"Reiji-san?"
"Ano?"
"Ty jsi také upír?"
"Ano."
"Ale nejsi jako Ayato a Laito. Vždycky jsi je zastavil, byls to ty, že?"
"Ano."
"Proč?" Reiji si povzdechne.
"Ze slušnosti. Jsi host." Řekne nakonec.
"Aha. Jak dlouho jste neměli krev?"
"Dlouho."
"Hladovíš?" Už máme skoro vařeno.
"Ano."
"Bolí to?"
"Ano." Zacloumalo se mnou svědomí.
"Tak se napij. Pokud mě nezabiješ, můžeš se napít." Usměju se. On se na mě chladně podíval, ale v jeho očích už ten led nebyl tak pevný.
"To je nepřípustné. Udělám tady nepořádek. O to nestojím."
"Tak pojďme někam, kde ti to nebude vadit. Nechci, abys hladověl."
"Opravdu?"
"Ano." Máme hotovo. Reiji mě popadne za ruku a táhne po schodech nahoru. Skončíme někde, kde je spousta knih a taky to tam vypadá jako laboratoř.
"Ale bude to bolet." Oznámil mi.
"Já vím. Ale tebe to bolet přestane." Usmívám se. Přitáhne si mě k sobě, odhrne mi vlasy z krku a zakousne se mi do něj. Semknu rty. Je to jen o něco horší injekce. O dost horší... Snažím se v sobě zadržet jakýkoliv zvuk z bolesti. Po chvíli se Reiji odtáhne. Cítím se zesláblá, ale zdaleka ne tolik jako od těch dvou.
"Děkuji." Pousmál se a otřel si stroužek krve, tekoucí mu z koutku úst. 'Teď vypadá opravdu nadlidsky krásně.'
"Půjdeme podávat večeři?" Celou dobu mě měl přitisknutou k sobě. Až teď si to asi uvědomil a pustil mě. Zavrávorala jsem do zadu. Náhrdelník opět zazářil a já se zas cítila plná sil. Reiji si ho zkoumavě prohlédl.
"Ano. Pojď." Tentokrát mě netáhne za ruku, jen jde přede mnou. 'Zajímalo by mě, jestli se mi plán daří...'
"To byl tvůj pokoj?"
"Ano."
"A to všechno jsi už přečetl?"
"Ano."
"Děláš laboratorní pokusy?"
"Ano."
"Prosím, mohu u toho někdy být? Mám velmi ráda laboratorní práce." Zazubím se.
"Možná."
"Opravdu?"
"Možná."
"Děkuji, velice si toho vážím." Mlčí. Dojdeme do kuchyně, já prostřu stůl a Reiji nandá pokrm. Pak je všechny svolá na večeři a já už rovnou sedím na svém místě. V čele stolu sedí Reiji. Zprava vedle něj Ayato, pak Laito a pak Kanato. Zleva vedle něj jsem já, pak Shu a nakonec Subaru. 'Proč zrovna tento zasedací pořádek?...'
"Dobrou chuť." Řekne Reiji. Všichni se vrhnou do jídla.
"Dobrou chuť Reiji." Usměju se na něj a začnu spořádaně jíst. Každý má hold u stolu jiné vychování. On se pousměje a také začne jíst.
"Heya Akai-chan? Co budeš dělat pak?" Zeptá se Laito a úchylně si olízne rty.
"Nevím. Asi se půjdu umýt." Pokrčím rameny.
"Co z toho jsi vařila ty Ningyō-chan?" Zeptá se Ayato a šťourá se v jídle.
"Vařili jsme to tak nějak oba všechno."
"Ach tak." Začne to hltavě jíst.
"Teddy? Myslíš, že to bude dobré?" Řekne Kanato a ukáže jídlo medvědovi.
"Kanato, jez!" Přikáže Reiji přísně. Kanato sebou cukne, ještě to očichá a pak začne jíst. Subaru už zmizel a má snědeno. Shu jí pomalu a mlčí. Já už dojídám.
"Reiji? Mohu odejít nebo chceš pomoct umýt nádobí?" Zeptala jsem se ze slušnosti.
"Můžeš odejít." Řekne chladně. Já vstanu, mírně se ukloním a jdu pryč. Najít Subara.
"Subaru?" Řeknu nejistě do ticha chodby. Ucítím chlad za zády. Otočím se a tam stojí on.
"Co je?" Vyštěkne příkře.
"Já jen... Ani nevím..." Pak se proberu a naberu zas sebevědomí.
"Tak neotravuj. Nemám zájem být s tebou v jedné místnosti."
"Pak jsme na správném místě. Tohle rozhodně není místnost." Vypláznu na něj jazyk.
"Dej si pozor na jazyk, nebo o něj přijdeš!" Zavrčí a vytáhne stříbrnou dýku.
"Já? To těžko Anežko, spíš ty!" Zlomyslně se ušklíbnu, kopnu mu do ruky s dýkou a ta skončí v mojí ruce. Namířím ji proti němu. "Jsi upír. Tohle vypadá jako čisté stříbro. Mohu tě tím zabít. Chtěl bys?" Ušklíbnu se. Díval se na mě neidentifikovatelným výrazem.
"Vrať mi to." Řekl naštvaně.
"A co za to?" Provokatérsky se usměju. Přitlačí mě ke zdi a drží mě tam.
"Vrať mi to..." Zavrčí.
"Za můj život mi to nestojí." Odfrknu si přidušeně.
"Nenuť mě to udělat..." Řekne zlostně, ale slyším v tom i bolest. 'Bolest?...'
"Udělat co?" Tohle bylo zajímavý. Podíval se stranou a pak mě políbil. 'No ty vole, děláš si prdel?!  Co to sakra má znamenat?!' Šokem se mi podlomí kolena a dýka mi z ruky vypadla na zem. I srdce a dech se zastavil.

