Ramon

Někdo zaťukal na dveře mého pokoje. Nevstal jsem, jen jsem otočil stránku časopisu Engine Technology International a začetl se do dalšího článku o nově připravovaném hybridu.
Neměl jsem na nikoho náladu. Když neodpovím, budou si myslet, že tu nejsem- aspoň takhle zněl můj bezchybný plán.

"Máme přijít do knihovny," promluvil za mnou Adam.

"Nejsem tu," upozornil jsem ho a přetočil list magazínu.

"Ramone, Marcus nás svolal všechny. Jako vždy, ty nemáš, jak by ses to mohl dozvědět, protože tvoje Lyfrin mlčí," vysvětlil mi znovu jako malému dítěti.

"Děkuji, že jsi mi to připomněl, Adame. Bez tebe bych to nevěděl," zavrčel jsem.

Na tohle jsem háklivý. Charakteristickým znakem a podmínkou existence knižníků je Lyfrin. Plně funkční, abych to upřesnil. Fakt, že ta má už od mých šestnácti let zůstala naprosto jakéhokoliv textu prostá, způsoboval, že jsem se cítil jiný. Handicapovaný. Byla to moje hanba, ačkoliv ne moje chyba. Nikdo netušil, proč tomu tak je. Po roce to můj otec uzavřel jednoduchým odůvodněním: v mé Lyfrin se nic nepíše, protože zatím není třeba, abych plnil její příkazy. Nicméně, já sám jsem věděl, že i jeho to trápí. Pokud s knižníkem jeho kniha nereagovala, jaký to pak byl knižník? Navíc jsem syn jednoho z nejvyšších knižníků. Vím, že jsem zklamal.

"Tak jdeš?" Adam byl neodbytný.

Vydal jsem otrávený zvuk, odhodil časopis na postel a zvedl se. V Adamově doprovodu jsem došel až do knihovny. Kolem stolu se právě scházeli všichni knižníci a usedávali na své židle.

Můj otec, jako vždy, seděl zády k archandělově soše a s rukama na desce stolu čekal, až hemžení kolem něj ustane a všichni si vyslechnou, co má na srdci. Záviděl jsem mu jeho místo; od malička mě znervózňoval Gabrielův pronikavý pohled. Měl jsem pocit, že jeho rentgenový zrak mne neustále zkoumá a hledá každý můj hřích, za který pak budu odsouzený. Sedět k tomu mramorovému soudu zády by pro mě znamenalo požehnání.

Bohužel, takové místo bylo jen jedno, a tak jsem si s nefalšovanou nechutí sedl na své místo. Zasedací pořádek tu platil velmi přísně. Výjimky se povolovaly pouze v případě přírůstku; ten si většinou sedal na místo nejdál od čela stolu, odkud se místa zaplňovala, nebo pokud se díky Lyfrin spojili dva členové do páru. Ti pak seděli vedle sebe, člen sedící dál od otce si sedl k druhému, který seděl blíž. Muži vždy andělovi blíž.

"Čekáme ještě na někoho?" zeptal se mě otec.

Rozhlédl jsem se. Seděl jsem po otcově levé straně, vedle mě si Laura otráveně upravovala manikúru. Vedle ní seděl Adam, který se držel za ruku s Nathalií. Oba dva vypadali spokojeně. Byli jediný pár, kvůli kterému se měnil pořádek, co si pamatuju.

Nathalie k nám přišla jako první z nich, když mi bylo patnáct. Byla o rok starší a vůbec mě nezajímala. Nikdy jsem netušil, jak Lyfrin funguje a jak má dva lidi přivést k sobě. Nicméně to, že ti dva jsou si souzení, bylo vidět i bez knížky. Adam pro ni udělal vše, co jí na očích viděl. Dokonce se kvůli ní nechal dobrovolně zajmout, aby jí mohl být nablízku.

Za Nath se nejistě kroutil náš donedávna nejnovější knižník, Thomas. Nikdy takovou schůzku ještě nezažil.

Zauvažoval jsem, jak se bude na první schůzi chovat Sam. Bude taky tak vystrašená? Bude nejistá? Bude tiše sedět a sledovat, jak věci chodí, nebo bude suverénně dávat najevo své názory a nic a nikdo ji neumlčí? A dočkáme se vůbec momentu, kdy bude schopná přijmout svůj osud, aby se mohla účastnit?

Na vše vyjma poslední otázky jsem už předem odpověď znal. Jestli ovšem jednou usedne vedle Thomase, to bylo ve hvězdách.

Russel sedící naproti mně si hlasitě odkašlal. Zatnul jsem pěsti a těžce se nadechl. Pořád jsem na něj byl naštvaný za to, jak se na Samanthu lepil v kuchyni. Nevěděl jsem, jestli to měl v Lyfrin. Věděl jsem jen, že to vypadalo nepřirozeně. A Sam to bylo určitě nepříjemné. Chtěl jsem, aby jí to bylo nepříjemné. K Russelovi se nehodila.

Jako by si mé reakce všiml, zakřenil se a začal listovat svou knihou.

Fry sedící vedle něj jen zakroutil hlavou. Lokty se opíral o židli a nohama na skateboardu přejížděl sem a tam. Zatoužil jsem, aby s tím prknem najel Russelovi na nohu.

Řada naproti pokračovala Scottem. Byl vždy nepřehlédnutelný už kvůli všemožným barvám, které si pravidelně dával na vlasy. Momentálně byla jeho hlava červená jako světlo na semaforu. Ten se zabavoval skládáním origami a snažil se nereagovat na humbuk, který šel od jeho pravé strany.

