Ležela jsem na gauči a dívala se do stropu. V celém pokoji byla tma, jediný zdroj světla byl dohořívající oheň v krbu.

Ramon spal na zemi pod gaučem a pravidelně oddechoval.

Dlouho jsem čekala, než usne. Nechtěla jsem, aby mě slyšel brečet. A když se chatka hluboko v lesích ponořila do ticha, jsem své vzlyky radši dusila přikrývkou. Držela jsem v sobě všechno, jak dlouho to jen šlo. I tak jsem propukla v pláč při první příležitosti. Chtěla jsem to ze sebe všechno dostat. Vztek na Patricka, na sebe samotnou, na mé únosce.

Strach. Nesejde na tom, jestli o sebe, nebo z Ramonových pohledů a z něj celého.

A lítost nad celým dnem. Cítila jsem lítost i kvůli rodičům. Nevěděla jsem, kolik je hodin, ale i tak mi bylo jasné, že už teď jsou strachy bez sebe. Před očima jsem měla obrázek mámy, která sedí za stolem v kuchyni v hromadě kapesníků a brečí. A táta kolem ní chodí a vynervovaně křičí do telefonu na své kolegy, kteří mě hledají všude po Londýně. Bezvýsledně - já už totiž v Londýně nejsem.

Tohle všechno jsem v sobě dusila celou cestu sem a uvolnila, až když jsem si byla jistá, že mě nikdo neuslyší.

Nicméně slzy mi došly už před řádnou chvílí a tak, i když bych v pláči možná pokračovala, mi nezbylo nic než jen ležet na zádech a nechat uschnout slané cestičky na obličeji.

Nesnášela jsem tenhle stav. Chtěla jsem usnout, ponořit se do blaženého nevědomí a všechno od sebe odstrčit. Ať jsem ale ve spánek doufala sebevíc, nepřicházel, naopak jsem se cítila velmi vzhůru. Vinu jsem přisuzovala dnešní víc než prodloužené návštěvě kavárny.

Ta mi teď odpírala úlevu od přemýšlení nad hrůzou, kterou teď moji rodiče určitě prožívají.

Potichu jsem se posadila.

"Spíš?" zašeptala jsem na tělo na podlaze.

Zaposlouchala jsem se. Nic.

"Spíš?" Zkusila jsem to hlasitěji. Odpovědí mi byl jen další hluboký nádech. "Ramone?"

V duchu jsem napočítala do deseti. Stále tu bylo ticho.

Teď je má příležitost.

Zvedla jsem se z pohovky. Opatrně jsem překročila mého spícího strážce a vydala se ke dveřím. V duchu jsem se modlila, abych do ničeho nevrazila a neprobudila tím nikoho.

Po špičkách jsem se dostala až ke dveřím. Pomalu jsem vykoukla ven. Nikde nikdo. Vydala jsem se chodbou tam, kde jsem tušila východ. Rukou jsem se přidržovala stěny, abych se neztratila. Narazila jsem na zavřené dveře. Věděla jsem, že když tou místností projdu, budu u východu. Za tou místností čekala moje svoboda.

Potichoučku jsem otevřela dveře. Z místnosti se ozývalo tiché pochrupování. Někdo tam spal. Věděla jsem, že musím být mimořádně tichá. Vešla jsem dovnitř a zamířila k východu.

Jestli to teď pokazím, bude vše v troskách. Nesmím se nechat chytit.

Musím utéct! Budu raději bloudit v lese, dokud z něj nevyjdu a nenajdu pomoc, než tu zůstat.

Konečně jsem se dostala až ke druhým dveřím. Sáhla jsem na kliku. Už jsem přímo cítila tu svobodu. Ano! Povedlo se mi to!

"Kam si myslíš, že jdeš?"

Hluboký hlas prořízl ticho.

Leknutím jsem vyjekla a natiskla se víc ke dveřím. Rychle jsem se pokusila vzít za kliku a otevřít.

Zamčeno. Jistě, jak jinak? Co jsem si myslela?

"Co se to děje?" zeptal se další hlas rozespale.

Ozvalo se cvaknutí a místnost ozářila žárovka. Přimhouřila jsem oči, to světlo mě do nich bodalo.

Z místa, které si vybral pro spánek, na mě rozespale mžoural Adam. Přemýšlela jsem, jestli to může být pohodlné, spát v křesle s nohama na židli.

