Sedět v kavárně, číst si a poslouchat kapky bubnující do okna bylo přesně to, co jsem teď chtěla a co jsem potřebovala.

Po tak hektickém dni se mi také nikdo nemohl divit.

Vibrující telefon oznamující, že už se mi znovu snaží dovolat, jsem úspěšně nechala se uklidnit a dál si četla.

Někdo za mnou si odkašlal. Vzhlédla jsem a podívala se do tváře mladému klukovi.

"Je tahle židle volná?" zeptal se a ukázal na místo naproti mně.

"Popravdě," smutně jsem se na něj usmála, "volná je, ale ty si sedni někam jinam."

Neměla jsem náladu bavit se teď s žádným klukem. Chtěla jsem od nich všech mít pokoj. Znovu jsem se zadívala do stránky rozečtené knížky.

Židle zavrzala o podlahu, jak ji někdo odsunul.

Zle jsem se zamračila na toho drzouna, co si na ni právě sedal.

"Nejsi zdejší?" zeptala jsem se. Copak mi nerozuměl?

"No, to jsem."

"Řekla jsem, aby sis sedl jinam!" zlověstně jsem se naklonila přes stůl, hlas jsem ztišila a držela se, abych na něj nevylila svou kávu. "Místa tu ještě jsou!"

"Vážně?" opřel se klidně do židle a na stůl položil svoji knihu, "A kdepak?"

Rozhlédla jsem se. Kavárna byla doslova přecpaná. Jak jsem si toho mohla nevšimnout? Proseděla jsem tu skoro celý den. Nejspíš jsem byla začtená.

Telefon se znovu rozbzučel a zarazil mě tak v odpovědi. Povzdechla jsem si, natáhla se k němu a poprvé hovor odmítla.

Pak jsem se obrátila zpět ke knize.

"Jak se jmenuješ?"

"Čtu si."

"To vidím. Ale já se ptal na tvoje jméno."

"Nic ti do toho není."

Kluk si povzdechl a konečně zmlkl.

"Ty nejsi zrovna dvakrát ukecaná, co?"

Potichu jsem si pro sebe zavrčela a knihu si založila prstem.

"O co ti jde? Nemám na tebe náladu. Chci si číst."

"Chci znát tvoje jméno." Nevině pokrčil rameny.

"Samantha."

"Rád tě," natáhl se přes stůl a sebral mi knížku, kterou jsem zase otevírala, z ruky, "poznávám."

"Přála bych si říct to samé. Vrať to!"

"Nechováš se tak, že si to zasloužíš."

Než bych se vztekala, založila jsem si ruce na prsou a mračila se na něj. Pohled mi oplácel, bylo ale vidět, že ho baví mě štvát.

Prohlédla jsem si ho. Byl o něco starší než já. Hnědé vlasy měl upravené, na sobě měl černou mikinu s kapucí. Svýma hnědýma očima pozoroval každý můj pohyb. Vypadal naprosto normálně.

"Nebavíš se s někým?" zasmál se na mobil, který opět tančil po stole.

"S většinou lidí," odsekla jsem, "a ty mezi ně patříš taky. Teď mi vrať tu knížku."

"Londýn je hezký město," podíval se z okna na Paternosterské náměstí, které bylo pod palbou dešťových kapek. "Prosím, vypni to."

Znovu jsem odmítla hovor.

Nevědela jsem, co po mně chce. Otravoval mě. Chtěla jsem být sama, ne se rozčilovat nad nějakým rozmazleným frackem, který mě pečlivě pozoroval.

Přišla mi textová zpráva. Nebudu jí číst.

Kluk naproti mě stále držel mou knížku. Dopil obsah svého kelímku a začal se zvedat.

"Počkej!"

"Co je?" ohlédl se na mě překvapeně. Byl zvláštní.

"Jak se jmenuješ ty?"

Chvilku se zdálo, jako by zvažoval, jestli mi to má vůbec říkat.

"Adam," odpověděl a vyšel z kavárny.

Zaraženě jsem zůstala sedět na místě. To bylo tak divné!

Sáhla jsem na stůl po knize a otevřela ji. Ale tohle nebyla moje kniha!

Tahle byla... Rychle jsem prolistovala všechny stránky. Doopravdy! Nebylo v ní napsáno ani písmenko! Všechny stránky byly čistě bílé. Nepopsané.

Rychle jsem si posbírala věci a vyběhla i s knihou do dešťě. Rozhlédla jsem se.

