RAMON 

"Chodíme už hodiny, Maličká," postěžoval jsem si. Doufal jsem, že když jí vytáhnu na vzduch, probere se a přestane básnit o vysněné dívce v lese. Očividně byla zavřená už dlouho. Po několika kilometrech a jednom vydatném dešti jsem ale pojal podezření, že není šílená, ale dělá si ze mě srandu. Byli jsme promočení a já osobně už začínal cítit únavu. Dál jsem nám ale prorážel cestu roštím a čekal, kdy se vzdá. "Neřekla ti ta tvoje kamarádka přesnější údaj své polohy?"

"Byly tam stromy," začala vzpomínat Sam a dál za mnou cupitala.

Zastavil jsem se, otočil se na ní a ona mi věnovala nechápavý úsměv. "Vskutku omračující záchytný bod. Jsme v lese. Něco dalšího tam nemáš? Třeba to, že tam byly spadané šišky?"

"Vtipný," prskla po mně a prošla kolem, aby mi dál dráždila. Zajímalo by mě, jak dlouho jí to vydrží. 

"Není ti zima?" zkusil jsem to.

"Musíme být někde blízko," zamumlala si a dál rázovala dopředu. Povzdechl jsem si a dohnal jí.

"Maličká," zkusil jsem ji zastavit, "hej, poslouchej!"

Když mě dál ignorovala, zavrčel jsem. Chytil jsem jí za ruku a škubl zpět k sobě. Sam to nečekala a naletěla na mě.

"Co chceš?" Snažila se zakrýt rozpaky.

"Je zima. Jdeme zpátky," řekl jsem co možná nejdůrazněji, a když jsem viděl, že se chystá protestovat, dodal jsem: "najdeme ji příště, dobře?"

Otočil jsem se a vyšel. Věděl jsem, že půjde za mnou, prostě jako malé dítě, co jde za mámou, i když chce zůstat na místě a dál tropit scénu.

"Není mi zima," ozvalo se po mém boku za chvíli. Potlačil jsem vítězný úšklebek.

"Jsi úplně mokrá," upozornil jsem ji a hned mohl začít skrývat svůj další úšklebek nad tím povedeným dvojsmyslem.

"Ne-"začala, ale její slovo přešlo ve výkřik. Otočil jsem se a uviděl ji o pár stop níž, vyválenou v bahně, po kterém uklouzla. "Fuj."

"Jdeme, při troše štěstí nás chytí ještě větší lijavec a většina bláta z tebe oprší, než dojdeme domů," rozhodl jsem, zatímco jsem ji pozoroval, jak se snaží postavit na nohy. Pak jsem se s povzdechem sehnul, abych jí pomohl, ale když jsem ji chytil za paži, abych ji vytáhl, rozmáchla se a nános bahna z její druhé ruky přistál i na mně. "S tebou je radost být, Maličká," pronesl jsem ironicky a utřel si bahno z obličeje.

"Máš..." ukázala na mě a pobaveně se zasmála. Líbilo se mi, když byla veselá. Takhle jsem ji viděl jen málokdy.

"Co?" nechápal jsem.

"Akorát sis to rozmazal," propukla v nezadržitelný smích, jako kdyby ona sama nebyla celá od bahna - vlasy měla slepené a celý její bok byl hnědý. Copak jsem se smál já jí?

"Tak mi to setři," vyzval jsem jí, ale ona se jen dál smála. "No tak," žadonil jsem dál, "prosím!"

"No dobře, fajn," pokusila se popadnout dech, otočila se a vykročila ode mě.

Stoupla si k pařezu a posunkem mi naznačila, ať jdu za ní. Vyhoupla se na něj, aby na mě dosáhla, ale dřevo bylo mokré a kluzké. Přistoupil jsem těsně k pařezu a chytil ji za pas, abych ji jistil. Cítil jsem, jak se trhavě nadechla, a pousmál jsem se.

