Z pokoje jsem toho dne už nevylezla; vzdát se večeře a jít spát hladová bylo stokrát milejší, než čím se zdála být volba vyjít z pokoje ven a riskovat osobní střet s mým únoscem. Protože tak by se měla unesená osoba chovat - bát se. Pokoušet se utíkat. Jednat ve prospěch záchrany vlastního života.

Až do této doby mi skoro vůbec nedocházelo, jak volná jsem tu vlastně byla (což bylo do všech hranic, které vymezovaly prostor mezi pojmy únos a svoboda). Na Univerzitě jsem se mohla dle libosti pohybovat v prostoru akrů, pokud jsem zůstávala v budově (lesy a mýtinka porostlá zelení, na které jsem měla ze svého pokoje výhled, se určitě rozprostíraly na hektarech, ale tam jsem se nikdy nedostala), dostávala jsem najíst a napít. Nikdo mě nebil a nebylo mi ublíženo, až na prvních pár dní, kdy jsem svým vlastním přičiněním nasbírala vskutku ucházející počet hematomů, pohmoždění a naražených kostí. Vyjadřovala jsem názory způsobem, který, jak jsem si teď byla jistá, by jiným lidem v mojí situaci vysloužil pár kopanců do ledvin anebo rovnou volnou vstupenku na jízdu na dno jezera s betonem u nohou. 

Oni mě dokonce bránili před odpůrci, ať už to byli, kdo chtěli. Ponechávajíc stranou fakt, že mě unesli a nebýt jich, odpůrci by mne netrápili vůbec,  starali se o mě jako o člena vlastí rodiny - někteří němí Warrenové to brali dokonce ještě vážněji. Ano, byli šílená sekta, ale dělali, co mohli, abych se cítila dobře a ne jako unesená. Není divu, že pak takhle zblbnu a nechytím se šance, když ji mám! Ale s tím jsem se od teď rozhodla udělat krátký proces. 

Nechci se nechat oblbnout pohádkou o kouzelné knížce, kterou bych se podle všeho měla řídit. Ať už to funguje na jakémkoliv principu, takové věci zkrátka nejsou pro tento svět normální.

Ačkoliv jsem za dnešek nevyvinula prakticky žádnou fyzickou aktivitu, cítila jsem se unaveně. Venku bylo zataženo a tak se jen těžko odhadoval čas.

Potichu jsem přistoupila ke dveřím a odemkla je. Pootevřela jsem je a všimla si, že Ramon přenesl tašky s oblečením až ke dveřím. Vděčně jsem po ní sáhla a rychle se zase zamkla. Stáhla jsem ze sebe špinavé oblečení a hodila ho do kouta místnosti. Haldička sice narušovala pořádek, který tu byl očividně pečlivě udržován, ale byla jsem ochotná žít s vědomím, že se tu bude přes noc válet. Na sobě jsem ho už mít odmítala, bylo mi zle ze mě samotné. Ačkoliv by sprcha určitě bodla, nehodlala jsem teď jít hledat koupelnu. Budu to muset vydržet do rána.

Vytáhla jsem z tašky trika a ke svému žalu zjistila, že jsou všechna obtažená a těsně přiléhající, a pro můj spánek tedy naprosto nevhodná; doma jsem vždycky spala ve vytahaných tričkách táty nebo bratra. Otevřela jsem skříň a vytáhla z ní Ramonovo bavlněné triko. Mít ho na holé kůži se mi příčilo už z principu. S tváří mučence jsem sáhla pro malou papírovou tašku a vytáhla z ní krajkové spodní prádlo. Udiveně jsem zavrtěla hlavou; podprsenka mi byla skvěle a nebyla ani zdaleka tak nepohodlná, jak jsem si myslela! Přetáhla jsem přes hlavu triko a vzala si kalhotky.