Ten kluk, Adam, právě zacházel za roh ulice. Rozběhla jsem se za ním.

Proběhla jsem kolem katedrály Svatého Pavla. Jeho černá mikina právě zmizela za rohem. Rychle jsem ho následovala až do Carter Lane. I on běžel, aby tolik nezmokl.

"Počkej," zakřičela jsem na něj. Neslyšel mě.

Naháněla jsem ho ulicemi Londýna, zatímco se pomalu setmělo.

Zahnula jsem za ním a zarazila se. Tahle ulice byla slepá. A nikde jsem ho neviděla! Popošla jsem dál, abych si byla jistá, že tu nikde nejsou dveře, kterými zmizel, ale neviděla jsem tu žádné. Světlo z pouliční lampy teď ozařovalo jen cihlové zdi.

Udýchaně jsem se poškrábala na zmoklé hlavě. "Co to...?"

"Hledáš někoho?" Hlas za mnou mě polekal. Otočila jsem se a uviděla postavu v černém oblečení stojící na rohu, kudy jsem ještě před chvílí běžela.

Podle postavy i hlasu jsem poznala, že to byl muž.

Ucouvla jsem.

Vedle něj se objevili další dva. Všichni měli obličeje zakryté stínem z kapucí. Jednoho jsem však poznala. To byl Adam. Jak se tam ale dostal?

"C-co chcete?"

"Vždycky ta samá hloupá otázka," povzdechl si jeden z nich.

"Kdo jste?" vykřikla jsem už o něco ostřeji.

"Jsem Adam," zasmál se a popošel o kus blíž.

Instinktivně jsem ucouvla, do někoho jsem ale narazila. Rychle jsem se otočila a uskočila. Stál tam čtvrtý. Byl asi o hlavu vyšší než já, skláněl se nade mnou. Než jsem mohla vykřiknout, zacpal mi pusu dlaní.

Rozklepaly se mi nohy. Můj táta je policista. Vyprávěl mi o všem, co by se mi mohlo stát. A všechny případy, kterými se zabýval, se mi teď v mysli rozzářily jako svíčky.

Muž, do kterého jsem narazila, mi vzal Adamovu knížku z rukou. "Tohle je moje."

Záporně jsem zavrtěla hlavou. Byla Adamova!

V reakci na mé protesty hlavou naopak pokýval a strčil si knihu do kapsy u bundy.

"Už zase mi bereš mojí!" obvinil Adama.

"Je prázdná, je to s ní snažší než s mojí nebo Russellovo," bránil se Adam, jako bych tam nebyla. Hned nato si s Russellem, jedním z trojice, plácl.

"Idioti," zamumlal muž stále mi zacpávající pusu.

Vyškubla jsem se mu a uskočila od něj dál, zády ke zdi. Matně jsem si vybavovala pár chvatů z kurzu sebeobrany, které mě táta učil. V duchu jsem si opakovala místa, kam udeřit protivníka: nos, pokus se zlomit přepážku. Útoč na oči! Pokud můžeš, kopni ho do slabin.

Pomalu přestávalo pršet. Muž si sundal kapuci a podíval se k nebi. Na obličej mu dopadlo pár kapek. Měl dlouhé hnědé vlasy, které se na konečcích kroutily a trčely do všech stran. Mohl být stejně starý, jako Adam. Hádala jsem, že ti další dva budou stejného věku.

Kluk se znovu podíval na mě.

Zbylí tři k nám mezitím došli. Byla jsem obklíčená. Připravila jsem se k výpadu, čímž jsem je očividně pobavila.

"Nechte mě být," varovala jsem je.

"Nechápu, proč se brání," zavrtěl hlavou čtvrtý z nich, "je ti to k ničemu!"

"Nemyslíš si snad, že bys nás přeprala," zasmál se Russell.

Kluk se sundanou kapucí ke mě vyšel. Ohnala jsem se po něm. Pohoršeně se na mě podíval.

"Tak hele, maličká. Hrozně rád bych se tu s tebou pošťuchoval, ale zima se blíží a já začínám mít hlad."

"Nejsem žádná maličká!"

Ačkoliv jsem tomu nejnižšímu sahala možná tak po bradu, byla jsem odhodlaná klást jakýkoliv odpor.

"No jistě že nejsi," přitakal pobaveně přesvědčený o opaku. Sklonil se, aby mi viděl do tváře. "Jakpak se jmenuješ?"

"Samantha," pípla jsem. Když jsem viděla do jeho chladně si mě přeměřujících očí, ozval se strach, který jsem se v sobě tolik snažila potlačit.

