Samantha

Ruth dostala pokoj v pravém křídle, mezi pokojem Bryanovým a Davovým. Zůstala jsem s ní ještě pár hodin, byla vystrašená. Zjistila jsem, že je z Bristolu a má jednu sestru. Studovala, ráda cvičila a byla o měsíc mladší než já. Vysvětlila jsem jí, že se musí prospat a že zítra za ní opět přijdu. Utíkat zjevně neplánovala a tak jsem si řekla, že bych ji mohla vzít ven na procházku kolem Univerzity. Nechala jsem ji tam, teprve když usnula.

Do svého pokoje jsem proklouzla pokud možno co nejtišeji ve snaze nepotkat nikoho dalšího. Malá Leah teď ležela na mé posteli napříč, ale naštěstí byla pořád dost malá -nebo ta postel tak velká- než aby jí zabrala celou. A tak mi nezbylo, než se natáhnout pro svůj polštář a lehnout si na druhou stranu, kam její nohy už nedosáhly. Vyčerpaně jsem ulehla. Tentokrát jsem už s usínáním problém neměla. Cítila jsem se vyčerpaně, jako už dlouho ne.

Můj spánek byl tvrdý, a tak mi probuzení přišlo ještě tvrdší, oči byly těžké a hlava odmítala připustit, že by mohla začít fungovat.

"Maličká, vstávej."

Zaskuhrala jsem a převalila se na druhou stranu, než odkud vycházel hlas. Postel pode mnou ale zmizela a já ten den s výkřikem prošla již třetím tvrdým zážitkem, kterým se stal pád na zem. A to jsem ještě nebyla ani pořádně vzhůru. Teprve teď mi došlo, že jsem spala na opačné straně, než jsem byla zvyklá, a právě proto jsem spadla. Posadila jsem se a nahlédla přes roh matrace.

Ramon se na mě překvapeně koukal natažený na boku na straně, kde jsem normálně spávala já, a dusil v sobě smích.

"Ha, ha, ha," zamručela jsem a vyškrábala se zpátky nahoru, kde jsem se posadila a opřela se o čelo pelesti. Oči se mi znaveně znovu zavřely a já vydechla. Cítila jsem, jak znovu usínám.

"Neusínej," uslyšela jsem Ramona prosit. Zamručela jsem, ale oči jsem neotevřela.

Slyšela jsem, jak se po prostěradle posunul. V mžiku jsem ucítila, jak se vedle mě prohýbá matrace. Než jsem se nadála, ucítila jsem jeho rty na svých, jak mě jemně líbají. Překvapeně jsem otevřela oči (jak snadné se to najednou zdálo být), pokusila jsem se odtrhnout a něco říct, ale Ramon mi jen uchopil obličej do dlaní a odmítal mě nechat. Líbal mě tak dlouho, dokud jsem se nepoddala.

Položil mě pod sebe a pokračoval. Ruce jsem pokrčila v loktech a položila mu je ze stran na žebra, což ho jen povzbudilo. Začal mi líbat bradu a čelist, postupně sjížděl níž a níž. U krku se na chvilku zastavil. Jakmile opustil můj obličej, znovu jsem zavřela oči. Užívala jsem si příjemného pocitu, ale má únava se opět hlásila o slovo. Spustila jsem z něj ruce a on se zarazil.

"Nemůžeš spát," stěžoval si, "koukej ty oči otevřít."

"Je to příjemný. A já jsem unavená."

"Jak můžeš být unavená? Máš být plná energie," stěžoval si dál. "Proberu tě," promluvil najednou úplně jiným tónem. Tenhle zněl svůdně, a částečně i odhodlaně.

Než jsem stačila zareagovat, ocitla se jeho ruka na mém břiše a ztratila se pod tričkem, ve kterém jsem spala. Ve zlomku vteřiny jsem vyletěla a jeho tělo od sebe odkopla. "Takhle nechci být probraná!"

Stáhl se na svou půlku postele, nevypadal ale uraženě. Spíš pobaveně. "A jak tedy?"

"Kafe," zanotovala jsem najednou celá živá. Vlastně jsem to nedělala úmyslně, ale nevědomky. Žádání o kávu se stalo pro mé tělo reflexem.

"Jedeme do té kavárny?"