Otevřela jsem okno, abych měla aspoň takhle trošku čerstvého vzduchu, zalezla do Ramonovy postele a přikryla se dekou. Spokojeně jsem se uvelebila v peřinách. Za posledních pár dní jsem byla vyčerpanější, než kdy dřív; z většiny za to mohl můj sen, ale nedostatek kofeinu v těle na tom měl dozajista svůj podíl taky. Doufala jsem, že se má můra už nebude opakovat. Chtěla jsem se už pořádně vyspat.

Zhluboka jsem se nadechla. Všechno kolem mě bylo tak neuvěřitelně načichlé Ramonovou vůní, až mě z toho rozbolela hlava. Vztekle jsem ze sebe strhla triko a hodila ho na druhou stranu postele. Teprve pak se mi spalo příjemně, zabalená v teplé dece a s chladivým vzduchem plným ozonu mísícím se se všudypřítomným pachem Ramona.

V noci mě probudilo něco šíleného: zvuky, které se zvenčí ozývaly, byly děsivé, jako kdyby někdo ječel. Byla to série vysokých tónů připomínajících řvoucí ženu. Pokaždé, když se podivný zvuk ozval, stáhl se mi žaludek strachy.

Vylezla jsem z postele, abych okamžitě zavřela okno. Přiskočila jsem k němu a co nejrychleji jsem ho zabouchla. Přitom jsem se nemohla zbavit pocitu, že někdo je na druhé straně pokoje, skrývá se ve tmě a pozoruje mě. Vyhřátá postel se zdála jako ten nejbezpečnější bod. Chtěla jsem v ní ležet co nejdřív, ale ve tmě jsem jen vzdáleně tušila směr, kterým se vydat. Udělala jsem pár spěšných kroků a nakopla něco, co se okamžitě s hlasitým bouchnutím doprovázeným zvučnými tóny zřítilo k zemi.

Zaječela jsem hrůzou, ustoupila od neznámého předmětu a praštila se o roh pelesti. Skácela jsem se k zemi a nadávala. Nevěděla jsem, jestli se dřív chytat za ukopnutý malíček anebo naražené rameno. Zezdola jsem uslyšela kroky spěchající nahoru.

"Maličká, jsi v pořádku?" ozvalo se z druhé strany. Ramon zaklepal a zkusil vzít za kliku, ale když zjistil, že je pořád zamčeno, zkusil to znovu. "Stalo se ti něco? Otevři!"

"Stalo," zaskučela jsem, ale nezvedla se.

"Odemkni ty dveře, slyšíš?"

Nemohla jsem. Pořád jsem rozdýchávala bolest a nebyla si jistá předmětem, o který jsem zakopla.

Na dveře dopadla těžká rána, kterou následovaly další dvě. Při třetí se dveře rozletěly a dovnitř vpálil Ramon. Rozsvítil a já si okamžitě všimla, že je jen v kalhotách na spaní. Pohled mi spadl na jeho tetování, hned jsem ho ale odtrhla a dál fňukala bolestí. On si zrovna tak všiml, že já mám na sobě jen krajku a nesnažil se nijak skrývat, jak na mě zíral.

Odkašlal si, ale pohled neodtrhl. "Co se stalo?"

"Venku něco je," žalovala jsem, ale stále jsem se držela za malíček. "Strašně to ječí!"

"To je liška," vysvětlil klidně a dál mě pozoroval, "bála ses?"

"Na tohle mě Ylvis nepřipravil," zamručela jsem a ignorovala Ramonův nechápavý pohled. Místo toho jsem se zaměřila na předmět, kvůli kterému jsem teď trpěla.

Na zemi se válela akustická kytara. Všiml si, kam se dívám a zvědavě povytáhl obočí.

"Zakopla jsem o ten krám, když jsem zavírala okno. Co ty tu vlastně děláš?"

"Šel jsem zahnat tu lišku, něco jí sem zřejmě přilákalo. Pak jsem slyšel ten rámus tady, který tu práci nejspíš udělal za mě." odpověděl s očima opět přilepenýma k mému tělu.