V té samé chvíli
Pohled Reijiho
Umýval jsem nádobí a přemýšlel nad Sayou. 'Ona je jako já... Skoro... Má krásný úsměv... Chtěl bych se jí znovu dotknout... Má tak hebkou a hřejivou kůži... A tak lahodnou krev... Chci ji opět mít ve svých ústech...' Dám si facku. 'Sakra Reiji! Ovládej se! Nenecháš se přece rozhodit člověkem!' Dál se na ni spíš snažím nemyslet.

V té samé chvíli
Pohled Subara
Myslel jsem na ni od chvíle, co se na mě ve společenské místnosti otočila. Její zkoumavý pohled a pronikavě žluté oči mě ihned okouzlily. Už předtím jsem s ní chtěl mluvit, ale vždy tam s ní někdo byl. Ačkoliv jsem viděl, jak trpí pod tesáky Ayata a Laita, neměl jsem odvahu se jí ukázat na očích. 'Jsem břídil.' Naštěstí mě hledala. Mohl jsem s ní mluvit. Ale byl jsem pako. A teď jsem ji políbil. 'Co si o mně asi myslí... Mám jí to říct?... Že je dokonalá?... Že jí nejspíš... Miluju?... Nemůžu... Jsem špinavý... Nemůže mě mít ráda... Chce mě zabít... Určitě...' Odtáhnu se a o krok ustoupím. "Říkal jsem, ať mě nenutíš to udělat..." Zašeptám bolestně.
"Subaru..." Zvedne mou dýku. 'Zabije mě...' "Co cítíš?" Podá mi dýku. Jen na ní koukám.
"Nic." Odseknu a vezmu si dýku zpět.
"Nelži. Subaru prosím, řekni mi to."
"Já... Jsem špinavý... Promiň... Ale... Nejspíš tě..." Nedokážu to slovo říct. Odvrátím poníženě pohled. Ona položí ruku na mou tvář a obrátí mi pohled do jejích očí. Těch dokonalých očí.
"Myslíš to vážně?" Kouká do mých očí a hladí mou tvář.
"Ano..." Snažím se pohled nasměrovat jinam, ale ona mi to nedovoluje.
"Ach Subaru..." Řekne a políbí mě. 'Co? Jsem špinavý, nemůže mě mít ráda...'

V té samé chvíli
Pohled Sayi
Po tom, co přiznal své pocity, jsem nemohla jinak. Musela jsem ho políbit. Bylo mi ho líto. Odtáhla jsem se. "Proč?" Zeptal se nevěřícně. 'Musím lhát...'
"Líbíš se mi... A nejen to..." Stoupnu si na špičky a nakloním se k jeho uchu. "Miluju tě Subaru..." Zašeptám svůdně. 'Tady jsem se ani nemusela snažit. Takže to bych měla jednoho z šesti.'
"Opravdu?" Stojí na místě jako opařený.
"Ano." Roztomile se usměju. Políbí mě a já polibek oplácím. Po chvíli se odtáhnu. "Půjdu se umýt, jestli nevadí." Usměju se.
"Dobře." Zmizí. Jdu do svého pokoje, vezmu si svoje bluetooth sluchátka a mobil a jdu do koupelny, kde začnu napouštět vanu.

Tak, to je vše pro tuto kapitolu, dneska bych chtěla dohnat to, co vám dlužím, ale nejsem si jistá, zda to dneska stihnu, tak uvidíme, taky je možnost, že mi ještě zabaví rodiče mobil, takže nic neslibuju. Celkem 1154 slov. Pá moji Diablíci 😜