Motorka se zařadila do odpojovacího pruhu. Zvedla jsem hlavu. Mířili jsme k benzínce. Než jsme zastavili, otočil se na mně Ramon.

"Nedělej blbosti, Maličká, dobře? Jenom na chvilku zastavíme, abys na mně neusnula."

Zaparkoval motorku a slezl. Hned za ním jsem seskočila i já. Byla jsem celá ztuhlá, nohy mě brněly. Chtěla jsem si sundat helmu, ale zastavil mně.

"Nech si jí." Bylo zřejmé, proč. Někdo by mně mohl poznat, modřiny se už prakticky vsákly. "Víš, že ti to takhle sluší?"

"Ohromně," přitakala jsem ironicky. Abych podpořila svá slova, předvedla jsem otočku, kterou jsem zakončila vystrčením boku a rukou elegantně ve vzduchu. Na pukrle jsem se cítila stále příliš zdřevěnělá. Ve vypůjčeném oblečení, v němž jsem téměř plavala a málem ze mě spadlo, jsem si připadala jako pravý opak slova krása.

Ramona jsem tím pobavila. "Skvělé," zasmál se.

"Když jsi předtím tvrdil, že dostanu taky tu divnou knížku..."začala jsem vyzvídat. Ramon se rozhlédl, jestli není nikdo v doslechu, a pak kývl.

"Ptej se, na co potřebuješ."

"Má ji každý?"

"Do jednoho," přisvědčil.

"Co to dělá? Proč... K čemu to je dobrý?"

"To ti otec neřekl?" podivil se a opřel se o motorku. "Celý princip Lyfrin je zajistit, aby si každý knižník našel lásku, která je mu souzená. Tím je zajištěna pokračující linie knižníků a stálý dozor nad Akášou. Musíme jí u sebe nosit pořád a na slovo poslouchat, co se v ní píše, protože to všechno nás vede k budoucímu rodiči našeho dítěte."

Přes helmu jsem neviděla, jak se tváří, ale podle jeho hlasu jsem usoudila, že je ohledně toho velmi skeptický. Vzpomněla jsem si i na den, kdy mně unesli.

"V tvojí ale nebylo nic," namítla jsem. Jen pokrčil rameny.

"To to někdo předepisuje?"

Znovu se zasmál. "Ne."

"Tak jak to teda funguje?" podivila jsem se a v duchu se připravila na všechny možné varianty. Mezi ty nejpravděpodobnější jsem zařadila i malé umpalumpy sedící v temné komoře v zapadlém koutě Univerzity, kteří pod pohrůžkou násilí předepisují knížky.

"Každý knižník má svoji Lyfrin. Není to jen knížka, Maličká, je to jako by měla svojí vlastní duši. Pozná, když je v rukou svého pána, a jen jemu pak začne odkrývat jeho osud."

"Říkáš mi, že se to tam objeví samo od sebe, když si ji vezme do ruky ten správný?"

Na takovou variantu jsem nemyslela, a snažila jsem se udělat všechno pro to, abych se nově příchozím informacím nebránila, ať už to znělo jakkoli bláznivě. Chtěla jsem se toho teď dozvědět co nejvíc. Nicméně mi na tom pořád něco nesedělo. "Co ti ale dá tu jistotu, že sis vzal tu správnou...knížku? Je na ní někde napsáno jméno?"

Mlčel s hlavou sklopenou k zemi, jako by pozoroval špičky svých bot. Nebyla jsem si ani jistá, že mě vnímal. Kdybych se teď rozhodla, že odejdu, ani by si toho nemusel všimnout.

Zarazila jsem se a rozhlédla se.  Budova benzínové pumpy byla jen pár metrů daleko. Určitě bych tam našla pomoc. Stačilo by jen sundat helmu a požádat o telefon. Udělala jsem malý krůček směrem ke svobodě, kterou momentálně znamenala budova. A ještě jeden. Ramon stále stál bez hnutí, vypadal, jako by o něčem urputně přemýšlel. Zhluboka jsem se nadechla.  Otočila jsem se od něj zády a nenápadně vyrazila k budově. Cestou jsem se pokusila nahmatat zapínání u helmy, abych si ji mohla sundat.

"Hezký pokus," ozvalo se vedle mě.

Ani jsem se nenamáhala otočit, abych věděla, že to bylo pošetilé. Věděla jsem, že nemám prakticky žádnou šanci, ale zkusit jsem to prostě musela. Šla jsem dál. "Chci na záchod."

"Nechceš," oznámil, naprosto přesvědčený o tom, že lžu, "to už jsi jednou zkusila."