Líbilo se mi, že na můj dotek reagovala; na to jsem byl zvyklý. Tak se chovala každá dívka, kterou jsem doposud měl. Ještě se mi nestalo, abych nedostal, co jsem chtěl, a byl jsem odhodlán udělat vše pro to, aby to tak zůstalo. Samantha možná byla pevná jako skála, ale i v ní se někde hluboko chvělo to, co každou jinou dovedlo až do mojí postele. Mohla se to pokoušet potlačit, ale já bezpečně věděl, že jako vítěz odejdu já. A byl jsem ochotný pro to vítězství počkat, protože se nenávratně blížilo. Jen jsem musel zajistit, aby Sam neměla pocit, že ji do něčeho tlačím, ale že naopak má všechno pod kontrolou ona. Samantha pro mě byla výzvou.

V dlani sevřela rukáv mého svetru, který měla na sobě, a pomalu mi s ním přejela po tváři. Sledoval jsem její ruku a pak se podíval na ní. Věnoval jsem jí pohled do očí; ty její byly modro šedé, připomínaly mi moře v zimě. Moře ale okamžitě zmizelo, když plaše uhnula pohledem a začala si dávat velký pozor, aby veškerou svou pozornost věnovala jenom blátu na mém obličeji.

Rozhodl jsem se ji popostrčit; chtěl jsem vidět, jestli mě nechá zajít přinejmenším stejně daleko, jako včera v noci. Přistoupil jsem těsně k ní. Pořád se dívala na mojí tvář a očím se vyhýbala, ale nemohl jsem si nevšimnout vrásky mezi jejím obočím z toho, jak se mračila, protože se snažila soustředit. Přitáhl jsem si jí za pas ještě blíž, teď už na mě byla přímo nalepená, ale neucukávala. To bylo jako zelená. Pokusil jsem se ulovit její pohled. Přiblížil jsem se k ní ještě víc. Čekala, co se bude dít dál. Zavřel jsem oči a lehce ji políbil. Odtáhl jsem se. Měla zavřené oči a nehýbala se.

Najednou je prudce otevřela, zamračila se a odstrčila mě od sebe. Seskočila z pařezu a složila si ruce na prsou.

"Ne," řekla, jako by kárala psa, "nejsem a nebudu tvoje, přestaň si se mnou hrát!"

"Nic takového nedělám, Maličká," zvedl jsem ruce v obraném gestu. Překročil jsem čáru. Je čas zahrát to do autu. "Jen jsem ti poděkoval za pomoc."

"Nemáš zač," vyplázla na mě jazyk, "teď jdeme domů, je mi zima."

"Najednou," zamrmlal jsem. Moje odhodlání jen narostlo. Sam zkrátka bude má. A to do večera.

UK, Londýn, vlakové nádraží Victoria's Station

Muž v plášti byl opět na nádraží. Tentokrát už si fotek dívky, které byly rozvěšené všude kolem, sotva všiml. Zevšedněly mu. Ta holka by ho nezajímala, myslel jen na svůj jeho úkol a plně se soustředil na jeho splnění, ale ona byla zásadním klíčem k dokončení mise, a proto ji potřeboval. Svou cestovní tašku měl přehozenou přes rameno a přitom se ležérně opíral o zeď. Při čekání na vlak si zapálil cigaretu. Potáhl si a zavzpomínal na posledních pár dní.

Strávil je v jednom z mnoha luxusních apartmánů téměř v centru Londýna. V každodenním ruchu turistů, kancelářských myší v oblecích pospíchajících se svou ranní kávou do práce a hipsterských skupinek teenagerů člověk snadno zmizel. A v noci... v noci se nechával obklopovat tmou a stíny ulic, kam světlo lamp už nedosáhlo.

V jednom ze stínů na Abingdon Street čekali včera večer dva další muži, oba nesouhlasně kroutíc hlavou, když ho uviděli přicházet s kouřící cigaretou v ruce. Přišel až k nim a naposledy nasál kouř, než ji zahodil a zašlápl, aby udusil oheň.