Vyskočila jsem z postele a vletěla do šatny, křičíc, že chci jen pět minut a ať na mě počká u hlavního vchodu. Můj šatník se za dobu mého pobytu zázračně rozšířil; po návratu z chaty, kdy už Univerzita nebyla jen poloopuštěnou stavbou, jsem v něm objevila spoustu oblečení, které (až na pár výjimek) spektrem barev připomínalo Charlieho Chaplina, přesto mi ale bylo, a tak jsem to nosila. Teď jsem na sebe hodila jen džíny, tílko a přes to mikinu s kapucí. Zaváhala jsem, než jsem si svou Lyfrin schovala pod mikinu. Byl to nezvyk, neustále jí s sebou nosit. S uvážením jsem rychle sáhla i po černé kšiltovce. Jdu přeci mezi lidi. Růžová hlava by přitahovala více pozornosti, než bych si při debatě o kouzelné rozbité knížce přála. Nazula jsem se do prvních bot, které mi přišly pod ruku a vyběhla do koupelny, kde jsem bleskově prošla ranní hygienou. Vlasy jsem nechala v rozcuchaném drdolu, ve kterém jsem se probudila - na česání nebyl čas.

Ramon na mě skutečně čekal u vchodu, ležérně se opíral o zeď s rukama skříženýma na prsou. Došla jsem k němu, teprve teď si mě všiml a odlepil se od zdi. Prohlédl si mě a složil krátkou poklonu, kterou jsem stydlivě přijala.  

Kolem nás prošel Scott: "Brý ráno přeju, krásná dámo," poklonil se teatrálně a donutil mě tak ke smíchu.

Nahoře na schodišti jsem si všimla Laury. Když mě viděla stát s Ramonem dole, zatvářila se zvláštně. Chvilku se přemáhala, pak s námahou vytáhla koutky pusy nahoru do úsměvu: "Dobré ráno, Scotte."

Takto zaskočený hoch vedle nás chvilku nevěděl, co na to říct. Pak se uklonil i jí se stejným pozdravem, se kterým přišel ke mně. Laura byla celá nesvá. Pak se její výraz změnil v grimasu zhrození. Podívala jsem se stejným směrem a uviděla Russella vycházejícího z chodby vedoucí ke kuchyni, čelist zbarvenou do tmavě modra.  Podíval se úsečně na mě, pak na Ramona, na kterého se zamračil, a rychle halou prošel pryč, aniž by řekl jediné slovo.

Nechápavě jsem se za ním dívala. Ani ne za pár vteřin vyšel z téže chodby i Dax. Když mě viděl, zářivě se usmál a šel k nám. Než k nám ale stačil dojít, chytil mě Ramon za paži, přitáhl k sobě a prohlásil: "Přání bylo dost, jedeme."

Věnovala jsem Daxovi omluvný pohled, než jsem byla z haly vytažena ven. Vzduch byl vlhký a studený, já byla ale šťastná, že mám možnost natáhnout ho do plic tolik a užít si ho. Cítila jsem vlhkou hlínu a tlející listí lesů kolem nás. Mračna se tvářila, jako by se mohla na chvilku i protrhnout a dát možnost slunci.

Ramon si odkašlal. Držel mi otevřené dveře bílého starého auta, jehož značku jsem identifikovala snad správně jako Mercedes. Nevěřícně jsem nadzdvihla obočí. "Co to je za auto?"

"Mercedes Benz SLK," pokrčil samolibě rameny, "ročník 1969."

"Má to stahovací střechu," užasla jsem. Nikdy předtím jsem do aut blázen nebyla, ale tenhle veterán mi učaroval, byl nádherný. Ramon jen znovu pokrčil rameny, zjevně mu můj zájem o jeho auto dělal dobře.

"Kolik těch aut máš?"

"Dost," podal neurčitou odpověď a netrpělivě mi pokynul, abych už nastoupila.

Poslechla jsem ho a jakmile se za mnou zabouchly dveře, připoutala jsem se. Vnitřek auta se mi líbil ještě víc, kožené sedačky krásně voněly a palubní deska mi připomínala jazzový bar po půlnoci, kdy se ze saxofonu linou táhlé tóny, v jejichž ozvěnách tančí mladé páry. 

Ramon nasedl a nastartoval. Po očku na mě koukal, když jsme vyjížděli z pozemku kolem Univerzity a vjížděli jsme do lesa. "Líbí se ti?" zeptal se zvědavě, když zjistil, že rukou přejíždím po sedačce, jako bych hladila mazlíčka,

"Moc," odpověděla jsem popravdě.

"Patří mězi moje nejoblíbenější," svěřil se a já na nějzůstala vyvaleně zírat.

"Myslela jsem, že to byl ten Rover," podotkla jsem při vzpomínce na scénu na chatě, kdy zjistil, že Rover dojel.

"Nikomu to neříkám, schválně by mi ho ničili."

Na chvilku jsme se ponořili do ticha. Kochala jsem se lesem, který se kolem nás míhal a živala si momentu, celá překvapená, že se mi líbí právě s Ramonem a jeho auto.

"Moje máma ho měla taky moc ráda," vyhrkl najednou.