Úvahy jsem odsunula stranou, když jsem si všimla Ramona stojícího ve dveřích do chodby, kterou jsem prošla.

"Kam si myslíš," zopakoval svou otázku, "že jdeš?"

"No, já..."

"Říkal jsem ti, že tě budu hlídat."

Stále zněl, jako by vše bylo nad slunce jasné. Snad jsem si já bláhová nemyslela, že by se mi povedlo utéct od samotného Ramona!

"Šla jsem na záchod."

"Nemyslíš si, doufám, že tomu uvěřím, Maličká."

"Fajn, děsně jsi chrápal a tak jsem šla spát sem."

Když už nic jiného, tak za pokus to stálo.

Ramon neodpověděl, jen prošel kolem probírajícího se Adama a chytil mě za zápěstí. Vytáhl mě z pokoje zpět na chodbu.

"Kam to jdeme?"

Pokusila jsem se uvolnit ruku ze sevření.

"Spát." Mluvil tlumeně, aby neprobudil ostatní.

"Nemůžu usnout!"

"Budeš moct."

"Jsi neuvěřitelnej pitomec," ulevila jsem si.

"Právě jsi ranila moje city," zarecitoval hraně.

Vtáhnul mě zpět do svého pokoje, zavřel za námi dveře a mě znovu odhodil na pohovku.

"Au, to bolí ty kreténe!" vyjekla jsem a třela si zápěstí, kde jsem měla jasně viditelný obtisk jeho ruky.

"Ty máš na mojí osobu asi dost velkou zásobu nadávek, co?"

"V podstatě nevyčerpatelnou," ujistila jsem ho, čímž jsem ho pobavila.

Sedl si na křeslo, které ještě předtím natočil tak, aby na mě viděl.

"Lehni si," poručil.

Založila jsem si ruce v bok. "Kdo si myslíš, že jsi?"

"Někdo, koho bys měla poslechnout."

To zrovna.

"Říkala jsem, že nemůžu spát."

"Tak počítej ovečky," pokrčil rameny. Se vším je hned hotový, jeho očividně nic z míry nevyvede.

"Ty spát nebudeš?"

Zavrtěl hlavou. "Už jsem spal. Teď tě budu pořádně," znovu mi věnoval jeden ze svých bodavých pohledů, "pořádně hlídat."

Bylo to, jako by říkal: ty už jsi svou možnost spát bez dozoru promarnila.
Než abych se musela celou noc potýkat s jeho pohledem, raději jsem si lehla a otočila se k němu zády. Slyšela jsem, jak přidává do ohně polena.

Nakonec jsem opravdu usnula.

Bolest. Necítila nic jiného, než bolest. A chlad. Kůži měla ošlehanou od ledového vzduchu. Kdyby venku nebyla taková tma, bylo by vidět, jak se zbarvila do červena.

Ležela na zemi přesně v té poloze, ve které dopadla. Nebyla schopná se pohnout. Každý sval v jejím těle vysílal bolestivé signály do jejího mozku.

Nevěděla, kde to je. Nevěděla ani, kdo vlastně je.

Nic si nepamatovala.

Jediné, čím si byla jistá, bylo, že nikdy předtím se necítila tak zle. Tak tohle je tedy bolest, pomyslela si.

Nevěděla, co ji bolelo víc.

Pak ji napadlo, jestli se vůbec může hýbat.

Pomalu se pokusila zvednout hlavu. Sykla bolestí, když jí z krční páteře vyšlehla bodavá trýzeň. Raději hlavu znovu položila.

Co se to jen stalo?

Uvnitř sebe cítila neuvěřitelnou prázdnotu. Jako by v její hrudi odjakživa rostlo něco, co bylo její součástí, a někdo to právě nemilosrdně z hrudi vyrval.

Ale kdo?

Hlava ji rozbolela pokaždé, jen co se pokusila si v mysli vybavit něco, co prožila.

Její tělo se otřásalo v záchvěvech chladu. Mráz na ni útočil a ona se neměla jak bránit.

Měla by se pokusit najít pomoc. Ale kde ji hledat? Sama netušila, kde to vlastně je. Bála se tu.

Znovu se rozhlédla.

Všude okolo byly stromy. Vysoké jehličnany se nad ní tyčily jako strážci, kteří jí zabraňovali vzhlédnout k temné obloze, jako by to měla zakázané.

Ona sama ležela v ostružiní. Trny se jí zarývaly do nahé kůže a drásaly ji do krve.

