Den první

Schoulím se do kabátu a šálou si zakryji tvář. Kapky deště dopadají do zdánlivě vstřícných kaluží, jenž je sžírají a vstřebávají do sebe, či umírají při dopadu na jakáž takáž suchou zem, rozstřikujíc se jako miniaturní vajíčka.
Chvěji se zimou a naštvaně pozoruji příjezdovou cestu. Kdyby alespoň sněžilo... Býval bych znovu vytáhl telefon, leč nemám se dost dobře kam schovat a nechci riskovat, že se mně do něj mozaikou rozbitého displaye dostane voda. S mou šikovností a tím, jak již díky ní vypadá, bych se nedivil, kdybych jej opravdu dovedl zničit. A v tu chvíli je to to poslední, co chci.
Nervózně přešlápnu, kabát mně prozatím před nemilým počasím ukrývá, leč kalhoty i pro zimu příliš lehké tenisky již svou snahu vzdaly. A to tu stojím jen nějakých deset minut. V bouřce. Před domkem magora.

,,Miláčku!"
,,No to je dost, že jsi se ukázala!"
,,Promiň. Nebuď naštvaný, prosím. V tomto se nedá jezdit."
Chvíli ženu mlčky sleduji. V tomto se nedá stát! Ale jen chviličku. V dalším okamžiku již s úsměvem vstupuji do auta. Její přítomnost mně zvedá náladu. Kdokoliv, krom toho blázna Kendrickové, se stává vítanou společností.
,,Jaké to bylo?"
,,Strašné."
,,Ale notak..."
,,Myslím to vážně, Puso."
Jen si povzdechne a přesměruje pozornost zpět k nekonečnému souboji stěračů proti dešti. Nejsme tak daleko od našeho bytu, proto komentáře ke zbytečnosti toho zůstávají stranou v důvěře, že nás tam přes mé pochyby bezpečně dostane. A potom že ženy zle řídí. Ať to zní jak moc feministicky chce, v tomto se jí těžko vyrovnám, byť sám též mám papíry.

Z mé reakce Polly posmutněla. Člověka by to snad i trápilo. Samozřejmě pokud by právě nevyplázl osm stovek a hodinu času za nic.
Když se však po té druhé půlhodině, o níž jsem přišel - jíž jsme ztrávili v autě (bez toho zatraceného deště by to byla sotva třetina), zavřeme v bezpečí čtyři plus jedna místností v maloměstském paneláku, dolehnou na mne výčitky svědomí. Myslela to dobře...
,,Zlatíčko?" v rukou nesu dva hrnečky s čajem a vcházím do ložnice, kde, čtouc knihu, odpočívá. Když již stojí oba na jejím nočním stolku - již v novém čistém oblečení - k ní ulehám.
,,Promiň..."
,,To nic. Asi tě chápu."
,,Nechtěl jsem Ti ublížit."
,,Vždyť já vím."
Natáhne se ke mně a odkládaje knihu mne políbí. Po chviličce položí další otázku a oči naznačí upřímnou zvědavost.
,,Co jsi se dozvěděl?"
,,Nic."
,,Jak to myslíš?"
Vysvětlování mně zabere několik minut. Když však domluvím, stiskne mně ruku a podívá se mně do očí. ,,Mám o Tebe strach." špitne a oči se jí zalesknou. Tentokráte však ne radostí či zvědavostí - nýbrž slzami.

Ležím na zádech a v jen slabě osvětlené místnosti světelným smogem upírám pohled do nekonečna za konečností našeho stropu.
Po chvíli utěšování a rozpravě na téma ,,Helen Kendricková není normální." a ,,Nevěřím jí." Večer proběhl poměrně standardně. Nyní, po skvělé večeři a neurčité komedii, jíž ,,Chci vidět již dlouho, Franku.", však ležím nezdílíc s ženou výsadu spánku. ,,Mám o Tebe strach."
Čekal jsem od návštěvy kartářky, nebo jak se tomu říká, spoustu věcí. ,,Jste převtělený Nero a abyste očistil svou duši, musíte již konat jen dobro." ,,Vaše karma je záporná a ve vašem domě deset na šestou démonů. Okamžitě zmizte ze země." ,,Pokud chcete dobro, začněte pravidelnými modlitbami k Pánu." když to však hodnotím zpětně - byla by to ta lepší varianta.
,,Mám o Tebe strach..."

♡

Den druhý

Neptej se, jak jsem se propadl do snu, sám to nevím.
,,Franku? Miláčku, vstávej." Polly se směje a já se protáhnu a nechám se zlehka políbit. ,,Copak bys chtěl k snídani?"
,,Vajíčka?" zamumlá za mne autopilot a já se natáhnu pro telefon. Ona zatím zmizela ve dveřích. 12. leden 2019 / 8:56 / sobota.