David s Bryanem tam právě hypnotizovali obrazovku tabletu a hlasitě fandili hráčům fotbalu. Každý jinému týmu.

Poslední osobu u stolu jsem málem přehlédl. Malá Leah byla tak malá, že jí zpod stolu vykukovalo jen čelo s očima. Upřeně sledovala otce a tiše čekala, co se bude dít dál.

"Všichni jsme tady," oznámil jsem otci.

Pokýval na znamení, že rozumí, a odkašlal si. Upoutal tím na sebe pozornost všech.

"Výborně, děkuji," začal a já protočil oči. Vždycky byl tak zdvořilý, až jsem si občas říkal, jestli to nepřehrává. "Svolal jsem vás, jelikož mám znepokojující zprávy. Podle všeho by se některý z nás měl brzy setkat s někým z odpůrců. Pro vás, Thomasi, jelikož jste tu nový," pokývl k Tomovi a ten se napnul, "vám osvětlím, oč jde. S konceptem knižníků jste se již seznámil - a dovolte mi říct, že jsem velmi potěšen. Vítejte mezi námi."

Thomas nejistě kývl na znamení, že rozumí a otec pokračoval: "Nicméně, existuje jistá skupina lidí, kteří věří, že Lyfrin je špatná."

Znovu, jsem si v tichosti vyslechl ten samý příběh o odpůrcích, kteří věří, že Lyfrin nás ve skutečnosti nabádá ke zločinům. Po několikáté jsem si poslechl, jak otec mluví o významném knižníkovi Desmondovi, který zešílel a napadl hlavního knižníka, v důsledku čehož začala část nás pochybovat o správnosti svých životů a stvořila odboj. Jeho úkol byl jasný: zničit všechny knižníky, aby nemohli už nikomu ublížit. Protože Lyfrin každého z nich neomylně svede ke hříchu a způsobí neštěstí.

Otec byl zrovna u líčení dělení všech knižníků, když mi došlo něco strašného. Hrůzou jsem se zajíkl.

"Jsi v pořádku, synu?" zeptal se, ale nevypadal, že by ho to nějak zajímalo. Byl si jistý, že důvodem mého zděšení není jeho strhující vyprávění.

Opřel jsem se o stůl a snažil se urovnat si myšlenky. Bylo to opravdu možné?

"Děje se něco, Ramone?" optal se Fry.

Nepřítomně jsem se chytil za hlavu.

"Brácho, děsíš nás," znejistěl Bryan.

"To není možné," zašeptal jsem. Jestli to byla pravda, musí to všichni okamžitě vědět.

"Už tu byli," prohlásil jsem jistě.

"Kdo?" Všichni na mě viseli pohledy a čekali, až se vyslovím.

"Oni, " vysvětlil jsem prostě. Věděl jsem, že mě pochopí. "Samantha jednoho viděla."

Nathalie si polekaně přikryla pusu, David houpající se na židli z ní málem spadl. Dokonce i Laura si přestala pilovat nehty a napjatě poslouchala. Zato s Russelem to ani nehnulo.

"Kde přesně?"

Ukazoval na ni pistoli. Naznačoval, že ji zabije.

Tentokrát už jsem zajímal i otce. "Ramone, tohle je důležité. Pokud ho viděla..."

"Já vím!" vyjel jsem."Byl prý někde venku, ale pak zmizel."

Věděl jsem, co to znamená. Byli jsme v nebezpečí. Ale co víc, v nebezpečí byla i Sam, která, ačkoliv si to ještě nepřiznala, byla knižnicí stejně jako my ostatní.

Jenže mi stále nešlo na rozum, jak bylo možné, že ho viděla právě ona, i když ještě Lyfrin neměla.

"Musíme podniknout opatření," rozhodl otec.

Energicky jsem se zvedl ze židle.  Všichni ostatní mě napodobili.  Pro tento případ jsme byli připraveni.

Museli jsme se rozdělit. Každý odjet do jiné části ostrovů Velké Británie. Měli jsme spoustu bydlících jednotech - dostatek na to, aby každý měl svůj vlastní byt.

Můj otec zůstal sedět. On Univerzitu neopustí. Nepamatoval jsem si, že by někdy vyšel z budovy.  Všichni se rozběhli ke dveřím. Vybíhal jsem za nimi, když mě otec zastavil.

"Vem s sebou tu dívku. Věřím ti, synu. Odjeďte někam, kde vás nenajdou. Ochraň ji."

Přikývl jsem. Přesně to jsem měl v plánu. Otočil jsem se a rozběhl se. Když jsem vybíhal z knihovny směrem k jejímu pokoji, uslyšel jsem otce, jak za mnou ještě něco volá, ale nevěnoval jsem tomu pozornost.

Ačkoliv mě nejspíš neuvidí ráda, nemá na vybranou. Aspoň budeme mít možnost si to všechno vyříkat. Třeba už konečně přijde k rozumu.

Vletěl jsem do jejího pokoje. Rozhlédl jsem se, ale nikde jsem ji neviděl. Postel nebyla ustlaná. Neseděla na parapetu ani v křesle. Vešel jsem dovnitř, abych se po ní podíval.

Když jsem si všiml malého bezvládného těla ležícího vedle postele, ztuhla mi krev v žilách.

Tohle mi nedělej, Maličká!