Sam

Byla jsem ve svém pokoji, válela se na posteli a četla si knížku, kterou mi přinesl Thomas z knihovny, abych se tu nenudila. Tvrdil, že kdyby tu nemohl aspoň číst, zešílel by. A vzhledem ke zvukům, které se ozývaly z vedlejší místnosti, jsem se rozhodla jeho dárek vyzkoušet.

Dnes jsem byla opět u té dívky. Vypadá to, že se zlepšuje. Fry věří, že se co nevidět probudí. Nespustil z ní oči, co jsme přijeli. Musela jsem se usmát. Vyprávěl mi, jak si v Lyfrin přečetl, že má jít ven před budovu, ačkoliv se hodlal před tím sletem schovávat u sebe v pokoji, a pak ji uviděl.

Možná, že nakonec na té Lyfrin přeci jen něco bude.

Dax, kterého jsem potkala cestou z marodky, teď zabíral střed pokoje a dělal jednu ze svých sad kliků, které jsem už dávno přestala počítat. Byla jsem překvapená, že nebyl na té jejich radě. Očividně se z toho prostě ulil - prý si stejně nikdo nevšimne, že tam není, a o nic důležitého nepřijde.

Všichni knižníci se dennodenně scházeli a zavírali se v knihovně. O čem mluvili? Netuším. Podle všeho to bylo ale velmi vyčerpávající. Dax, když tam tedy ještě chodil, si stěžoval, že se toho musí účastnit, Thomas i Nathalie s Adamem vypadali pokaždé naprosto strhaně. Bavilo mě sledovat, jak se z knihovny plazí Ramon a otráveně čelí přítomnosti Chanel.

Malá Leah mi ukázala místo, odkud jsem na vchod do knihovny dokonale viděla, ale nikdo jiný mě nemohl najít. Leah se očividně doteď zabavovala hledáním takovýchto schovek, jelikož si s ní prý nikdo moc nehrál. Párkrát se zmínila o Ramonovi, který si s ní hrával, dokud prý maminka neumřela. Udivovalo mě, jak snadně odchod matky brala. Pak jsem ale usoudila, že musela být příliš malá, aby si ji pořádně pamatovala.

Ze čtení mě vytrhl Dax, kterého Chanel a její mečák nad výsost otravoval, a ani cvičení ho nedokázalo rozptýlit: "Pojď sem," vyzval mě a já vzhlédla od knížky.

"Zbláznil ses?" zasmála jsem se. "Neudělám ani jeden klik. Navíc teď je to zrovna napínavý."

Jakožto zavilý nesportovec razící ideologii, že se šetřím, protože sportem k trvalé invaliditě, jsem si jakoukoliv fyzickou aktivitu rozdělila na dvě části: ty, které mi jdou a provozuji je, a ty, které, ačkoliv nerada, provozovat musím. Zbytek byl z mého pohybového repertoáru vypuštěn a jako zástupce jednotlivých skupin vždy uvádím za povinné aktivity chůzi (pohybuji se zvolna a sedět umím lépe) a zástupcem favoritů jsou sedy lehy. Ve škole jsem byla přesvědčena, že název sám o sobě napovídá, jak je správně cvičit a strategicky tento cvik rozfázovala na již zmíněné sedy a posléze i lehy, v tomto pořadí, přičemž napřed jsem si odbyla sedy a volně přešla v ležení. Cvičení u konce. A představa, že bych měla cvičit s kulturistou, jakým byl Dax, mě hrozila k smrti.

"Nemusíš cvičit, potřebuju závaží," vysvětlil pobaveně.

"Díky ti, Daxi, fakt moc," zavrtěla jsem hlavou a založila si knihu prstem a vyhrabala se i s ní z postele, šťastná, že se vyhnu sportu. "Takže, co mám dělat?"

"Lehni si na mě," navigoval už ve sporu.

Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou, ale poslechla ho. Občas jsem přemítala, jestli na něčem nejede. Uvelebila jsem se mu na zádech čelem ke stropu a knihu otevřela nad sebou. Dax začal klesat dolů a zase nahoru, pak se zastavil.

"Nebude ti zle?" zeptal se.

