Lee neměla s usínáním žádný problém. Ačkoliv jsem jí darovala půlku své velké postele, ležela přitisknutá ke mně a tišše oddechovala. Zato já jsem měla pocit, že mám energii na běh maratonu. Několikrát jsem proklela svou poslední kávu se Scottem, zkoušela jsem se ke spánku přinutit, jak jen to šlo. Nic ale nezabíralo.

Přemýšlela jsem o tom, jak moc jsem se změnila. Od chvíle, kdy jsem se dostala na univerzitu, jsem zažila tolik zvláštností a já si teď připadala jiná a přesto jsem to byla pořád já.  Růžové vlasy jako kdybyby mi mou proměnu oznámily. Nebála jsem se už knižníků a přišlo mi, jako bych byla schopná přijmout jakokouliv další skutečnost, kterou bych dříve označila spíš za šílenost. S Bryanem a Davidem, Daxem i Scottem jsem se nehorázně bavila a vlastně jsem si svým zvráceným způsobem přišla jako doma. Všeobecně mi přišlo, že už jsem nebyla taková horká hlava jako dřív. Jako bych na všechny své vzpoury rezignovala, mé jednání nebylo tak razantní. Stále jsem podle svého úsudku byla uštěpačná, ale už dávno jsem si nepřipadala tak divoká. Byla jsem jako kůň, který se přestal vzpírat stále utažené uzdě a teď poslušně sklopil uši. 

Vzpomněla jsem si, jak jsem  svou první noc brečela na pohovce v Ramonově pokoji. Po rodičích se mi stýskalo, to jsem nedokázala popřít. Pořád mě užírala myšlenka na matku, která odmítá každé jídlo, které jí je položeno na stůl, jak trpí nespavostí a stává se z ní jen duch. Přesně takhle vypadala, když zemřel bratr.

Leah se zavrtěla a znovu se ke mě přitulila. Mít vedle sebe to malé tělíčko mě uklidňovalo. Venku jsem uslyšela kroky. Ačkoliv venku opět pršelo, bouřka zatím nebyla, a tak jsem mohla prakticky nerušeně poslouchat klapot podrážek o podlahu chodby. Podle všeho se přibližovaly. Uslyšela jsem, jak se osoba zastavila a vzápětí se pomalu otevíraly dveře mého pokoje. Přede mnou se do tmy místnosti vnořila Daxova obrovská postava. Dveře se zavřely. Nadzvedla jsem se na posteli na loket, jak jen to šlo, abych neprobudila Leu.

"Co tu děláš?" zašeptala jsem k němu.

Zdálo se, že ho má otázka zmátla. "Jako každý večer," odpověděl mi šeptem taky, aby mi připomenul, že teď spí u mě na zemi, "proč šeptáme?"

"Je tu Leah," vysvětlila jsem rychle a doufala, že hovor co nejdřív skončí, začínalo mě bolet za krkem. 

"Spí?" zeptal se.

"Ne, je vzhůru a proto šeptáme," protočila jsem oči, ale to on neviděl. "Prosímtě dneska běž k sobě. Lee by viděla, že spíš na zemi."

"Jasně, dobrou," zašeptal naposledy, pak se z pokoje opět vytratil.

Na chvíli jsem se položila a čekala, až odstoupí tupá bolest pod týlem. Opět jsem přemýšlela.  Byla jsem teď skoro plnohodnotný knižník, nepočítala-li jsem fakt, že má Lyfrin byla retardovaná. Pokud jsem si tu případala jako doma, měla bych se tu cítit v bezpečí. Ale Univerzita byla pravidelně navštěvovaná odpůrcem, kterému nebylo vidět do obličeje a strašil mě a malou holčičku. Měla bych to říct Marcusovi, došlo mi. Měl by vědět, že se tu pořád objevuje. Univerzita byla takhle v nebezpečí a s ní i všichni, kdo v ní nyní žili, což nebylo malé číslo. Opatrně jsem se vymanila z dívčina objetí a doufala, že se neprobudí, zatímco budu pryč, aby se nebála ještě víc. Mé okno poskytovalo do prostoru, kde se muž objevoval, přímo dokonalý výhled.