Chytil mě kolem ramen a za chůze se mnou obkroužil malé kolečko, aby nás nasměroval zpět k motorce.

"Zhoršuješ se, dřív jsi měla aspoň nějakou šanci," prohodil pobaveně. Jen jsem zamručela na souhlas. Sedl si na místo řidiče. "Nasedni, vážně musíme jet," poručil mi. Všimla jsem si, že na asfalt začaly dopadat dešťové kapky. Poslechla jsem ho a okamžitě se přimáčkla na jeho tělo.

Vyjeli jsme a okamžitě nabrali neskutečnou rychlost. Raději jsem neprotestovala, jako když jsme se rozjížděli poprvé, a raději jen klidně seděla.

Tentokrát jsem už byla o něco vzdělanější; věděla jsem alespoň něco o tom, kdo jsou knižníci.

Byli to lidé, kteří jsou spjati s nějakým kouzlem. Měli svou vlastní knihu, která znala jejich osud a podle toho řídila jejich život. Byli odříznuti od okolního světa a shromaždovali lidi svého druhu, aby jim představili jejich původ a osud. Podle toho, co říkal Ramon, jsem tedy jedna z nich i já. A byli to lidé, kteří měli i své nepřátele - odpůrce.

Před několika dny bych se takové pohádce vysmála. Jenže před pár dny bych nevěřila ani tomu, že Patric je odporný nevěrník. A ta dívka, která právě ležela na zadních sedadlech Bryanova auta s opatrovnicí veverkou, akorát podpořila domněnku, že vše, co se kolem mě právě dělo, byla pravda. 

A pak tu byl Ramon. Tak tajemný a tak náladový... A přesto jsem cítila, že mezi námi něco bylo. Od toho polibku jsem to cítila a nemohla jsem na to přestat myslet.

Jeli jsme mnohem rychleji, než auto se zbytkem naší výpravy, jelikož ti museli dávat pozor na dívku, kterou nemohli nijak připoutat. Když jsme je na dálnici předjížděli, vypadali jako naprosto normální účastníci provozu.

Cesta na Univerzitu byla dlouhá a únavná. Když jsme projížděli lesy, které ji obklopovaly a skrývaly její tajemství, byla jsem vlastně vděčná, že si odpočinu. Když jsme ale projeli branou na pozemek, zarazila jsem se.

Univerzita žila. Na příjezdové cestě stála spousta aut zaparkovaných za sebou, jelikož garáže už nebyly schopny pojmout další vozidla - bylo to zřejmé z pohledu Adama, který se zoufale snažil vysvětlit skupince mužů, že se musí otočit a zaparkovat jinde. Všude kolem pobíhali neznámí lidé, nosili tašky dovnitř a rozrušeně mezi sbou vedli rozhovory. Mezi cizinci jsem uviděla i Thomase a Lauru, kteří je navigují do budovy.

Ramon zaparkoval motorku za auty. Slezla jsem a sundala si helmu. Zmateně jsem se kolem rozhlížela. "Co se to tu děje?"

 "Otec svolal knižníky."

"To může?" podivila jsem se.

"Naše rodina je mezi knižníky ta nejvýznamější, "prohlásil hrdě.

"Naprší ti do nosu," ušklíbla jsem se.  "Vůbec to neznělo namyšleně."

"Ale je to pravda," pokrčil rameny. "Můj otec je teď něco jako král."

"A jednou jeho místo převezme princ Ramon," zarecitovala jsem s hraným obdivem a úctou.

Chystal se odpovědět, když v ten moment okolí prořízl vysoký jekot. Zděšeně jsem se otočila směrem, odkud vycházel, abych uviděla příšerně odbarvenou blondýnu na vysokých podpatcích, jak letí směrem k nám. Uskočila jsem stranou, když skočila na Ramona a zavěsila se na něj. Jeho výraz byl napřed nečitelný. Pak jsem si teprve uvědomila, že mu je trapně.

"Pusíku, chyběla jsem ti?" opakovala přeslazeným hlasem, stále ho obléhajíc. "Tak strašně jsem se těšila, až se uvidíme..."

Odkašlala jsem si. "Nevšímejte si mě, jenom půjdu pryč, protože jinak dostanu cukrovku," prohlásila jsem s falešným úsměvem. Teprve teď z něj slezla a otočila se na mě.