"Neboj, hlásila bych to," ujistila jsem ho a on pokračoval. Číst knížky mi nikdy nevadilo ani v autě, zvládala jsem to i za chůze. Když docvičil, slezla jsem a vyšplhala na parapet okna. On si zabral křeslo u krbu.

"Dnes je ta stěna nějaká tenčí," utrousila jsem. Chanel museli slyšet i v Londýně.

"Příště musím přinést třeba Člověče, nezlob se!, protože jestli budou mít vedle takovou výdrž, nevydržím to a zešílím," zabručel Dax. "Stejně se divím, že mu Ramon ještě zvládá být s ní, když jsi tu ty. Musí být vážně blbec."

Začervenala jsem se. "Nic mezi námi není,"oznámila jsem mu. Jenom to na mě zkoušel a nevyšlo mu to.

Dax zavrtěl hlavou.

"Ne. Tohle je jiný, než co jsem viděl u všech ostatních. Znám ho, a jsem tu už dost dlouho na to, abych viděl, že z tebe je úplně v háji. Napřed jsem si myslel, že jsi další bod jeho odreagování, to přiznávám, ale on po tobě pořád kouká. A mě den ode dne víc nenávidí. Já právě nechápu, proč se teda pořád tahá s miss podpatkem. Čekal bych, že už dávno jí pustí k vodě a půjde po tobě. A nemrač se tak na mě, když ti to říkám," zasmál se a já si uvědomila, že měl pravdu, nicméně výraz jsem nezměnila.

"Pleteš se. Nemá důvod jít po mně. Ne jiný, než tohle," kývla jsem ke stěně, za kterou se zvyšovala hlasitost.

Dax si stále trval na svém, ale zjevně se se mnou nechtěl hádat. Jen pokrčil Rameny.

V ten moment se z vedlejšího pokoje poprvé ozval Ramonův mohutný výkřik: "Kurva, jo, Sam!"

Ztuhla jsem. Dax jen ukázal směrem, odkud se před pár vteřinami začalo rozprostírat ticho, na tváři mu hrál výraz zadostiučinění. I v mém pokoji bylo od té doby možné slyšet i schnutí dešťových kapek na okně, jak tiší jsme byli. Dax čekal na mou reakci, a já se rozhodovala, co bych měla udělat.

Nakonec jsem zkroutila obličej a vyjekla: "Fuj! To je nechutný."

Dax na to nic neřekl. Raději se rozhodl změnit téma: "Měla jsi už dneska kafe?"

Rozjařeně jsem vyskočila z parapetu a zamířila ke dveřím. "Jsi nejlepší, Daxi! Jdeme!"

V kuchyni už stál Scott, s hlavou barevnou jako vždycky a vařil vodu. "To nemůže být náhoda," zasmál se, když mě viděl přicházet. "Ty máš někde zabudovanej čip na kafe. A ty, kamaráde, mi řekni, jak se ti povedlo nebýt na radě, protože to musím zkusit taky."

Zasmála jsem se a Dax mě s úsměvem posadil jako panenku na kuchyňskou linku, zatímco utrousil, že to je tajemství. Scott mi zatím vyndal hrnek na kafe. Už věděl, že klasický drobný hrníček mi nestačí, a tak teď vedle normálního hrnku pro běžného závisláka, jakým se nazýval, teď stál hrnec velikosti XXL původně určený na čaj pro vážný případ, na který mě pasoval. Obrovský Dax si zase objednal piccolo. S hrníčkem pro víly vypadal komicky, ale já to prý vyvažovala tím, že já jako víla piju z kotle.

"Asi bych si taky chtěla obarvit vlasy," uvažovala jsem, když jsem pozorovala červenou kštici před sebou. Dax se zakuckal jediným srkem kávy, kterou v hrnku měl.

"Na jakou barvu?" zeptal se Scott, kterého jsem z míry tolik nevyvedla.

"Nevím..." zapřemýšlela jsem. "Máš odstín CocoChanel?"

Scott se zatvářil znechuceně. "I kdyby ano, nedovolím ti to. Proboha jedna Coco v domě stačí."

 "Tak jakou?" zeptala jsem se pobaveně.