Nechala jsem spící Lee v posteli a vyšla na chodbu. Byla osvětlená mírným světlem, ačkoliv jsem úplně neviděla, odkud se bere. Architektura budovy musela být propracovaná bezchybně, protože se zdálo, jako by se odráželo a vycházelo z místnosti, kterou jsem neviděla. 

Mířila jsem do knihovny, nedovedla jsem si představit, že by Marcus měl být někde jinde. Na konci chodby se objevila ženská postava a velice rázně mířila ke mně. Zarazila jsem se, protože mě to překvapilo. Byla to Laura a z očí jí šlehaly blesky. Na druhou stranu jsem ji ale nikdy neviděla jinak, a tak jsem se přinutila pokračovat svou cestou a nevšímat si jí. Když kolem mě procházela, objevila se pod mou nohou nečekaná překážka a já se natáhla na zem. Překvapeně jsem se otočila, abych se sebrala.

Laura se nade mnou nenávistně tyčila a mračila se tak moc, že se jí obočí spojilo v jedno. Potlačila jsem prvotní nutkání pronést něco na ten účet, ale zarazilo mě uvědomění, co se to vlastně stalo.

"Ty jsi mi nastrčila nohu?" zeptala jsem se nevěřícně. "Nic jsem ti neudělala, proč jsi na mě tak protivná, Lauro?"

"Drž se od Daxe dál," zasyčela zlověstně.

"Tak promiň, já nevěděla, že sis ho počůrala," pronesla jsem. "Myslela jsem, že to dělají jen psi, ale koukám, že krávy se to od nich naučili."

Laura vymrštila ruku a chytila mě za vlasy. "Můžeš mít, na koho si ukážeš. Nestačí ti, že sis omotala kolem prstu půl Univerzity, ty čubko jedna?" Odmlčela se a zaměřila se na mé vlasy, pak pronesla spíš pro sebe než pro mě: "Co všechno dokážou žlutý vlasy." Vůbec jí nevadilo, že teď byly vlastně růžové.

Do teď jsem jí ignorovala, ale tím, že na mě zaútočila, překročila všechny hranice. Byla jsem vzteklá. Vysmekla jsem se jí a rychle si stoupla. Přitom mi několik vlasů vytrhla.

Byla jsem jen o pár centimetrů nižší než ona. "Víš ty co, ty feno jedna? Co takhle se přestat mračit a třeba se usmát i na ostatní než na Daxe? Scott je chudák, vážně chudák, že se sebou nechá takhle zametat. A jestli se jednou vyplní to, co mu píše Lyfrin, budu ho litovat ještě víc. S tebou se nedá vydržet ani minutu, natož celý život," vysypala jsem ze sebe tak rychle, že jsem se musela zhluboka nadechnout. Byla jsem rozcuchaná a po svém menším vystoupení jsem si připadala jako absolutně neřízená střela. Laura se sotva stihla nadechnout, aby mi odpověděla, ale já jí nedala šanci k protiútoku. "Já se neprosila o pobyt tady... A už vůbec ne o žárlivou hysterku. Nejsem podřadný otrok, teď jsem jedna z vás. Jsem člověk, a ne pes. Takže tohle bylo naposledy, co ses mě dotkla. Nenechám se šikanovat, rozumíš?"

Laura ztratila nit. Vítězně jsem se usmála. "Skvěle."

Otočila jsem se a pokračovala chodbou do hlavní haly. Byla jsem z té scény nesvá, ale cítila jsem se dobře, protože jsem sebou nenechala zamést. Dovedla jsem si živě představit, jak by vypadaly další Lauřiny útoky. Najednou jsem si v souvislosti s mými předchozími úvahami o sobě připadala dospělá a silná.