"A dál?"

Musela jsem si odkašlat. "Haleová," dodala jsem co nejsilnějším hlasem.

"A kolik ti je let, Samantho Haleová?"Zněl naprosto klidně, vyrovnaně. Narozdíl ode mě. Bála jsem se, ale snažila jsem se to nedát najevo.

"Sedmnáct." Nechápala jsem, k čemu mu to je dobré vědět. "Kdybys chtěl znát číslo boty nebo krevní skupinu, budeš si už muset poslat žádost mailem."

"To je teď v módě, v sedmnácti nosit taková trička?" zeptal se a ignoroval mou poznámku.

Podívala jsem se na bílé triko s potiskem vztyčeného prostředníčku.

"Celkem výstižné, řekla bych."

Zhluboka se nadechl.

V tašce se mi nečekaně rozezvonil telefon. Ať to byl kdokoliv, hodlala jsem to zvednout. Teď nebyl čas hrát si na uraženou.

Vytáhla jsem mobil, ale on mi ho sebral. Pokusila jsem se ho ukořistit zpět, ale bezvýsledně. Zvedl hovor a zaposlouchal se. Znovu jsem vyskočila do vzduchu ve snaze vzít si, co je mé. Ucukl a dál poslouchal. Chvilku pobaveně stál a culil se.

"To je hrozně roztomilé, ale asi tě zklamu. Já nejsem Kotě, Kotě má teď trošičku napilno. Zavolá jindy. Nebo ne, víš co? Nezavolá."

Rychle hovor ukončil a obratně z telefonu vyndal baterku.

"Kdopak je Patrick, maličká?"

"Do toho ti nic není," odsekla jsem. Stejně to musel dávno vědět. Dovedla jsem si naprosto přesně představit, co všechno slyšel.

"To je jedno," pokrčil rameny a schoval můj telefon do kapsy. "Stejně už nemáme čas," dodal, když se ulicemi rozezněly údery Big Benu.

Adam mě rychle chytil za ruku, přitáhl k sobě a zacpal mi pusu.

Začala jsem sebou házet, vřískat a kopat okolo sebe. Jednoho z nich jsem zasáhla. Zaskučel a raději se klidil z mého dostahu.

Adam v doprovodu svých tří kamarádů mě vyvedl z uličky a dotáhli až k nedaleko zaparkovanému černému Range Roveru. Snažila jsem se křičet přes dlaň na své puse. Jak je možné, že mě nikdo neslyší? Nebo že nikdo nejde okolo?

Zatím co Russell otevřel zadní dveře, ostatní naskákali dovnitř. Adam mě nacpal na zadní sedačku, jako bych se vůbec nebránila, sedl si vedle a zabouchl dveře.

"Zapni si pásy," poručil ten, který mi sebral telefon. Seděl za volantem.

"Trhni si," plivla jsem po něm.

"Hele, budeš to tu pak uklízet?"

Neopověděla jsem. Přemýšlela jsem nad možnostmi svého úniku. Seděla jsem na zadní sedačce, vedle mě seděl Adam a z druhé strany někdo, jehož jméno jsem neznala. Russell seděl na místě spolujezdce.

Moc šancí jsem teď neměla. Možná až budeme vystupovat...

Adam se natáhl a připoutal mě sám.

"Debile," ulevila jsem si. "Všichni jste pěkný kreténi! Co se mnou chcete jako dělat?"

"Jmenuju se Bryan," zasmál se kluk sedící vedle mě.

Auto se rozjelo. Bryan se nezdál být zlý. Naopak! Jak mohl patřit ke skupině blbců unášejících mě bůhvíkam a bůhvíproč?

"Můžeš mi říct, co hodláte dělat, ty idiote jeden?"štěkla jsem po řidiči.

"Ten idiot má jméno, maličká." Viděla jsem, jak se po mě podíval ve zpětném zrcátku. "Jsem Ramon."

"Dělejme, že mě to zajímá," odfrkla jsem si.

"Na to, v jaké jsi situaci, máš pěknou vyřídilku," poznamenal a znovu po mně šlehl pohledem v zrcadle. Uhnula jsem. Nezvládla jsem se dívat do jeho očí, aniž bych nepocítíla úzkost a strach. V jeho pohledu bylo něco, co se mě neustále snažilo přesvědčit, že to on je tu ten, komu bych se měla já klanět.

Škoda, že přesně tohle bylo proti mé přirozenosti.