Pochyb mne spánek naneštěstí nezbavil, avšak Pollyina upomínka, že dnes její o osm let mladší sestra slaví dvacet, do mne vehnala něco radosti. A kde teď tedy jsem?
Postávám na velké, na místech zmrzlými kalužemi a blátem zdobené zahradě Phoebeiných - a Pollyiných - rodičů a rozmlouvám s tchánem:
,,A co... Polly?"
,,Jak to myslíš?"
,,Stále se trápí?"
Posmutním a přikývnu. Kéž by byl rozbitý telefon jediný problém.
Po necelých dvou letech vesměs hezkého manželství nám s půlkou června uplynulého roku konečně Bůh požehnal. Tedy to jsme si mysleli. A po dvou měsících má milovaná začala krvácet.
Známe se už léta, poprvé se potkali na svatbě společné kamarádky - jenž již má dvě předškolní ratolesti. Jak jí bylo jasné, že chce právě se mnou prožít zbytek života, roztoužila se sama po potomstvu. A přiznávám (mile rád), že já to neměl jinak. Když o naději v ně spolu s potratem přišla, stala se odpověď, jíž říkám, jedinou možnou pravděpodobně na ještě dlouhou dobu: ,,Trápí.".

Přes tu trochu melancholie to nakonec nebyl až tak zlý čas. Pro mne.
,,Polly? Hej, Zlato?"
,,Asi byste již měli jít domů."
,,Angi?" koukám na drobnou černovlásku v nocí začerněném kabátě, která zareagovala na mé volání ženy. Tiše se zasměje a mávne rukou ke stolu, o nějž opřená spí s - očividně druhou osobou - přes záda přehozenou dekou a nedopitou sklenkou - Kolikátou, Lásko? - u hlavy ta pro mne téměř dokonalá bytost. Někdy.
Očividně se trápíš mnohem více, než jsem si myslel. Angele však radost neberu.

,,Svezu vás."
,,Klid, Drahoušku. Zvládnu to. Bav se."
,,Opravdu?"
,,Opravdu. Krom toho - je to tvá oslava."
Ještě chvíli švagrovou přesvědčuji, než se rozloučím i s ní tak, jako s ostatními (či důvěrněji, protože je tu jen jedna, narozdíl od plných stolů hostů. Někdo očividně chtěl slavit kulatiny ve velkém.). Nedovolil bych jí nás vést, byť sám nejsem střízlivý. A řízení mou ženou, jenž za pár minut leží na zadních sedadlech auta, nepřipadá v úvahu. Za případnou pokutu mně nezničení Phoebeiny oslavy stojí.

Všechno je v pořádku. Kendricková se mně do hlavy přes myšlenky na příjemné rozhovory a slova alespoň na chvíli nesnaží dostat. Všechno je v pořádku. Polly spí. Všechno je v pořádku. Kolik je hodin? Všechno je v pořádku. Sahám pro telefon. Všechno je v pořádku. 21:11. Všechno je v- Dopad telefonu někam pod sedačku. Ruce na volantu. Záblesk v očích zvířete. Nadávky. Strhnutí směru. Křik svodidel. - Bolest.
Bála se o mne...

◇

Den tři sta šedesátý pátý aneb o rok později

Do kavárny vkročí v očividně teplém, světloučce modrém kabátu a čepici jen o málo tmavší barvy. Kaštanový cop skrytý pod mikinou a oči se jí zalesknou, když pohlédne ke stolu v nejvzdálenějším koutu místnosti.
Rozejde se k němu se sklopenou hlavou a když podává ruku již sedící ženě, jako by dávno již pláče. Již sedící. Ano. Již sedí. Dlouho. Helen nemá všechny informace, avšak ví, že Polly tu autonehodu přežila o vlásek. Bývaly kamarádky. Dobré kamarádky. Již rok spolu však nepromluvily. Již je to rok...
I díky tomu Helen neví, že, byť nadosmrti vězněna mezi vozíčkářskými koly, každý týden se žena dostavuje ke hrobu se snadno čitelným nápisem: Frank Reece Harris / 27. 2. 1988 - 12. 1. 2019. Že žena v černém pravidelně lituje toho, že jej, již na datum před rokem a dnem, objednala k dávné přítelkyni.
Jedno však ví. Jak moc byla vyděšená, když odkryla první - dříve hezky kreslenými motivy zdobenou - kartu. A potom další. A další. Prázdné jako právě postavený dům, nezdobené jako právě omítnutá stěna. Když bez jakékoliv profesionality vykoktala pár slov: ,,Já - já - nechápu to.". Když se jí prázdné karty vysypaly z poděšených, nýbrž zvědavých rukou právě před ten neskrývaně pohrdavý pohled. V jednu chvíli však byla ještě více konsternována. Den na to, právě ve čtvrt na deset v noci, se na kartách jí známý vzor znovu objevil. Později díky televiznímu vysílání zpráv zjistila proč.

Polly Harrisová sleduje odcházejí Helen Kendrickovou bez hněvu. Bez smutku. Tolik již se hněvala a trápila, že na slzy ni křik již není místo. Jen pozoruje tu osobu. Přišla. Podala jí ruku. Posadila se. Mlčela. Asi hodinu. Potom řekla jen dvě slova. A zmizela. Ta dvě slova...
Omluvila se.

-Adéla Heřmánková
(2/1/2010)