"ZASTAV!" zaječela jsem. Bylo to nesnesitelné. Hlas v mojí hlavě byl ostrý jako nůž.

Bryan se lekl a dupl rychle na brzdu. Otevřela jsem dveře a vyletěla z auta ven. Jen matně jsem si všimla Davida, který už u krajnice s motorkou stál a zmateně na mě něco křičel.

Přeskočila jsem příkop plný vody, který by se dal pomalu nazvat spíš strouhou, přitom do něj málem spadla, a klopýtala směrem do lesa, kterým silnice vedla. Bylo mi čím dál hůř. Před očima mi začínaly poskakovat mžitky. Výkřiky mého jména, které za mnou volali mí únosci, jsem přestávala rozpoznávat kvůli stále sílícímu hučení v uších. Slyšela jsem každý úder svého srdce, které jako bych měla na spáncích. Pokračovala jsem ale dál, ačkoliv mi s každým dalším krokem bylo akorát hůř. Musela jsem se přidržovat kolem stojících stromů, abych se udržela na nohou.

Pojď dál, už jenom kousíček!

Ucítila jsem, jak mě někdo chytá, a pokusila jsem se z jeho sevření vymanit. Potřebovala jsem jít dál, nebo se asi zblázním. Čím víc jsem se prala, tím pevněji mě dotyčný držel. A čím zoufalejší jsem se cítila, tím silnější byl ten hlas.

"Pusť! Já musím! Bolí to!" křičela jsem, aniž bych se slyšela, a po tvářích mi tekly bezmocné slzy. "Je tam!" pořád jsem se snažila vydat se směrem, odkud se hlas ozýval. 

Opouštěly mě síly. Najednou všechno utichlo. Hlas zmlkl, jako by ho něco vyplašilo, mžitky před očima zmizely. Přestala jsem se prát a úlevně vydechla.
Teprve teď jsem uslyšela, jak na mě mluví opravdový hlas: "Bude dobře, uklidni se. Jsem tu, Maličká."

Rozhlédla jsem se, abych se zorientovala. Byli jsme sice v lese, ale stále jsem mezi kmeny stromů viděla prosvítat silnici s autem a motorkou. Napůl jsem ležela na zemi, horní polovinu mého těla k sobě tiskl Ramon sedící si na patách a mírně se se mnou pohupoval.

"Je pryč," zašeptala jsem si pro sebe, abych sama sebe přesvědčila. Najednou jako by hlas z mojí hlavy úplně odešel. Prostě zmizel.

Když Ramon zjistil, že jsem se uklidnila, přestal se houpat a zeptal se: "Cože?"

"Ten hlas," vysvětlila jsem, sama stále zmatená tou náhlou změnou, "strašně to řvalo a najednou je ticho."

"Chceš mi říct, že jsi vážně něco slyšela?" odtáhl mě od sebe na délku paží, aby na mě viděl. Setkala jsem se s jeho nedůvěřivým, mírně udiveným výrazem. Neměla jsem náladu a vlastně ani čas ho o něčem přesvědčovat.

"Kde je Bryan a David?"

"David tu měl stavět kvůli Lyfrin, Bryan za ním běžel, když jsi ukazovala do lesa. Můžeš mi vysvětlit, co se děje?"

Než jsem si stihla urovnat myšlenky, ozval se z lesa Bryanův hlas: "Jau, ty mrcho jedna malá! Běž odsud! Kšá!"

"Tak už to odežeň, šmarjá!" uslyšela jsem hned nato rozrušeného Davida.

"Já se snažím!" namítal zase hned na to Bryan.

Vyměnili jsme si nechápavé pohledy. Ramon mi pomohl se zvednout, ještě pořád jsem se cítila slabá. Vyrazili jsme za nimi; podle hluku, který tropili, nebyli daleko. Prodírat se lesním porostem mě už přestávalo bavit. Za chvilku jsem opravdu uviděla dvě postavy.

David se skláněl nad vyvráceným pařezem a Bryan kolem pobíhal, jako by se snažil zaplácnout mouchu, a hlasitě nadával.
Teprve, když jsem přišla až těsně k nim, mi došlo, co se to tu vlastně dělo. Pod pařezem leželo nahé dívčí tělo v bezvědomí. Bryan, který se doteď jevil jako idiot, se ve skutečnosti snažil odehnat veverku, která jako by odmítala dívku opustit, ať se dělo, co se dělo.