Vyjeli jsme z Londýna. Teď se mě zmocnila panika naplno. Co máma s tátou?

Na Patricka jsem si zakázala myslet. Byl to právě můj přítel, kdo způsobil, že jsem dnes v kavárně hledala uklidnění. Šla jsem za ním, abych ho překvapila. Místo toho ale překvapil on mě s nějakou holkou v posteli. Nejspíš bych se měla naučit o něm mluvit jako o ex-příteli.

A hned na to, co zjistím, že je mi přítel nevěrný, jsem unesená. Páni, Sam, ty máš ale štěstí!

Kousla jsem se do ruky, abych potlačila vzlyk. Pak jsem si obličej schovala do dlaní a lokty si opřela o nohy. Začala jsem brečet. Prudce a přetrhávaně jsem se nadechla. Narovnala jsem se a pokusila se rozmrkat slzy. Všimla jsem si, že mě Ramon v zrcátku sleduje.

Přitáhla jsem si kolena k bradě a objala si je rukama. Cítila jsem potřebu se před jeho pohledem chránit.

Venku už zase pršelo. Poslouchala jsem déšť a přemýšlela, co se mnou bude.

Chvilku jsem poslouchala své únosce, kteří si nenuceně povídali o novém modelu Audi, který má prý brzy přijít na trh. Jsou to vůbec lidé? Napřed unesou holku uprostřed Londýna a pak se pustí do debaty o kvalitách motoru!

"O co se vlastně zajímáš, Sam?"

Otočila jsem opuchlý obličej na Bryana. Usmíval se od ucha k uchu.

"To jako vážně?"

"Co je? Máš nějaké koníčky, ne?"

"Není to jedno?" s povzdechem jsem se opřela do sedačky. "Stejně už brzo nebudu," dodala jsem tiše a spíš pro sebe.

"My nejsme vrazi," řekl klidně Adam, který mě slyšel.

"No, to se mi vážně ulevilo! Nejspíš si teď uděláme okružní jízdu kolem ostrovů, dojedeme domů, kde na mě rodiče zakřičí PŘEKVAPENÍ, a budeme slavit něco, na co jsem zapomněla, nemám pravdu? Prosím vás, nechte mě být."

Adam zmlkl. Zbytek cesty byl tichý. Opřela jsem si hlavu a zavřela oči.

"Sam, vstávej."

Ale já jsem nespala.

Otevřela jsem oči. Pokusila jsem se najít nějakou ceduli, podle které bych poznala, kde to jsme.

Nic.

"Už tam budeme."

Auto zastavilo.

Teď přišla má příležitost. Uteču.

Počkala jsem, až Adam vystoupí. Když jsem vylezla ven i já, zabouchl za mnou.

Rychle jsme se rozhlédla. Hledala jsem tu nějakou cestu. Byli jsme uprostřed lesa. Vedla sem polní cesta a tam, kde jsme stáli, končila.

Polkla jsem.

Jestli si chci zachánit život, poběžím tudy.

Někdo mě chytil za loket. Otočila jsem hlavu a hned jsem toho litovala.

"Já vím, o co se pokusíš, Maličká. Na to rovnou zapomeň!"

Jeho držení těla vypovídalo dost o tom, jak namyšlený je. Bože, jak jsem jím pohrdala!

Vyškubla jsem se mu. Kdyby mě dobrovolně nepustil, byl by můj čin nejspíš jen chabým pokusem o záchranu paže, kterou mi drtil.

Chvilku jsem zvažovala, jestli mu mám odpovídat. Nakonec jsem se rozhodla, že se s ním hádat nebudu. Naopak, s ním nebudu mluvit vůbec. Už jen proto, jak jsem se cítíla pokaždé, když mě sjel jeho rentgenovým pohledem, právě jako to dělal teď.

Adam, Bryan a Russell se vydali na opačnou stranu, než kterou jsme přijeli.

Ramon stál a čekal, až se rozejdu.

Složila jsem si ruce na prsou a odmítavě se dívala jinam. On si snad vážně myslí, že půjdu dobrovolně!

"Na tohle nemám čas ani náladu. Chci se vyspat, tak dělej," znovu mě chytil za paži a postrčil mě hlouběji do lesa.

Pod nohy se mi zamotala spadlá větev a já zakopla.

Ramon vyšel, cestou se pro mě ohnul a sebral mě ze země.

"Oh, jak jsi galantní," zabručela jsem a oprášila ze sebe jehličí.