Musela se odsud dostat. Zabořila dlaně do vlhké hlíny. Zabrala a povedlo se jí zdvihnout tělo na kolena. Bolestí vykřikla.

Nikdo ji tu ale neslyšel. Zasténala, když se vydrápala na nohy. Zapotácela se. Musela se chytit nejbližšího stromu.

Hlava se jí motala. Bylo jí zle. Nevěděla, co se to děje. Nevěděla nic a bála se toho.

Proč tu je? A proč ji vše tak bolí?

Musela se někam vydat najít pomoc. Její tělo bylo z pádu zničené a každý pohyb ho mučil.

Do bosých nohou se jí zarývalo jehličí a trny ostružin.

To byla ale ta nejmenší bolest, kterou cítila.

Stále se snažila udržet stromu, jehož kůra ji škrábala holé tělo.

Nadechla se studeného vzduchu.

"H-haló?"

Její vlastní hlas ji vyděsil. Zněl děsivě. Zněl nezdravě. Ale jen jejím uším. Každému, ke komu by promluvila, by zněl jako ta nejkrásnější melodie. To ona ale netušila. A nebyl tu nikdo, kdo by jí to řekl.

Ačkoliv nechtěla, musela znovu zavolat.

"Haló! Pomoc, prosím! Slyšíte mě někdo?"

S každou hláskou se cítila slabější a slabější. Cítila, jak z jejího těla spolu s teplem pomalu uniká i život.

Ze samého zoufalství se rozbrečela.

Její ruce už neměly sílu, aby se udržely kmene stromu.

Pustila se a pokusila se dostat k dalšímu. Její nohy byly tak slabé, že na kůru jen tvrdě dopadla, sesunula se po ní k zemi a tam zůstala ležet.

Už nebyla schopná ani křičet o pomoc.

Ležela u kořenů borovice schoulená do klubíčka, snažíc se si v této poloze udržet alespoň kapičku tepla.

"Prosím, pomozte," šeptala si pro sebe doufajíc, že ji někdo uslyší.

Jediné, co ji teď drželo při vědomí, byla ta nehasnoucí bolest.

Snad by raději zemřela, než by se s ní potýkala. Roztrhaná kůže ji pálila, zatímco uvnitř jejího těla vše žhnulo v plamenech. Byla si jistá, že má horečku.

Rty měla suché, hrdlo se stahovalo žízní.

I přesto ale tušila, že konec nepřijde. Něco hluboko uvnitř ji přesvědčovalo o tom, že je odsouzená k neutuchajícímu utrpení, dokud ji někdo nenajde a nezabije ji. Nebo jí nepomůže.

Její vědomí jí proklouzávalo mezi prsty, zatímco jeho místo nahrazovalo utrpení.

Nakonec tam zůstala jen ona a ta bolest. Nic jiného. Zmizely stromy, které nad ní držely stráž, a nebylo tu ani vlhké bodající jehličí, na kterém ležela.

Byla tu sama se svou trýzní a stále rostoucím přáním blízké smrti.

"Sam? Sam, probuď se!"

Vydala jsem nesouhlasný sten a schovala hlavu pod peřinu. Cítila jsem se neuvěřitelně vyčerpaná.

"No tak, Sam."

Někdo byl ale neodbytný. Deka zmizela. Otevřela jsem oči. Vedle pohovky, kde jsem spala, seděl Adam a neúnavně mnou cloumal.

"Jsem vzhůru," zamručela jsem. "Co je?"

"Máš radši k snídani míchaný vajíčka nebo omeletu?"

"Míchaný," vypravila jsem ze sebe překvapeně.

"Hned to bude,"zasalutoval a odkráčel z pokoje.

Zůstala jsem tu sama. Rozhlédla jsem se tu.

Okny sem pronikalo trochu slunečního světla. Na druhé straně pokoje bylo stále křeslo otočené směrem ke mně, ale nikdo v něm neseděl.

Vydechla jsem úlevou.

Z nějakého důvodu jsem se cítila ještě vyčerpanější, než jsem byla včera.

Nemohla jsem moc dobře spát, zdál se mi neuvěřitelně zvláštní sen. A ať jsem nad ním přemýšlela sebevíc, stále ve mně zanechával zvláštní pocit, kterého jsem se nemohla zbavit.

Rozhodla jsem se, že si úvahy o něm nechám na později. Pomalu jsem vylezla z pokoje a rozhlédla jsem se.