"Vše jde podle plánu?" ozval se muž v balonovém kabátě černé barvy. Pod ním měl jistě svůj šedý oblek, ze kterého na okolí dýchala historie. Byl podzim, venku bylo chladno, a tak sražený vzduch budil dojem, že kouřili i dva starší.

Kuřák vyfoukl poslední dým a pokýval. "Jsou naprosto vykolejení."

"A co Samantha?" otázal se třetí muž s rukama zaraženýma hluboko v kapsách, jako by v nich hledal zbytky tepla. 

"Ta je v pořádku," pokýval kuřák opět a s nezájmem naklonil hlavu na stranu. Vzpomněl si na její vyděšený obličej plný hematomů, když jej za bouřky sledovala, ušklíbl se a dodal: "Relativně."

"Jestli mé dceři zkřivili jediný vlásek..." rozzuřil se kapitán Hale a chystal se stropit scénu. Muž ve starém obleku jej chytil za rameno a kapitán se utišil.

"Hlídám ji, prakticky z ní nespouštím oči," uklidnil ho kuřák a odkašlal si. Měl chuť na další cigaretu. "Jestli se tomu pometlu něco stalo, může za to její ztřeštěnost. Dělají ale všechno proto, aby si je oblíbila."

Kapitán zatnul zuby. Stýskalo se mu po dceři, nemohl se dočkat, až ji bude mít opět u sebe. Jeho manželka už to dlouho nezvládne. Kdyby tu nebyl muž v obleku, vůdce záchranné skupiny pro jeho dceru, vysvětlil by mladému kuřákovi, že taklhle o jeho holčičce mluvit nebude, a to hezky ručně. To ale nemohl.

"Zachovejte klid a chladnou hlavu," promluvil opět muž v obleku, "brzy bude slečna Haleová tady a pak nastane konec všech knižníků. Čas pomalu nastal."

"Co tedy dál?" zeptal se kapitán Hale.

"Můj synovec bude vaši dceru nadále hlídat a podávat nám informace. Na můj příkaz ji dovede sem a akce se spustí."

"Ale co když nebude chtít? Jistě ho jen tak neposlechne," namítl kapitán, který si byl dobře vědom povahy jeho dcery. Koneckonců ji zdědila po něm. "Tedy ne, že bych chtěl nějak zpochybňovat jeho schopnosti."

"Je to přeci dívka, jako každá jiná," pousmál se velitel. 

"Bez obav," odfrkl trochu uraženě mladý kuřák, "udělat hezký oči umím."

"Máte to hezky spočítané," pokýval kapitán, stále nepřesvědčen, "ale co když vám ty počty stejně nevyjdou?"

Kuřák se zákeřně uchechtl. "Je vědecky dokázáno, že násilí vyřešilo mnohem víc problémů, než matematika. To ale nebude třeba, chci říct - čas tráví s mladým Warrenem, ten si srdce nezískává." Vytáhl z kapsy krabičku cigaret a jednu si vložil mezi rty. Ignoroval nesouhlasné pohledy. "Vlastně je zaměřen na úplně jinou část těla, pokud se ptáte na můj názor."

Velitel si pohoršeně odkašlal. "Tedy jsme domluveni. Teď mne omluvte, musím už běžet. V parlamentu je pořád, o čem diskutovat. Nashledanou."

SAM

Lesem jsem přímo hnala s pohledem zabodnutým do země, a nepřála si nic jiného, než být už zase uvnitř. Tam bych se mohla zamknout do ložnice a mohla bych být sama. Ramonovi už jsem nevěřila. Stačilo si jen představit, kolik dívek už mu prošlo rukama a udělalo se mi z něj zle. Nehodlala jsem být další z nich. Občas jsem mělapocit, že se s ním dá normálně vycházet, ale nebyl by to on, aby nezklamal. To zkrátka nejde.  Chtěla jsem domů. K sobě domů. Pryč od všech lidských bytostí bez estrogenu.

