V místnosti nebylo ani živáčka. To jediné, co zdálky snad mohlo připomínat život, byl plamen, který svíral poslední zbytky knihy. Její obal se postupně rozpadal na popel a padal dolů. Když dohoříval poslední kus Akáši a proměnil se v prach, někde jinde, daleko odsud, se změny pokračovaly. V obrovské místnosti plné knih dohlížela na pořádek socha. Jakmile dohořel poslední milimetr a kniha se nenávratně rozpadla v prach, začaly žilky po povrchu sochy tepat modrým světlem. Socha jako by ožívala. S každým tepem zářily žilky víc a víc, až nakonec zářila celá socha. Jako by ji někdo rozpálil do běla. Pak, stejně zčistajasna jako zářit začala, svit opadl a socha se zdála být pro tuto chvíli v klidu. Bližšímu pozorovateli by ale neuniklo, že přitom podél žilek začal materiál praskat. Pukání v kameni se zrychlovalo a umocňovalo čím dál víc, až to nakonec materiál nezvládl a socha najednou praskla celá, rozpadla se na menší kusy a sesypala se pod podstavec, na kterém tak dlouho držela svou stráž.

Pod sutinami po několika dnech našli tělo. Muž, kterého socha zavalila, zíral i ve smrti před sebe, jako by se před ním rozpadal celý jeho život, na obličeji mu zatuhl výraz beznaděje a bezedného neštěstí a bolesti. Jeho oči byly propleteny žilkami, které po té době, která uplynula od smrti, již zčernaly, a tak se zdálo, že jeho oči jsou propastí do hlubin lidské duše, která promarnila svůj život honbou za nesprávným cílem.

***

Paternosterské náměstí pokrývaly jemné sněhové vločky. Sěděla jsem ve své oblíbené kavárně, na svém oblíbeném místě a užívala si ten pohled. Usrkla jsem své kávy s příchutí perníku a usmála se pro sebe.

Ve sluchátkách mi hrála Agnes Obel své album Aventine. Cítila jsem na sobě pohledy okolo. Ano, jsem to já, ta, která se pohřešovala a pátrali po ní všichni. No, našla jsem se. A přesně o tom si teď všichni kolem mě šeptali. Nevšímala jsem si jich. Užívala jsem si hudbu, teplé kafe a pohled na padající sníh. Ve svetru mi bylo příjemné teplo.

Vytáhla jsem z tašky černou knihu a znovu prolistovala jejími prázdnými stránkami, abych se ještě jednou ujistila, že je to pravda a nebyl to jen sen. Pak jsem vzala do ruky tužku a zamyslela se.

Sama pro sebe jsem se tiše zasmála, když jsem na první stránku začala psát. První slova ze mě proudily samy, jako by toužily být na onom papíru:

Sedět v kavárně, číst si a poslouchat kapky bubnující do okna bylo přesně to, co jsem teď chtěla a co jsem potřebovala.

Po tak hektickém dni se mitaké nikdo nemohl divit. ...