"Myslela jsem, že jsou to odpůrci."

"Ti by se vůbec nenamáhali tě strašit. Na místě by s tebou byli hotoví," zavrtěl hlavou.

"A namáhali by se klepat ve dne na dveře?" utrousila jsem tiše tak, abych to slyšela jen já.

Pokusila jsem se zvednout ze země. Teprve teď jako by se Ramon probral z transu a jal se mi pomáhat. Vytáhl mě do stoje, a zíral na mě. V něčem mi jeho pohled připomínal ten, kterým mne častoval první den. Přeběhl mi mráz po zádech a naskočila husina. Chtěla jsem uhnout, ale byla jsem hypnotizována jeho nefritově zbarvenýma očima.

Tentokrát to bylo jiné. Neprotínal mě jeho ledový pohled z dálky. Stál pár centimetrů ode mě a moje ruce držel ve svých. Naklonil se blíž ke mně, cítila jsem jeho horký dech na tvářích.

Pustil moje dlaně a prsty jemně přejel po délce paží. Lehce jsem se zatřásla. Všiml si toho, usmál se a přejel po mé pokožce ještě jednou. Líbilo se mu to. Ruce nakonec položil mě za krk.

"Třeseš se," poznamenal. Jen jsem přikývla. "Je ti zima?"

Zamyslela jsem se. Netřásla jsem se zimou. Uvnitř mě zápasilo nedávné zklamání z nevěry ex přítele, morální přesvědčení, že to, co dělám, je špatně, a zvědavost, která stále statečně bojovala za to, abych počkala, co udělá. Zima mi nebyla; z jeho těla sálalo tepla dost. Zavrtěla jsem hlavou.

"Máš strach, Maličká?"

Nad tím jsem nepotřebovala přemýšlet. Razantně jsem hlavu natočila zleva doprava. Ramon potlačil smích a zamumlal: "jak jinak."

Sklonil se ještě níž, hřbety rukou mi za čelist zaklonil hlavu, aby na mě líp viděl.

"To prádlo ti sluší," zašeptal a palcem mě pohladil po tváři.
Jeho slova narážela na můj obličej a omamovala mě.

"Řekni, Maličká," řekl, hlas mu zhrubl, ale přesto mluvil něžně. Svými rty se lehce otřel o ty mé a já ztuhla. "Můžu dnes spát ve své posteli?"

Hlas se mi zadrhl. Jen jsem oblouzněně zakývala hlavou na souhlas.

Usmál se a odstoupil ode mě. Na chvilku jsem zavrávorala, než jsem našla ztracenou rovnováhu. Co se to právě stalo? Ramon ukázal na postel. Nejistě jsem se do ní vrátila. Teprve, když jsem si lehala, zhasl a vyrazil k ní taky on. Ucítila jsem, jak se matrace pod jeho vahou prohnula, když si lehl si na druhou polovinu a oba nás přikryl dekou.

Nemohla jsem uvěřit, jak se mnou manipuloval. A už vůbec, že jsem si to nechala líbit. Kam se podělo mé odhodlání?

Otevřel svou náruč a  čekal, až k němu přilezu, ale já jsem zůstávala na svém místě. Pokrčil rameny. "Jak chceš."

Chvilku byl zticha. Pak ještě potichu promluvil: "Venku je hodně nebezpečí, ale tady uvnitř ti nic nehrozí, slibuju. Chci, aby ses tu cítila jako doma. Rozumíš?"

Pokývala jsem nepatrně hlavou, jako by to mohl v té tmě vidět. Povzdechl si a zavrtěl se. "Dobrou noc, Maličká. Ať se ti zdají hezké sny."

"Dobrou noc," odpověděla jsem. On ani netušil, jak šťastná bych byla, kdyby se jeho přání vyplnilo. Ucítila jsem, jak se znovu převalil a pak už byl všude klid.