"Přišel jsem, viděl jsem, nemůžu uvěřit svým očím..." ozval se za mnou Ramon.

"Sklapni," zamumlala jsem a ihned přiskočila k dívce. Já věděla, že nejsem blázen.

"Žije," zamumlal David, ale nepřestával zírat na její nahotu. Protočila jsem oči.

"Dej jí něco na sebe," pokárala jsem ho.

"Brácha, dej sem bundu," houknul Dave, aniž by hnul brvou.

Hned co ji dostal, zabalil do ní dívku. Ačkoliv byla hodně zamazaná od bahna, pořád byla nádherná. Její obličej byl symetrický a vyzařoval z něj mír, i když byla v bezvědomí a zubožená.

"Musíme ji vzít na Univerzitu." David ji chtěl vzít do náručí, ale jakmile se jí dotkl, skočila na něj veverka. A hned za ní na něj vletěl Bryan, který očividně nestačil zabrzdit.

"Nechte toho, vždyť vidíte, že to nemá cenu," vložil se do věci Ramon.

Všimla jsem si poblíž ležícího lískového oříšku válejícího se na zemi. Sehnula jsem se pro něj a pak ho podala veverce.

"To je tvoje," zašvitořila jsem. Tvoreček se zarazil, chvilku koukal, jako by zvažoval, co dělat. "Bylo to pro ní, viď?"
Vložila jsem oříšek dívce do dlaně a přikryla ho jejímy prsty.

"To si děláš srandu, že mluví s tou zrzavou raketou," zaprotestoval Bryan, ale okamžitě byl umlčen Ramonem.

"Pojď sem," dřepla jsem si a natáhla k veverce dlaň. Odhopkala napřed k dívce, jako by ji chtěla bránit, pak se zvědavě přiblížila k mojí ruce a očichala ji. Neubránila jsem se úsměvu.

"Jaký je tvůj plán, Maličká?" Všichni tři napjatě čekali.

"Bereme ji s sebou." Vzala jsem veverku do dlaní, položila si ji na rameno a ignorovala jejich protesty. Okamžitě mi seběhla po ruce zpět dolů a k dívce.

"Dave, vem ji," přikázal Ramon a David okamžitě uposlechl. Vzal dívku do náruče a já vzala veverku. Když viděla, že neseme obě, nechala se v klidu nést. Došli jsme až k silnici.

David dívku položil na zadní sedačky a zvířátko skočilo hned za ní, aby se dívce schoulilo u hlavy.

Bryan si opět sedl za volant.

David se podíval do jakésy knihy a hned ji zabouchl. "Je mi líto, ale já se Sam nemůžu. Musíš ty, Ramone."

"Co to je za hovadinu?" založila jsem si ruce v bok.

"Jindy," utnul mě Ramon a podal mi helmu. Než nasedl do auta, vyfasovala jsem od Davida jeho koženou bundu.

Ramon si svou vyndal z kufru. Hned na to auto odjelo i s dívkou pryč.

To všechno se odehrálo tak rychle, že jsem nestačila protestovat.
To jsem se ale hned rozhodla praktikovat: "Na to si nesednu."

Ramon si hlasitě povzdechl. "Chceš jít pěšky?"

"Ne, ale..."

"Tak nasedej."

"Nepojedu na motorce," zopakovala jsem a ustoupila od toho monstra na dvou kolech.

"Máš k tomu nějaký rozumný důvod, nebo prostě toužíš dělat problémy?"

"Na tom krámu se mi zabil bratr, a můj životní cíl není skončit jako on."

Ramon se zatvářil chápavě. Když znovu promluvil, jeho hlas byl něžný: "Nezabiju nás, nemusíš se bát."

"Je mokro," pokračovala jsem.

"V Anglii je mokro permanentní stav," uchechtnul se a přišel ještě blíž ke mně. "Pojedu opatrně, slibuju."

"Jak ti to můžu věřit?"

"Doma na mě čeká moje milovaná obrovská postel. Ještě trochu srandy si v ní chci užít. Proč bych měl sebou seknout na motorce?"

Teď už stál úplně u mně. Vzpomněla jsem si na polibek a srdce se mi rozbušilo. Zpanikařila jsem. Co teď?

