít?" navrhla jsem s lehkým úsměvem. 

Jen přikývl. Bylo jasné že se potřebujeme dostat co nejdál z doslechu. Vyšli jsme k hlavnímu vchodu. Venku už nepršelo, poslední dobou si počasí dělalo co chtělo. Kdyby nebyla zem plná louží, spíš bych čekala že pršet začne, než že právě přestalo. 

Ramon mě chytil za ruku a propletl naše prsty. Vedl mě přes trávu kolem univerzity rychlostí a způsobem nosorožce rozbíhajícího se k nabrání oběti na roh, takže jsem jen sotva stíhala vyhýbat se loužím. Na bláto které mi prskalo až k pasu jsem ale neřekla výjimačně nic. Hlavou se mi hemžily myšlenky na to co se právě odehrávalo v knihovně Univerzity. 

Zatímco jsme uháněli přes travnatou plochu za Univerzitou, snažila jsem se rozpomenout, kde zhruba stál muž v kabátu, když mě vyděsil. Mohlo to být tady, kud právě procházím? Tady by ale neměl možnost tak rychle zmizet. Nicméně támhle té v soustě kapradin by se mu to podařit mohlo. Ano, určitě se schovával tam za tím jasanem a vyčkával pravého okamžiku, aby se mohl ukázat. Pociťovala jsem nutkání jít se na mnou zrekonstuované místo činu podívat víc zblízka, ale Ramon mě táhl dál, v určitý moment zahnul do lesa na opačné straně než kam jsem prahla se zajít  podívat. Napadla mě nová otázka; pokud bych věděla, že se v tom kapradí schovává Russell, byla bych tak vyděšená? A byla bych vůbec tak klidná v kterékoliv místnosti Univerzity? Byla bych vůbec klidná v přítomnosti Ramona? S lehkou ironií jsem si přiznala že na to, že jsem byla unesena, jsem byla vcelku neočekávatelně klidná a nechápala sama sebe. 

To už jsme byli ale mimo oblast, na kterou jsem dohlédla ze svého pokoje. A i mimo oblast dohledu z Univerzity. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Stromy kolem nás lemovaly malou mez, uprostřed které byla velká studánka. Vypadala skoro jako přírodní, ale na dně jsem si přes překvapivě čistou vodu všimla dlaždiček zbarvených do různých odstínů zelené, tvořily tak mozaiku různých geometrických tvarů lehce připomínajícíh listy kapradin a občasné nafialovělé kousky zase vřesoviště. Naprosto mě uchvátila. Jakto že jsem nevěděla, že je tak nádherné místo takový kousek ode mě? 

"Jsme tu sami?" zeptala jsem se a rozhlédla se kolem. 

"Rozhodně. O tomhle místě nikdo netuší, udělal jsem si ho abych měl občas od všech klid." 

"Tos udělal ty?" nevěřícně jsem se na něj podívala. Jen přikývl – zřejmě musl nějak vyplnit čas během dospívání na nudné Univerzitě. "To je nádhera," usmála jsem se. Netušila jsem, že se někde v Pufíkovi skrývá i Kutil Tim a poněkud mi to imponovalo. Teď ale na tohle nebyl čas. 

"To v knihovně," začala jsem opatrně. V Ramonovi se opět pomalu začínal probouzet nosorožec a bylo nasnadě, že jediná oběť k nabodnutí jsem široko daleko jen já. 

"Hajzl jeden! Jak může!" vybuchl a já úlekem nadskočila až jsem málem spadla do studánky. "Nebudu nikomu ustupovat! A co že jeho Lyfrin něco říká! Ta moje taky, a říká to samý jako ta tvoje! Ty jsi moje Sam!" teprve teď se doopravdy podíval na mě. Má hrůza se mi nejspíš vryla i do výrazu tváře, protože jeho pohled změkl a ztišil i hlas. Jeho postoj už nebyl tak tvrdý, byl přívětivý když si mě k sobě přitáhl a objal mě. "Ty patříš ke mně, nikomu tě nedám," zašeptal mi konejšivě do vlasů. "A až otci ukážeme naše Lyfrin, nařídí Russellovi, aby tě nechal na pokoji. Uvidíš." 