"Moc mluvíš, málo chodíš." Znovu do mě strčil, tentokrát opatrněji, abych se rozešla.

Neochotně jsem se vydala do lesa za mizejícími postavami tří únosců.

"To do mě budeš vážně dloubat každých pět kroků?!" ohnala jsem se.

"Hrozně se loudáš!"

Otočila jsem se čelem k němu, ale dávala si pozor, abych se nemusela setkat s ledovým pohledem zelených očí.

"Je tma, nevidím! Jsem unavená a je mi zima."

Slyšela jsem, jak si pro sebe mumlá něco o tom, jestli mu to za to stojí.

"Už tam budeme."

"To jsi říkal už před patnácti minutama pochodu. Já už dál nejdu!"

"Jenže na to se tě nikdo neptá, Maličká."

"A co budeš dělat, když nepůjdu? Hodláš mě tam donést?"

"Vlastně," zamyslel se, "v tom nevidím problém."

Uskočila jsem před jeho rukama snažícíma se mě zvednout. Zbytek výpravy byl daleko před námi, byli jsme tu jen my dva.

Kdy jindy bych měla lepší šanci utéct? Je větší pravděpodobnost, že uniknu jednomu, než čtyřem.

TEĎ!

Otočila jsem se a rozběhla se. Snažila jsem se uhýbat stromům. Teď šlo o můj život! Běž Sam, utíkej!

Něco těžkého na mě spadlo a shodilo mě to na zem.

Když jsem vydýchala původní bolest z pádu, zjistila jsem, co mě to shodilo.

Ramon ze mě vstával a za ruku mě zvedl taky. Nestačila jsem ani získat na nohou rovnováhu a už si mě přehazoval přes rameno.

Kopala jsem a bušila mu do zad, zatímco mě nesl.

Vyšli jsme z lesa. Chtěla jsem vidět, kam to jdeme, snažila jsem se otočit a podívat se přes jeho ramena.

Nic jsem neviděla. Odevzdaně jsem si čelo opřela o jeho záda a ruce nechala viset.

Vešli jsme do nějaké místnosti. Vzhlédla jsem.

Russell za námi zavíral dřevěné dveře. Čekala jsem, že mě Ramon postaví na zem, ale on šel stavením dál, prošel asi třemi dveřmi, než mě hodil na pohovku vedle Bryana. Pak se otočil a odešel. Rozhlédla jsem se. Místnost by se dala považovat za obývací pokoj.

Adam tu právě rozdělával oheň v krbu.

Pomalu jsem se zvedla a došla blíž k ohni. Klepala jsem se zimou.

"Spát budeš na pohovce, Bryan ti donese deku a polštář," řekl Adam. Bryan se okamžitě zvedl a odešel.

"Je ti zima?" zeptal se Adam a vhodil do ohně poleno.

Přikývla jsem.

Adam i Bryan se zdáli být velmi příjemní. Narozdíl od arogantního Ramona a Russella, kterého jsem neslyšela skoro vůbec promluvit.

"Co ode mě chcete?"

"To se teď těžko vysvětluje," povzdechl si a konečně se na mě podíval.

"Kde to jsme?" ptala jsem se dál.

"Tohle je chata patřící Warrenovým." Byl opatrný. Něco mi nechtěl říct.

"Kdo jsou Warrenovi?" podivila jsem se.

"Ramon a Russell. Jsou to sourozenci. Tuhle chatu zařídil jejich otec."

Bryan přišel s dekou a polštářem, které položil na pohovku.

"Můžu se na něco zeptat? To je ten Ramon pořád takový pitomec?"

Oba se zasmáli.

"Dělám, co můžu."

Otočila jsem se. Stál ve dveřích a opíral se o rameno.

Rychle jsem uhnula pohledem.

Bryan s Adamem se začali sbírat k odchodu. Oba mi popřáli dobrou noc.

"Budu tu sama?" zeptala jsem se nadějně.

"Nebuď vtipná. Samozřejmě, že nebudeš. Já tu budu přes noc taky. Ohlídám tě," oznámil mi Ramon a vešel dovnitř.

"A nemohl by tu radši zůstat třeba Bryan?"

"Nemohl. Tohle je můj pokoj."

"Není tu další místo ke spaní."

"Budu ležet na zemi."

Sedla jsem si na pohovku, na které jsem měla spát. "Nechci tě tu."

Rozložil si svou deku na zemi. Pak si na ní lehl a otočil se na bok.

"Dobrou noc, Maličká."

Pro něj tahle diskuze očividně skončila.