"Proč nejel na motorce David? Je přeci jeho," změnila jsem rychle téma, ve snaze zachovat si chladnou hlavu. 

Ramon se pobaveně zasmál. Nejspíš mu byl můj úhybný manévr naprosto jasný.

"Protože to měl v Lyfrin. To byla ta knížka, do které se díval," vysvětlil jednoduše a chytil mě za lokty. Pak ledabyle prsty dojel až k dlaním, které se rozhodl držet. "Vidíš? Není to šílenství, ačkoliv to šíleně zní. Je to pravda."

"Chci to vidět."

"Uvidíš," slíbil, "až dostaneš svou."

"Cože?" byla jsem zaskočená. "Ale vždyť já nejsem..."

"Jinak bys tu nebyla," zavrtěl záporně hlavou.

Chtěla jsem se ptát dál, ale v dálce se ozval hrom.

Než jsem stihla panikařit, Ramon zakročil: "Musíme vyrazit. Popovídáme si o tom doma. Možná se nám povede tomu ujet. Nasaď si helmu."

Poslechla jsem ho, nasadila jsem si helmu a oblékla se do bundy. Stejně jako Ramonův svetr, i bunda mi byla velká. Neřešila jsem to a přistoupila k motorce, zatímco jsem se snažila nevšímat si toho, jak se mi třesou kolena. Ramon nasedl a otočil se na mě, aby mě popohnal. Sedla jsem si za něj.

"Pořádně se drž, Maličká."

"Čeho?!"

"Mě," zasmál se. Sáhl pro mých rukou a omotal si je kolem pasu, čímž mě k němu přitáhl blíž. "Neboj se držet pořádně."

Nastartoval motor a my se rozjeli. Během chviličky jsme nabrali rychlosti světla.

"Říkal jsi, že nás nechceš zabít!" zaječela jsem. Přitiskla jsem se k němu ještě víc.

Natočil hlavu, aby mi mohl odpovědět: "Nějakou rychlost mít musíme, jestli nechceme přepadnout na bok."

"Dívej se na cestu!" děsila jsem se.

Vítr mi ošlehával kůži na rukou, která nebyla ničím chráněná. Chvilku se to dalo vydržet, ale pak jsem už myslela, že jestli s tím něco neudělám, přijdu o ně. Odvážila jsem se uvolnit trošku sevření a ruce si schovala do kapes Ramonovy bundy.

Hlavu jsem si nakonec opřela o jeho záda, protože helma byla těžká.

Měla jsem celou cestu na to, abych si utřídila myšlenky. Abych se rozhodla, jestli tu vlastně chci anebo nechci být. Ano, stýskalo se mi po domově, ale najednou mě rozesmutněla i představa, že bych už nikdy neměla vidět Ramona anebo dvojčata, nebo Adama. Navíc jsem byla teď až příliš zvědavá.

Zaprvé bych se podle všeho měla konečně dozvědět něco víc o knižnících jako takových, vždyť podle toho, co Ramon říkal, jsem jedna z nich. Ačkoliv jsem tomu nevěřila, byla jsem zvědavá. A pak tu byla ta dívka. Byla jsem si jistá, jako že je Slunce na obloze, že to byla ta, o které se mi zdálo. Potřebovala jsem zjistit, co to má všechno znamenat.

A v poslední řadě, byla jsem zvědavá, co je vlastně to, co se teď děje mezi mnou a Ramonem. Od toho polibku, řekla bych, se něco změnilo.

Bylo tu hodně věcí, které jsem chtěla zjistit. Teď byla ale nejpřednější tajemná dívka v bezvědomí. Proto jsem se už nemohla dočkat, až dorazíme na Univerzitu.

_____________________________________

Šestnáctý díl Prescribed je tady a já tu mám pro vás všechny malou zprávu! :) V první řadě bych chtěla vyjádřit svoje nadšení - cena Wattys 2016 Miláček Zaměstnanců je pro mě obrovská pocta, děkuju vám! :) Chci taky poděkovat svým věrným čtenářúům, ze všeho nejvíc ale jedné, která mi dokonce i napsala a nejen pogratulovala, ale sama vyjádřila, jak se na další díl těší. Moc mě to potěšilo, a nejenom proto, ale i protože úspěšně zvládla stres způsobený školou, který známe všichni moc dobře, jí tenhle díl věnuji :) Sonnysta.