V ten moment jsem se od něj odtáhla (dalo mi velkou práci přemoci jeho sílu, ale nakonec se mojí vůli podvolil a přistoupil ke kompromisu - držel mě aspoň za boky). "Nemůžeme mu nic ukázat! Ramone vzpamatuj se, copak jsi to v knihovně neviděl?" 

"Proč mu to nemůžeme ukázat?" věnoval mi zmatený výraz. 

Věděla jsem, co mu nedochází, a jen těžko jsem hledala slova pro to, co jsem mu musela říct. 

"Ramone, když jsem tenkrát v noci viděla toho chlapa na mýtině..." zasekla jsem se. Věnoval mi veškerou pozornost, což mě jen víc znervózňovalo. "Je to Russell!" vyklopila jsem nakonec a čekala na jeho reakci. 

Dlouho žádná nepřicházela. 

"To není možné." ramon nakonec jen zavrtěl hlavou. 

"Věř mi prosím," zoufale jsem se snažila ho přesvědčit. "Vážně to byl on! Měl ten plášť! A když jsem tenkrát šla v noci do knihovny, potkal mě a byl úplně mokrý - říkal že se šel projít. Jenomže proč by hodil o půlnoci na procházky, když venku prší jako z konve? Musel to být on, určitě čekal venku za Univerzitou a chtěl zase strašit Lee."

Ramon sebou trhl. "Leah ho taky viděla?" Zdálo se že se v něm probouzí ochranitelský pud.

"Jo, myslela si že je to bubák, tak jsem jí nechala spát u sebe v ložnici se mnou, a tu noc mě Russell vzal a políbil na chodbě, když jsem chtěla jít varovat Marcuse..." Došlo mi, že jsem prozradila víc než bych potřebovala. Ramonovi se idea svého staršího bratra líbajícího mě zřejmě příliš nezamlouvala. Rozhodla jsem se to rychle zamluvit: "Prostě to musel být on, když v okně neviděl ani mně a ani Lee, rozhodl se vrátit zpátky a pak mě potkal na chodbě." 

"Jenomže jestli ten, koho jsi viděla, byl Russel..." 

"Je to odpůrce," dokončila jsem za něj. "A tvůj otec nejspíš taky." 

Zůstal tiše stát a zpracovával tu informaci. Rty se mu lehce pootevřely a vyšel z nich tichý šepot, v němž jsem rozeznala jediné slovo: "Matka..." 

Zamrazilo mě, když jsem si uvědomila, jak to nejspíš bylo s její smrtí – Marcus byl jediný, kdo s ní v té chvíli byl.  Vážně by odpůrci zašli tak daleko? Zabil by Marcus svou vlastní ženu, matku svých čtyř dětí?

"Co budeme dělat?" zeptala jsem se Ramona, který stále tiše zíral do studánky. V jeho očích jsem si všimla tvořících se slz. Bylo mi ho líto, ale nevěděla jsem, jak mu pomoct.

Na mou otázku neodpověděl. Možná snad proto, že na ni sám netušil odpověď. Místo toho si mě jen opět přitáhl k sobě a objal mne. Objetí jsem mu vrátila a zahleděla se na studánku. Dělo se tu něco zvláštího, jen jsem nedokázala ještě přesně říct, co mi na tom celém nehrálo.

_____________

Vážení a milí, odkryla jsem vám další část. Hurá, hurá, hurá. Ano, slibovala jsem, že budou přibývat pravidelně a skutečně se o to snažím, bohužel ale život studenta na té běžné univerzitě je s životem písálka dost neslučitelný. Kéž bych žila na Univerzitě knižníků, to by bylo času na psaní! :D 

Pokouším se přijít na nový způsob, jak zpravidelnit publikování kapitol, zatím to vypadá, že by každá nová kapitola mohla být jednou za 14 dní. Pokud se mi to osvědčí, tak hurá – pokud ne, asi  budu koumat dál... Nicméně si můžete být jisti, že tenhle příběh stoprocentně jednou dopíšu, slibuju.  

Pokud se vám díl líbil a těšíte se na další, nebojte se ohodnotit Votem, pokud vás ohledně děje tíží myšlenky, podělte se v komentářích, velice ráda s vámi vše prodiskutuji. 

Sonnysta.xxx