Její zmalovaný obličej prozrazoval, jaká nanynka to ve skutečnosti je. Nicméně až její oblečení dokazovalo, jak lehce dostupná byla: růžový top s flitry ve tvaru srdce na prsou a úzká minisukně, která ji před anglickým chladným počasím v žádném případě nemohla ochránit. Byla skoro stejně vysoká jako Ramon, protože měla podpatky skoro stejně dlouhé, jako moje holeně.

Ona si mě taky prohlédla a nezapomněla přitom dát najevo, jak neskutečně pohrdá vypůjčeným zabláceným svetrem a motorkářskou bundou o několik velikostí větší, než bylo třeba. "My se známe?" zeptala se znechuceně a zamávala přede mnou ukazováčkem v nafoukaném gestu. Nezapomněla přitom ohrnout horní ret a prolomit se v zádech do nepřirozené polohy, při které vystrkovala bok.

"Naštěstí ne, já byla jako malá spíš na autíčka," rýpla jsem si. Mou narážku na to, jaká Barbie je, nedokázala přečíst. Nepřekvapilo mě to. Zato Ramon vedle ní si odkašlal a vstoupil do rozhovoru.

"Coco, Samantha. Maličká, tohle je Coco." Potlačila jsem smích. Coco? Dělala čest svému jménu.

"Jeho přítelkyně," doplnila Ramona a natáhla přede mě ruku. Potřásla jsem si s ní, skryla zmatek.

"Tak přítelkyně," pokývala jsem chápavě hlavou, rty zkroutila do tvaru podkovy a vydala souhlasné zamručení. Pohled jsem věnovala Ramonovi, který nevěděl, co na danou situaci říct. "Hm, no očividně si umí vybrat. Gratuluju, Ramone, tady Chanel tě určitě dělá šťastným."

"Jmenuju se Coco," opravila mě, ale já ji ignorovala. Propalovala jsem pohledem toho hada, který si se mnou celý týden hrál. Stále jsem třásla Coco rukou, když jsem pokračovala: "Strašně vám to spolu sluší. Omluvte mě, musím už jít. Neodbytně se potřebuju vyzvracet."

S těmi slovy jsem se otočila na podpatku a vydala se do Univerzity. Helmu jsem odhodila stranou a nechala ji tam ležet. V duchu jsem Ramona nenáviděla. Ačkoliv se ke mně na té chatě choval tak mile, věděla jsem teď už moc dobře, co je zač. Rozmazlený nadržený floutek, co si myslí, že vládne světu. Ať už mě bránil a choval se jako něžný adept na přítele, jak chtěl, pořád byl i Warrenem. Byla jsem si naprosto jistá, že si myslí, že když se mu zachce, může si se mnou dělat, co se mu zlíbí. Měla jsem být jen jedním z mnoha zážitků na jednu noc. Moje úcta utrpěla už dost při odhalení nevěry. Byla jsem si ale jistá, že jeho teď moc netrápím. Dnes mu jako matrace očividně poslouží Miss Prada.

Jak se vůbec opovažoval tropit žárlivé scény na svého bratra, když mu o mně vůbec nešlo? Jakým právem zakazoval, aby se mnou někdo byl?

Do brány přijel Bryan a já Ramona vypustila z hlavy. Došla jsem k nim a otevřela zadní dveře. Dívka stále spala, veverka seděla vedle ní a hlídala ji.

Vedle mě se objevil hoch s hnědýmy vlasy. Zíral na ni jako na zjevení.

"Fryi, uhni," odstrčil ho Bryan a zamračil se na zvířátko. "Ty mi už dlouho štvát nebudeš, ty smrade chlupatej."

Protočila jsem oči a vzala veverku do náruče. Kluci vytáhli dívku ven z auta a odnesli ji do Univerzity. Veverka mi vyskočila z dlaně a hopkala za nimi, Fry je následoval. Nahé dívčí tělo ale vzbudilo pozornost, a tak protože kluci zmizeli, zůstaly všechny pohledy viset na mně. Nepříjemně jsem se zavrtěla a poškrábala jsem se na zátylku.

"Ahoj, my se ještě neznáme," ozval se za mnou hluboký hlas s americkým přízvukem. Otočila jsem se a můj pohled nekonečně dlouho putoval vzhůru po svalnatém těle, dokud jsem nenarazila na obličej. Uviděla jsem mladého muže kolem pětadvaceti, s dlouhými světlými vlasy a vousy. Jeho modré oči si mě laskavě prohlížely. "Jmenuju se Dax."

"Sam," podala jsem mu ruku s úsměvem a všimla si, že mě z dálky nasupeně pozoruje pár zelených očí, který jsem už znala, "moc mě těší."

__________________________________

In the loving memory of J.