Chodba byla prázdná, ale chatka už dávno žila.

Ucítila jsem vůni smažených vajec a slastně přivřela oči.

"Jídlo!" zakřičel odněkud Adamův hlas.

Z dveří kousek ode mě vystřelil Bryan a hned za ním se hnal Russell. Jen tak tak jsem stačila zmizet zpátky v pokoji. Kdyby se mi to nepovedlo, smetli by mě na zem.

Vydýchávala jsem předešlý šok, když do pokoje skočil Bryan.

"No tak honem Sam! Nebo nic nezbyde!"

Když jsem na něj šokovaně koukala, chytil mě za ruku a začal mě táhnout.

Musela jsem se uchechtnout. Nechala jsem se jím vést do místnosti, která musela být kuchyně. Tam už seděl u stolu Russell a cpal do sebe vajíčka. Adam nám dával na stůl naše porce a sám si sedl ke svojí.

Bryan byl během okamžiku u svého talíře a házel do sebe jídlo jako bezhlavý.

Sedla jsem si ke stolu taky.

Russell na mě něco zahuhlal.

"Cože?" zeptala jsem se zmateně.

"Přeje ti dobrou chuť... Nebo dobrý ráno. Tím si nejsem jistý," zamračil se Adam a začal se taky cpát.

"Aha," zasmála jsem se. Všichni okolo mě jedli, jako by týden neměli co do pusy. "Taky vám přeju všechno dobré."

Podívala jsem se na jídlo před sebou, které vypadalo přímo božsky. Začala jsem jíst.

"Spala jsi pěkně dlouho, je půl druhé odpoledne," prohodil Adam.

Jen jsem pokývala hlavou. Kdyby mě neprobudil, spala bych dál. Předpokládala jsem, že to, co jsem doteď považovala za snídani, měli ostatní jako oběd.

Připadala jsem si celkem dobře, dokud mi něco nedošlo.

"Kde je Ramon?"

"Někam šel," mávnul rukou Bryan a dojedl poslední sousto. "To je u něj normální."

Nevěděla jsem, jak se cítit. Nakonec jsem usoudila, že úleva je nejlepší rozhodnutí. Přišla jsem si poblíž něj vždycky jako na jehlách.

"Už nebudeš?" zeptal se Adam a ukázal na můj poloprázdný talíř.

Zavrtěla jsem hlavou. Ačoliv jsem měla vážně hlad, tohle byla dávka jako pro celou rodinu. Teď jsem byla přímo přecpaná. Sledovala jsem, jak se o ní málem poprali a nakonec ji vyjedli rukama.

Všichni byli tak fajn!

Nechápala jsem, proč mě unášeli, když se tu teď ke mně chovají jako k hostovi.

"Sam, jsi v pohodě?" Bryan mi zamával před očima.

Zamrkala jsem. "Cože? Jo, jo, jsem v pohodě..."

"Vypadala jsi zamyšleně."

"To jsem taky byla. Kde je tu koupelna?" zeptala jsem se a vstala od stolu.

"Na chodbě jsou to ty dveře vedle Bryanova pokoje," navigoval mě Adam.

Pokývala jsem hlavou a odešla z kuchyně. Koupelnu jsem našla okamžitě. Neměla jsem ale v plánu ji používat.

Přesně, jak jsem si myslela, neměla žádná okna. Proto jsem zamířila zpět do Ramonova pokoje. Otevřela jsem okno a vykoukla z něj.

Hned na to jsem jím prolezla.

Tohle bylo snazší, než jsem si myslela.

Rozběhla jsem se do lesa. Nevěděla jsem, kam. Jediné, čím jsem si byla jistá, bylo, že pryč od nich.

Neměla jsem boty ani bundu, všechno to zůstalo v chatě. Neměla jsem ale čas se pro to vracet. Neohlížela jsem se.

Utíkala jsem stále hlouběji do lesa a doufala, že se dostanu co nejdál.

Do chodidel mě bodalo jehličí a do obličeje šlehaly větve stromů.

Oči mi slzely a v boku mě píchalo. Těžko se mi dýchalo, ale nemohla jsem si dovolit zastavit. Bylo jen otázkou času, než zjistí, že jsem utekla. Než si pro mě přijdou.

Proto jsem dál přemlouvala nohy, ať běží, plíce, ať nepálí, a oči, ať neslzí, abych viděla na cestu.

