Konečně. Školní zvonek hlasitě zadrnčel v uších a já se konečně probudila. To, že do mě splužačka prý šťouchala jsem nijak zvlášť nezaregistrovala.

Přišlo mi že se v tomhle snu nějak topím, jako, kdybych se z něj nemohla nikdy probudit. Jsem vzhůru, ale děj snu se mi pořád dokola opakuje. Vždy po skončení se znovu něco nastartuje a promítání znovu začíná. Pořád mi běhá v hlavě. Vidím ho úplně jasně...

"Walkerová, co je s váma? Máte ten úkol?" mluví na mě učitelka, skoro ji nevnímám...  slyším ji tak napůl. Co se to děje? "Už jdu," ztěžka ze sebe dostanu, cítím se úzkostně, "tady je." odpovím. Jako kdyby kolem mě všichni stály a já byla jen v málém kruhu schoulená a moje mysl obsahovala jenom mojí vlastní vnitřní duši. Učitelka na mě vrhne zničený, ustaraný pohled a pak se mě konečně zeptá trochu normálně: "Je vám dobře Walkerová?" otočím se na ni, "V pořádku, nic mi není," učitelka se na mne podezíravě podívá, zdvihne obočí a otočí se na podpadku k jinému žákovi. "jen mi trochu bolí hlava." Ještě rychle odpovím a utíkám pryč. Chci domů, domů kde mě budou rušit jen moje kočky. Odpověď učitelky už neslyším, doléhá na schody po kterých běžím ke skříňkám už jen v tichých ozvěnách.

Venku prší, já čekám na zastávce bez deštníku. Je mi zima a skoro necítím obličej. Autobus konečně přijel. Naskočila jsem a konečně se trochu ohřála. V autobuse skoro nikdo nebyl, takže místa k sezení byla volná. Sedla jsem si a už jsem cítila jak mi pomalu rozmrzají ruce. Sen mi pořád běhá v hlavě, už pouze jako tenké vlákno nitě. Stejně se pořád cítím blbě.
Autobus nadskočil na vysunuté kočičí hlavě a zastavil. Tady vystupuji, málem jsem usnula... musím si jít odpočinout.

Když jsem vystoupila z autobusu, venku pořád pršelo. Kapuci nemám. Doma budu stejně přibližně za deset minut. Kolem mě prošel zahalený člověk. Šel rychlým krokem. Kdo to je? Nebylo mu vidět do tváře, ale podle postavy bych tipovala spíše ženu. Když byla přesně vedle mě, vrhla na mne rychlý pohled a zmizela v tmavé ulici. Na obličeji jsem zahlédla jen rysy kostí. Vypadala jako já, ale něco na ní bylo jiné, něco uvnitř duše. No jasně, ne něco uvnitř duše, celá její duše je zaneprázdněna. To je strašidelné, až moc. Oklepu se a jdu dál, už je to jenom opravdový kousek.

Konečně náš dům. Oprýskaný chodník, blikající lampa a popelnice narvaná láhvemi od limonád z vedlejší večerky. Když však vejdu dovnitř, z hnusného baráku se stane krásná renovovaná chodba obloukového tvaru. Dnes jsem už tak unavená, že na můj každodenní slib o tom, že budu chodit pěšky opravdu kašlu. "Píp" pípne tlačítko od výtahu a dveře se s rachotivým zvukem otevřou.

Už jsem v pátém a posledním patře našeho domu. Dveře výtahu opět zarachotí a já si vzpomenu na to, že nemám klíče. "Sakra, tohle je den..." dostanu ze sebe, je mi špatně a teď ještě musím mluvit s mamkou a půl hodiny s ní diskutovat o tom, že zase nemám klíče.
"Tu du du tu du... tu du du tu du..." minimálně nebudu muset čekat až mi to moje matka zvedne, mobil vyzvání a někde o 30 ulic dál stojí moje mamka v kanceláři a čeká na to až jí tentokrát mobil zvednou já. Chvíli na mobil koukám a pak se moje ruka automaticky pomalu sesune k přední kapse mého batohu. Otevře jí a vyndá z ní bzučící telefon.
"Ano mami?" povím do mobilu "Děje se něco?" tiše odpovím.
"Měla jsi tu být už před dvěmi hodinami? Kde jsi?" zakřičí do telefonu. Moje matka vždy do telefonů řve, nemá k tomu důvod, ale asi si myslí, že jí tak ten druhý uslyší.
"Kde? U tebe v práci?" zeptám se a maminka pokračuje: "Doma." Dveře od našeho bytu se otevřou a z nich na mne kouká moje matka jak držím telefon u ucha a válím se přitom na chodbě. Mamka je doma? Nemá být v práci? Pošle mě dovnitř. Je vidět, že je na mne naštvaná. Zavřu se v mém černo-šedém pokoji s mojí kočkou Rohožkou, rozvalím se na postel a už jenom přemýšlím. Moje duše je stejně zanedbaná jako všechna ostatní jiná já, které ještě žijí a nebo se teprve narodila. Přemýšlím o tomhle divném dni, který přinesl další zátěž na mou duši.
Už slyším jen tiché předení... usínám a zátěž z mé duše na chvíli opadává.