Podívala jsem se na něj. Volant držel velice pevně, jeho výraz byl tvrdý - jeho maska se znovu hlásila o slovo - ale v jeho očích se leskly slzy. Se svou maskou zjevně bojoval.

"To je dobrý, nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš," ujistila jsem ho, ale on zakroutil hlavou a pokračoval.

"Říkala, že si v něm připadá jako princezna, když jsem ji v něm vozil do její kavárny se staženou střechou. Zbožňovala jejich jablečný koláč." Na moment se odmlčel.

Znovu jsem se zadívala ven - vyjížděli jsme z lesa a pokračovali cestou, po které jsme se za chvíli měli dostat na silnici. Nebe bylo tmavě modré, mračna slibovala přeháňku. Předchozí šance na trochu slunečního svitu byly pryč.

"Jestli bude hezky, až pojedeme zpět, stáhnu pro tebe střechu," dodal zamyšleně, jako by myslel na totéž. Jeho slova mě donutila se usmát, cítila jsem se jimi poctěná. Všiml si mého úsměvu a vrátil mi ho.

"Ty vlasy ti sluší, mimochodem." Nervózně si odkašlal.

"Děkuju," odpověděla jsem vděčně. Nechtěla jsem se znovu potopit do trapného ticha, které se k nám řítilo, a tak jsem nadhodila nové téma: "Co se stalo Russellovi? Vypadal, jako by bradou odpaloval baseballový míčky."

"Je ti ho líto?" otázal se mě příkře.

"Ne, ale autorovi bych ráda poblahopřála," přiznala jsem nadšeně, "štval mě."

"Čímpak?"

"No... Neuznává osobní prostor. Zničehonic se na člověka nalepí a nejde se ho zbavit. Je jako neštovice - musíš kolem něj chodit v uctivé vzdálenosti, abys ho nechytil," postěžovala jsem si, zatímco se Ramon hlasitě smál, "to dělá pořád?"

"Ne," zvážněl, "ale těší mě, že ti už dá pokoj. Teď už si to snad bude pamatovat."

"Warrene," zpozorněla jsem, "ty víš, kdo mu to udělal?"

"Blahopřej mi, Maličká."

"Jako malí kluci," zabručela jsem. "Proč?"

Místo odpovědi na otázku jsme zastavili, Ramon vyskočil z auta a otevřel mi dveře, abych mohla vystoupit. Nasadila jsem si kšiltovku. 

"Jsme tu," oznámil, chytil mě kolem ramen a vedl dovnitř. Šlo o malý domek z cihel, částečně porostlý břečťanem, z jehož oken se linulo hřejivé teplo. Při vstupu dovnitř mě ovanula vůně pražené kávy a čerstvě pečeného koláče se skořicí. Interiér byl vybaven naprosto odlišně od Starbucks, kam jsem měla ve zvyku chodit v Londýně. Zdálo se, jako bychom vlezli rovnou někomu do obýváku; kobereček, polstrovaná křesla poskládaná kolem dvou stolků, u jedné ze stěn naproti hořícímu krbu stál gauč. Vše bylo potaženo látkou se starým vzorem, ale nebyla prosezená, naopak vypadala velice zachovale a čistě. V houpacím křesle seděla dáma v letech.

Jakmile nás zpozorovala, přestala plést a nadšeně vykřikla: "Ramone! To jsem ale ráda, že tě vidím. Už to vypadalo, že jsi na starou Betty zapomněl."

S námahou vstala a pospíchala k němu ho obejmout. Ramonovi hrál na tváři příjemný úsměv, když stařenku pouštěl a oplácel jí pozdrav.

"Ty jsi už tak strašně vyrostl," poznamenala hrdě a prohlížela si ho, "jsi už pán na ženění. A kohopak sis to přivedl?"

Mile jsem se na paní usmála: "Dobrý den."

Betty mě objala stejně vřele, jako předtím Ramona, a na tvář mi vtiskla polibek. Cítila jsem se jako u babičky. "Krásné děvče," poznamenala a dívala se mi při tom hluboko do očí. "Říkej mi Betty, děvenko."

"Posadíme se," navrhl Ramon a odsunul mi křeslo u jednoho ze stolů.

"Co si dáte, děti?" ptala se a už byla na odchodu kamsi do další místnosti.

"Pro Sam to bude kafe, Bett. Já si dám čaj. Jo a ten tvůj koláč!"

"Neměli bysme jí s něčím pomoct?" zaváhala jsem. Betty byla křehoučká jako květinka, přišlo mi houpé nechat se od ní obskakovat.

"Nenechá tě, ale zkusit to můžeš," zasmál se, už usazený naproti mně.

"Je to tu krásný," rozplývala jsem se.