"Nějakou světlou. Mám fialovou," zamyslel se Scott, "a pozítří plánuju změnu barvy. Ta červená už je nudná. Můžu tě nabarvit taky, jestli chceš."

"Super!" zaplesala jsem. Dax se tvářil nesouhlasně, ale nevšímala jsem si toho a upila si kafe, které mi Scott podal.

"Jsme domluvení. No nic," rychle do sebe kopl obsah hrníčku a hodil ho do dřezu, "já letím, musím se nechat po ixtý odkopnout Laurou."

Věděl už dlouho, že si byli podle Lyfrin souzení, a i přes veškeré Lauřiny snahy se nenechal odehnat a dál vytrvale čekal, až to zjistí i Laura, která k němu byla neurvalá, na mě se mračila a na Daxe slintala. 

Když Scott zmizel a my osaměli, rozhostilo se mezi námi ticho. Každý z nás byl zahloubaný do vlastních myšlenek. V těch mých figuroval hlavně Ramon. Ačkoliv jsem odmítala cokoliv s ním společného, myslela jsem na něj hodně. A od momentu, kdy jsem uslyšela svoje jméno ještě víc.

"Tady jste, slečno."

Ve dveřích stál Marcus. Opíral se o procházkovou hůl, jako by ji při přechodu z knihovny do zbytku Univerzity potřeboval.  "Pane Hurne,"pozdravil Daxe.

Odkašlala jsem si. "Vy jste mě hledal?" Představa, že mi něco chce, se mi skutečně nezamlouvala. Co když slyšel Ramona a myslí si teď, že jsem tam s ním byla já?

"Chtěl jsem s vámi mluvit," odmlčel se a pohlédl na Daxe, "o samotě."

"Nemůže tu Dax zůstat?" zeptala jsem se poněkud zoufale. Jako by vyslyšel mé obavy, stoupnul si Dax blíž ke mně.

"Pane Hurne, vím, že jste dnes byl na radě, ale nejspíš jsem vás bohužel přehlédl," promluvil strojeně Marcus. "Sdělil byste mi, prosím vás, kde jste byl?"

Jeho kárání bylo zřejmé, ačkoliv ho tak maskoval. O to nepříjemnější to bylo. Dax na to zareagoval okamžitě, pochopil to jako výhrůžku.

"Měj se, Sam, uvidíme se pak." Ještě stačil zasalutovat na pozdrav, než z kuchyně zmizel a já tam zůstala samotná s Marcem.

"O čem si chcete promluvit?" zeptala jsem se nervózně.

"Jak se má ta dívka?" zeptal se a já věděla, že myslí tu, kterou jsme před týdnem přivezli z lesa.

"Pořád spí," informovala jsem ho. Věděla jsem, že kvůli tomu za mnou nepřišel. Z jeho strany to byla určitě jen další zdvořilostní fráze.

"Bylo by mi ctí vás doprovodit do knihovny," pokynul směrem ke dveřím. Ačkoliv jsem tam nechtěla, věděla jsem, že moc na výběr nemám, a tak jsem seskočila z linky a vydala se na cestu, která ubíhala pomalu v mučivé tichosti.

Ještě, že jsem si s sebou vzala to kafe, pomyslela jsem si, když jsem přijala židli vedle Marcova místa, kterou mi nabídl.

"Takže o co jde," zeptala jsem se přímo. Neměla jsem na něj čas. Vlastně jsem měla času, kolik jsem chtěla, protože z Univerzity nebylo, kam pospíchat, ale už jsem chtěla být zpět ve svém pokoji.

"Jak jistě víte, u Univerzity se objevil zástupce odpůrců. Předpokládám, že už jste zjistila, kdo to je. Minimálně vám to řekl můj syn. Žel bohu je poslední dobou poněkud zaneprázdněn rozptylováním slečny Coco, a tak, vám nemůže říci víc."

Všimla jsem si, že Coco neoslovil jejím příjmením a na chvilku zauvažovala, jestli má vůbec nějaké. Pokud ne, bude to prostě Chanel napořád.

"Proto jsem se rozhodl, že vám vše, co se v posledních dnech událo, shrnu, abyste se nějakým způsobem necítila odstrčená, protože bych byl skutečně potěšen, kdybyste se v kolektivů knižníků cítila jako doma."