Zastavila jsem se až hluboko v lese a daleko od chatky. Rozhlédla jsem se. Nikde jsem neviděla žádnou cestu, všude byly jen stromy. Nebyl čas se dlouho rozhodovat. Znovu jsem se rozběhla, ačkoliv jsem nevěděla, kam.

Uteč, Sam, utíkej! Jdou si pro tebe!

Ohlédla jsem se přes rameno. Nikdo za mnou neběžel. Znovu jsem zastavila.

Co bych měla dělat?

Napadlo mě vylézt na strom, ale čeho bych tím dosáhla? Pokud by se mi to vůbec podařilo, k čemu by to bylo dobré?

Už jsem nemohla dál běžet. V krku jsem cítila krev a hlava se mi motala.

Vydala jsem se normálním tempem. Nemusím běžet, ale nesmím zůstat stát.

Cestou jsem přemýšlela o snu, který se mi stále znova objevoval v hlavě a hlásil se o pozornost.

Co to mělo být? Nikdy předtím se mi takhle živé sny nezdály.

Neustále dokola jsem si ho v hlavě přehrávala a snažila se na něco přijít, i když jsem neměla tušení, na co.

Měla jsem žízeň. Nebo spíš neuvěřitelnou chuť na kávu.

"Zaber, když najdeš pomoc, bude i kafe," povzbuzovala jsem se.

Bloudila jsem lesem neuvěřitelně dlouho. Dobré znamení bylo, že mě nikdo nepronásledoval.

Špatné, že se už stmívalo a já nevěděla, kde spát.

Tma byla témeř okamžitě. Šla jsem dál, odhodlaná za každou cenu najít někoho, kdo mi pomůže.

Možná budu odsouzená donekonečna spát na mechu, napadlo mě. Tu myšlenku jsem raději rychle zahnala.

Šla jsem dál, když jsem uslyšela zvuk. Zarazila jsem se.

Nejspíš to byla jen větvička, na kterou jsem šlápla. Vydala jsem se dál.

Po pár krocích se ale ten zvuk ozval znovu. Srdce mi na chvíli přestalo bít, když jsem si uvědomila, že to sice je praskající větev, ale že nepraská pod mýma nohama.

A další. A znovu! Ty zvuky byly čím dál hlasitější. Někdo se blížil, Někdo ke mně běžel!

Někdo pro mě běžel!

Rozběhla jsem se taky. Ne, teď ne! Utečeš jim, Sam, ty to zvládneš!

Oči mě začaly znovu pálit. Začaly se plnit slzami.

"Ne, prosím, ne!" zoufale jsem naříkala, zatímco jsem běžela dál.

Ohlédla jsem se. Mezi stromy už byla zřetelná silueta muže, který mě pronásledoval.

Přidala jsem. Lapala jsem po dechu. Po celodenním bloudění jsem už byla unavená.

Zmobilizovala jsem všechny své síly. Teď jich bylo třeba!

Znovu jsem se ohlédla.

Muž byl stále blíž a blíž.

Rozbrečela jsem se. Nepřestávala jsem před ním utíkat.

Jdou si pro tebe. Jdou si pro tebe! Není před nimi úniku!

Naposledy jsem se ohlédla. Muž už byl jen pár metrů ode mě.

Nepřestávala jsem ho sledovat, když jsem běžela dál.

"Stůj!" zakřičel.

Než jsem se nad tím stačila zamyslet, půda pod chodidly se mi ztratila a já letěla vzduchem.

Neletěla jsem dlouho. Ještě než jsem dopadla, jsem stačila vyděšeně vykřiknout.

Dopad byl tvrdý. Prudce jsem vydechla, jak jsem se snažila rozdýchat ho.

Čekala jsem bolest, která ale nepřicházela. Ale proč?

Viděla jsem, jak muž pomalu přichází k hraně malého útesu, z kterého jsem se zřítila. Shlédl ke mně dolů, pak si na jeho okraji dřepl, chytil se za něj a opatrně seskočil. Ačkoliv bylo jeho tělo podstatně delší, než moje, ani když z něj visel, nedotýkal se nohama země. Přišel ke mně.

"Ne, prosím, ne," zavzlykala jsem. Teprve teď jsem ucítila postupně zesilující bolest.

Muž tyčící se nade mnou si k mému třesoucímu se tělu klekl.

Cítila jsem se unaveně. Oční víčka mi padala. To poslední, co jsem viděla před tím, než jsem se odevzdala temnotě, byly jeho ruce vztahující se k mému tělu.