"Jsem moc rád, že se ti tu líbí, Maličká," odpověděl a jeho výraz mě řesvědčoval, že to tak skutečně ze srdce cítí. "Bett je úžasná paní, ačkoliv si prožila svoje - rodina se někam odstěhovala před řadu let a její manžel, George," ukázal na fotografii nad krbem, "zemřel krátce potom. Stejně sem ale dokáže vnést takovou atmosféru, že si tady pokaždé připadám jako doma," svěřil se.

"To mě mrzí," přiznala jsem. Nedokázala jsem si představit, že tak laskavá dáma si musela projít něčím tak hrozným a přesto dokázala zůstat tak laskavá. Musela být skutečně silná.

V ten moment vešla Betty s táckem, na kterém byla Ramonova objednávka. Vstala jsem a vyrazila k ní (vypadalo to, že tácek je těžší než ona sama).

"Seď, drahoušku, až budu potřebovat, aby tu někdo něco nesl za mě, bude to jen moje rakev," zažertovala a já se raději posadila zpět ignorujíc Ramonv významný "já-ti-to-říkal" pohled.

"Máš nádherné oči," pohladila mě Bett po tvářích, "viď Ramone?"

"To má," přitakal s úsměvem, ale oči měl sklopené k věcem vyservírovaným na stolek.

"Přesně takové mívala i moje vnučka," posteskla si, "jo, už je to pěkná řádka let, co jsem ji neviděla. Budete sem muset jezdit častěji," zasmála se, načež ještě dodala: "jdu si zase sednout, pletu si totiž svetr. Zima bude tuhá. Kdybyste něco ještě chtěli, řekněte si." 

Když usedla zpět do houpacího křesla, napila jsem se konečně kávy z keramického hrníčku a ochutnala koláč. Okamžitě jsem se začala rozplývat nad jeho chutí. Něco tak vynikajícího jsem nejedla snad nikdy v životě.

"Takže," začal Ramon diskuzi, kvůli které jsem tady vlastně byla, "něco jsi mi chtěla ukázat."

Vytáhla jsem svou Lyfrin a položila ji na stolek.

"Ta je moje," sáhl po ní Ramon okamžitě.

"Není, ta je moje." Vzala jsem si ji zpět a odzadu začala prolistovávat čisté stránky, aby je viděl. "Ale mají hodně společného. Ta moje je taky prázdná, a tak jsem si říkala, že zrovna ty bys mi mohl k tomu něco říct."

Jakmile jsem dolistovala na úplně přední stránku, vytřeštila jsem oči.

"Vždyť tam něco je," zabručel Ramon otráveně.

"Ale nikdy předtím to tam nebylo," užasla jsem a přečetla si nápis.

a každý nemá být stejný. Záhodno je něčím vybočit. Cestu k cíli už jsi našel, tvá družka už přišla. Sama má před sebou ještě cestu. Stůj při ní jako pilíř. Na pomoc příjde prázdnota z lesů, nedávno probuzena.

"Blbost, objeví se to tam prý okamžitě, jakmile ji má knižník v ruce," odporoval Ramon dál.

"Přečti si, co tu stojí," ukázala jsem mu text. "Tohle nemůže být moje, vždyť bych musela být chlap. Tvá družka už přišla. Je to celý divný, vypadá to, že to začíná v polovině věty."

Zavřela jsem Lyfrin a prohlédla si ji znovu i zvenčí. Na jejím hřbetě teď zlatým písmem stálo R. W. W. "Jaké je tvé druhé jméno?"

"William," odpověděl okamžitě.

"Myslím, že tahle je vážně tvoje," vydechla jsem.

Ramon si ji vzal k sobě a přečetl si nápis. Mezi obočím se mu objevila vráska, jako kdyby se tomu snažil porozumět. "Ale jestli jsi ty teď měla mojí, tak čí Lyfrin celou tu dobu nosím já?"

__________________________________________________

Po VELMI dlouhé době vám opět přidávám další díl. Je opět delší, jako taková náhrada za to dlouhé ticho.

Chtěla bych vědět, jaký dojem na vás dělá Betty, ačkoliv je to vlastně nepodstatná postava, protože já jí mám skutečně ráda :D

A taky se mi můžete v kometářích vyjádřit k té "záhadě" s Lyfrin. Vím, že mám velmi zkoumavé a bystré čtenáře, takže je určitě už vám všem jasné, jak to ve skutečnosti bylo. :)

Jelikož jsou prázdniny, doufám, že budu mít víc času na psaní, vedle brigád. Pokud se vám tato kapitola aspoň trochu líbila, neváhejte mi to dát vědět v komentářích, nebo jednoduše hvezdičkou.

Děkuji vám všem za to, jak neskutečně trpěliví  se mnou jste a že u Prescribed zůstáváte. S.