Ramon

Moje jindy tak milovaná postel mi najednou přišla jako lůžko fakíra. Cocoin silný parfém mě dusil, ačkoliv jsem již před několika hodinami zahájil proces intenzivního větrání. Modlil jsem se, aby už noc skončila, ale bylo teprve pár minut po půlnoci. Dokonce jsem už i párkrát pojal podezření, že se hodiny na nočním stolku zastavily. Tikání vteřinové ručičky mě ale vždy ujistilo o opaku a naopak oznamovaly, že čas se táhne jako jízda za multikárou.

Nemohl jsem spát. Myslel jsem na domluvenou schůzku se Samanthou. Naštvalo mě, když tam vtrhl Scott, se kterým stejně trávila až příliš času, a poslal mě pryč. Otec mě v knihovně držel dvě úmorné hodiny a řešil jen nastávající ples, který se na naší Univerzitě konal každý rok a který mi byl naprosto ukradený, spíš mě to otrávilo. Knižníci tančili v párech, ale já neměl nikoho. Kdyby se Dax staral o sebe, možná bych byl z plesu aspoň trošku nadšený. A tím se můj kruh myšlenkových pochodů opět uzavřel a dostal mě k té drzé blondýně, na kterou jsem se snažil s nadějí nemyslet, doufaje že se dostaví spánek.

Spala hned vedle. Dělila nás jen jedna mizerná zeď. Možná, že kdybych to tělo měl vedle sebe, usínalo by se mi snáz. Jako na chatě po tom, co jsem si zničil dveře do ložnice, když jsem se za ní chtěl dostat. Opět jsem měl před sebou obrázek jejího těla v prádle, které jsem jí předtím vybíral. A už jsem věděl, že jí zkrátka chci mít vedle sebe.

Z postele jsem vyskočil rychlostí vystřeleného šípu a vzdálenost ke dveřím jsem překonal stejně rychle. Ve jménu spánku musím být u ní. Otevřel jsem dveře a vyšel na chodbu přesně včas, abych viděl Daxe stojící ho před jejím pokojem. Zaregistroval mě, pokynul mi hlavou na pozdrav a zmizel u ní.

Naštvaně jsem zatnul zuby. To se mi ta gorila vysmívá? Proč mi musí překážet v cestě? A ještě se na mě tak posměvačně zakření - anebo se mi to jen zdálo a já si to žárlivě vsugeroval? Byl jsem v pokoji pár minut, než jsem se uklidnil dostatečně na to, abych dokázal myslet. Rozhodl jsem se. Bylo mi jedno, jak je vysoký. Bylo mi jedno, jak moc si zahrávám se zdravím. Já mám dost síly na to, abych ho z její postele vykopal a za ty jeho směšně dlouhý vlasy ho vytáhnul ven z pokoje. Obrázek Sam ve spodním prádle smím mít před očima jenom já.

Vtrhl jsem do jejího pokoje připravený se prát, ale v pokoji bylo ticho. Na posteli leželo jen jedno tělo, a bylo sice malé, ale takhle drobná Samantha nebyla. V postavičce jsem poznal svou sestru. Po Sam ani Daxovi ani stopy. Na chvíli jsem byl zmatený. Kde ta holka zase lítá? Co když je s Daxem? To byl ale nesmysl, proč by lezl do jejího pokoje? Pravděpodobnější bylo, že Sam tu nebyla, ani když přišel Dax a on se jí vydal hledat. To znamenalo, že když jí najdu dřív, bude on mít smůlu.

Vyrazil jsem opět ven z pokoje, nechávajíc Leu spát v posteli, kde jsme měli být já a Sam. Teď jí budu muset vzít do té svojí, kde doufám pomalu přestává být cítit Coco. Předtím ji budu ale muset najít. Šel jsem chodbou kolem pokojů, které měli po několika měsících konečně nějaké obyvatele. 

"Ramone," oslovil mě ženský hlas, který mi tak připomínal ten matčin - jediný rozdíl byl v tom, že maminka na mě nikdy tak neštěkala. Vždycky na mě byla milá.

"Co chceš, Lauro?" otočil jsem se na svou druhou, starší sestru.

"Jdeš za ní?"