V chodě bylo ticho. Šla jsem rázně dál do knihovny, když se mi kolem pasu omotal pár mokrých paží a stáhl mě ke straně haly. Tak moc jsem se lekla, že jsem nedokázala ani vykřiknout. Ruce mě otočily a já uviděla na kost promočeného Russella.

"Sakra co to..."

Nestihla jsem ani doříct větu, přitiskl mě k sobě a hrubě mě políbil. Sebrala jsem všechnu svou sílu, abych ho od sebe odtrhla - bylo to snažší než s Ramonem, jeho starší bratr neměl takovou sílu. Mé oblečení nasáklo a já teď byla taky mokrá.

"Můžeš mi říct, co to má jako znamenat? Proč jsi tak mokrý?!"

"Byl jsem se projít venku."

Byla jsem šokovaná, že dokáže vyslovit celou větu. "A o co ti teď jde?" Bylo to spíš obvinění než otázka. Na tu už mi Russell neodpověděl.

"Nech mě na pokoji, ty maniaku," houkla jsem nevěřícně. To už byl druhý Warren za pár minut. Třetí spal v mé posteli a já mohla jen děkovat Bohu, že to je malá Leah a ne Ramon. S tím jsem toho ale taky v poslední době zažila dost.

Russell stál a koukal na mě. Jako by zkameněl. Po krůčcích jsem od něj ustoupila, pak se otočila a do knihovny utíkala, než mě potká něco dalšího.

Knihovna byla také tmavá, Gabriel slabě svělélkoval. Jeho modrá záře mě uchvacovala. Zavolala jsem mezi regály Marcovo jméno, ale nikdo se neozval. Co jsem taky čekala, pomyslela jsem si trpce, když je noc. Přístoupila jsem blíž k soše Archanděla. Byla zvláštní, připadalo mi, jako kdyby mě hypnotizovala. Všimla jsem si, že na podstavci leží zápisník. Vzala jsem ho a načmárala na něj rychle vzkaz perem, které bylo vedle něj. Odpůrci jsou kolem, pozorují U. Třeba se tu Marc objeví brzy ráno a přečte si ho. Doufala jsem, že to pochopí. Neměla jsem ani nejmenší tušení, kde má ložnici, a i kdybych to věděla, nešla bych tam. Vzkaz byl tedy dokonalý a vystačšila jsem si s ním.

Opustila jsem knihovnu a vydala se zpět do svého pokoje. Když jsem šla chodbou pravého křídla zpět do hlavní haly, uslyšela jsem ženský výkřik. Zamračila jsem se. Je přeci noc, co se tu děje, že jsou všichni tak čilí? V hale jsem zjistila, o co šlo. Ve dveřích jsem se srazila s dívkou mého věku, byla štíhlá, zmoklá tak, že z ní voda crčela v proudech a z čokoládových očí jí sršel strach. Křečovitě se mě chytila a podívala se mi do očí, když jí z úst unikla dvě roztřesená slova: "Pomoz mi," zašeptala.

Přemýšlela jsem, jestli jsem ji tu už viděla, ale její tvář jsem si nevybavovala. "Jsi zraněná?"

"Oni... Oni..."

"Je to tvoje vina, neměl jsi si dělat prdel,..."

"Ale kecy prdy bubliny, neměl jsi po ní tak vyjíždet, to ani Ramon..."

Objevily se dvojčata. Dívka se za mě schovala a třásla se. Došlo mi, že ona byla ještě před pár hodinami u sebe doma.

"Jé, ahoj Sam!" rozkřikl se nadšeně David přiopile, "Už se znáš s Ruth? Je tu nová a děsně dobře tancuje, ale ještě líp běhá - s tou by sis rozuměla, taky chtěla utéct."

___________________________________________

Tak opět po velice, převelice dlouhé době, je to tady. A seznamujeme se i s Ruth. Co myslíte, jaká ta dívčina bude? Ráda si přečtu vaše názory. A ještě radši si přečtu, co říkáte na toho proutníka Russella a mrchu Lauru.

Love, S.