Zato Ramon šel naprosto v pořádku, div si neposkakoval a nezpíval, jak krásný den je.

Došli jsme až k potoku, který vedl kolem chaty. Už z dálky jsem stavbu viděla, ale zarazilo mě další auto zaparkované u ní. Zpoza něj vykukovala ještě motorka.

Ramon si toho všiml taky, zastavil se, zavrčel a tiše zaklel.

"Odpůrci?" zeptala jsem se polekaně.

Jen zavrtěl hlavou. Třeba to je policie, pomyslela jsem si nadšeně. Třeba to bylo tomu poslíčkovi s pizzou divné, a tak to ohlásil, třeba...

"Já je zbiju," zasyčel Ramon a mě došlo, že takhle by o policii nemluvil.

Podívala jsem se pečlivěji a uviděla, že kapota Ramonova auta je otevřená a nad ní se sklání dva kluci. Okamžitě jsem poznala dvojčata.

Ramon vyšel jako býk, co vidí toreadora, a přísahala bych, že mu i od nosu vyšla pára a zahrabal kopytem. Svižně jsem ho následovala.

"Ahoj!" vykřikl nadšeně David, když nás uviděl a Bryan nám energicky zamával.

"Moje auto!" zakřičel Ramon a bratři instinktivně uskočili.

"Právě jsme přijeli, ale bylo nám divný, když jsme viděli, že ti auto vykrvácelo," oznámil David. Na zemi jsem uviděla barevnou skvrnu od oleje.

Ramon zbledl. Nahnul se nad motor a Bryan mě radši rychle zatáhl za stěnu tvořenou těly dvojčat.

"Tohle bude ošklivý," pošeptal mi a zakřenil se.

"Moje autíčko!" uslyšela jsem za chviličku. "Zasraná liška mi rozkousala celý auto! Všechny hadice jsou v prdeli! Chladící kapalina..." na chvilku nastala odmlka, nejspíš když kontroloval, jak na tom je, "není. Olej - na zemi. Brzdová kapalina taky. Ani voda v odstřikovačích není!"

"Aspoň benzín máš," namítla jsem útěšně a hned mi došlo, že to asi nebyl dobrý nápad.

Během vteřiny jsem koukala do rozzuřeých zelených očí, téměř plačících, které co nevidět začnou brečet. "Kdo dal ty zbytky jídla ven! Ty! To si spravíš!"

"Brácho, teď ne." Vděčně jsem zalezla za Davida, který se mu postavil. "Pojedem holt Bryanovým autem, mám ještě něco, co musím udělat, a nemám na tohle teď čas."

"Já ti seru na tvojí Lyfrin, moje auto je v hajzlu!"

"No a já ti seru na auto. Marc už nás svolává. Jedeme."

Ramon vypadal, že se neštěstím a vzteky zhroutí. Nasedl do auta a třískl dveřmi.

"Věci máte naložený," mrkl na mě Dave a nasadil si helmu. Bryan mi otevřel dveře do auta a já nasedla taky.  Aspoň jsem nemusela poslouchat, že mu to zaneřádím od bláta.

Vyjeli jsme za motorkou zpět k Univerzitě. Cestou mi bylo čím dál víc špatně od žaludku. Nikdy jsem na to netrpěla a tak jsem jen zavřela oči a doufala, že to přejde. Ramonovo naříkání jsem si nevšímala. Najednou už to ale bylo neúnosné. Začala jsem uvažovat, že řeknu Bryanovi, ať zastaví, když začal zpomalovat. Ale ne dost rychle. Rozbolela mě hlava.

Jsem blízko. Tak blízko. Pomoz!

"ZASTAV!" zaječela jsem. Bylo to nesnesitelné. Hlas v mojí hlavě byl ostrý jako nůž.