Věděl jsem, že myslí Sam, protože to osobní zájmeno tak prskla. "Do toho ti nic není," odsekl jsem taky. Nelíbilo se mi, když o Sam někdo mluvil takovým tónem. Chystal jsem se odejít, když mě zarazila.

"Dej si na ní pozor!"

"Díky za varování," odbyl jsem ji, "myslím, že to zvládnu, zas takovou sílu nemá." Rozešel jsem se dál svou cestou.

"Je to pěkná děvka," pokračovala Laura dál a popobíhala za mnou, aby mě dohnala, "Nejenom, že šuká s Daxem a Scottem..."

"Lauro, dost." Zavrčel jsem na ni - nechtěl jsem to poslouchat.

"Teď už se slejzá i s Russellem," pokračovala, jako by mě neslyšela.

"Lauro, to v kuchyni jsem viděl. Nemusíš mi to říkat." Zatnul jsem pěsti ve snaze udržet se na uzdě.

Na tváři jí narostl výsměšný úšklebek. "V kuchyni? Já mluvila o tom teď v hale," pokrčila nevinně rameny.

Uvnitř mě bouchly saze. Vyrazil jsem do haly, Lauru nechávajíc za sebou. Na druhé patro v hale jsem dorazil téměř okamžitě a hned jsem uslyšel její hlas, který byl umlčený. Mezi sloupy vycházejícími ze zábradlí jsem uviděl svého staršího bratra, jak si k sobě tiskne tělo, které jsem chtěl já, a líbá ho. Víc mě ale bolelo vidět ji, jak se nechá.

Pozoroval jsem je shora a nevěřil svým očím. Když se od sebe odtrhli, proběhl mezi nimi krátký dialog, který jsem pořádně neslyšel. Zato jsem perfektně rozuměl konci.

"Nech mě na pokoji, ty maniaku!" vykřikla Sam a utekla. Takže to byla jen práce Russellova. To jsem si mohl myslet. Věděl jsem, že Laura neříká pravdu. Sam nebyla žádná děvka. Věděl jsem to už jenom proto, že mi tak dlouho odolávala. To nevydržela ještě žádná předtím. A čím víc mě odmítala, tím víc mě přitahovala. A já věděl, že jednou bude moje. Chce to, jen si to zatím nepřiznala.

Když zůstal Russell sám, seběhl jsem k němu, vytočený do vrtule.

"Proč to děláš?" zeptal jsem se naštvaně. Místo odpovědi se ušklíbl. "Nech jí být," varoval jsem ho.

"Nebo co? Dáš mi ránu, brácho?" zasmál se pochybovačně.

Zatmělo se mi před očima. Věděl jsem, že mám mnohem větší sílu, než měl on, a přeprat bych ho dokázal. Než jsem se stačil ovládnout, má ruka se stočila do pěsti a vystřelila k jeho obličeji. Zásah ho donutil se zaklonil, překvapeně vykřikl a chytil se na bradu, kam jsem ho uhodil.

"Nech ji být, rozumíš?" zasyčel jsem. "Když tě nechce, tak se jí ani nedotkneš."

Pak jsem se otočil na patě a odešel do svého pokoje, než se to zvrtne ve rvačku. Původně jsem neplánoval ho praštit, ale nakonec jsem byl rád. Doufal jsem, že teď už jí nechá na pokoji. Zašel jsem zpět do svého pokoje. Sam utekla a já se rozhodl, že bude lepší ji dnes nechat být.

Raději počkám do rána. Nemělo by smysl na ní jakkoliv tlačit. Akorát by se zase zasekla a to jsem nechtěl. Lehl jsem si do postele a přitáhl si druhý polštář k tělu. Ten mi bude muset pro dnešek stačit.

________________________________________________________________________________________________________________

Po kratším díle se opět hlásím, chci vám všem poděkovat za ty nádherné ohlasy, které Prescribed obdržuje, jsem neskutečně vděčná. 600 votes je pro mě neskutečné číslo, a číslo u přetení dosahuje kosmických výšek, které mě pokaždé uchvátí. Děkuju vám všem, jste jedničky! Doufám, že vás Prescribed nepřestane bavit.

Jako vždy mě potěší každý váš komentář :)

Sonnysta xxx.