Nic jsem na to neřekla. Rozhodla jsem se mu do toho nezasahovat, abych si to odbyla co nejrychleji.

"Tedy," nadechl se Marcus a začal, "odpůrci se již dlouho snažili najít Univerzitu. Byl to jejich cíl, a po dlouhá léta jim byla schována. Bylo nezbytně nutné, aby zůstala ukryta, jelikož je to hlavní sídlo všech knižníků. Před několika lety, když jsem byl se svou drahou manželkou na jedné z našich mnoha sídel, o kterých již jistě víte, přepadli nás. Odpůrci jsou bezcitní a nezastaví se před ničím, slečno Haleová, "řekl tvrdým hlasem, který se mu na konci zlomil. "Susan zabili okamžitě, bez mrknutí oka."

Polkla jsem. Nevěděla jsem, že se mi chystal vyprávět o smrti své manželky.

Marcus pokračoval: "Když jsem přišel zpět z výpravy, našel jsem ji ležet v kaluži její vlastní krve. Musel jsem se vrátit k našim dětem bez jejich matky a říct jim, co se stalo. Už chápete, proč je nutné, aby žádný odpůrce Univerzitu nenašel?"

Mlčky jsem přikývla. To, čím si Warrenovi prošli, muselo být strašné.

"Když jsem se dozvěděl, že jste jednoho z nich viděla, musel jsem jednat rychle. Kdyby sem přišli všichni, nikdo z nás by neměl šanci na přežití. Všichni se rozdělili a utekli se schovat na některá ze sídel, dokud se situace neuklidní. Nikdo se ale neukázal, a podle Akáši bylo třeba svolat všechny knižníky sem, do Anglie. Slečno, potřebuji vědět, jak vypadal ten muž, kterého jste tenkrát viděla.

"Já..." zajíkla jsem se, "byl vzadu na trávníku, viděla jsem ho z okna. Byla tma, neviděla jsem mu do obličeje. Měl kabát-" zarazila jsem se. Výborně Sam, to je ovšem identifikace! Kabát má každý druhý. "Je mi to líto, ale nic dalšího nevím. Ukazoval na mě, že mě zabije, ale na nic víc si nevzpomínám. Pak prostě najednou zmizel."

"V pořádku, " Marcus si povzdechl, "doufal jsem jen, že byste mi mohla pomoci. Vlastně nevím, co dalšího byste mi mohla říci."

Oba jsme na chvilku zmlkli. Rozhlédla jsem se po knihovně. Mou pozornost upoutala jedna kniha v regálu naproti mě. Vstala jsem a došla k ní. Pak jsem se otočila na Marca a zeptala se: "Smím?"

Jen přikývl. Vytáhla jsem ji a prohlédla si ji. Byla formátu A5, poměrně uzounká, celá černá, jen v pravém dolním rohu přední strany byla drobná zlatá lilie. Znak Archanděla Gabriela, blesklo mi hlavou.

"Co to je za knížku?" zeptala jsem se zvědavě.

Marcus ke mně přistoupil a podíval se na ni. Pak klidným hlasem řekl: "To je Lyfrin, slečno Haleová. A nejspíš bude vaše, vybrala jste si ji."

Polkla jsem. "Prosím?"

"Je vaše, slečno. Od teď jste právoplatný knižník. Zjevně jste byla již připravena. Nechám vás chvíli o samotě, abyste se s tím vyrovnala. Vítejte."

Marcus zmizel mezi regály knihovny.

Třesoucí se rukou jsem otevřela svou Lyfrin na první stránku a zamotala se mi hlava. Měla jsem snad de javu ze dne únosu?

Rychle jsem prolistovala knihu a svět se se mnou zatočil.

Má Lyfrin byla prázdná.

________________________

Hlásím se s novou slíbenou kapitolou! Ráda bych věděla, co si myslíte o všem, co se za posledních pár kapitol stalo - zejména v těch posledních dvou. Nechte mi komentář, ráda si s vámi na toto téma popovídám! Pokud se vám díl líbil, budu ráda za každý Vote. :) S láskou, S.