Najednou ucítím, že v pokoji nejsem sama. Prostě to tuším, dalo by se říct, že je to takový můj šestý smysl. Posadím se a rozhlédnu se okolo. Nikdo, ani dveře nejsou otevřeny. Ale můj šestý smysl mě ještě nikdy nezklamal. "Hledáš něco?" Ozve se za mnou hlas. Můj výraz se během setiny vteřiny ze zvědavého změnil v otrávený až jemně naštvaný. Otočím se.
"Ano, hledala jsem největšího blbce a zdá se, že už jsem ho našla." Podívám se na něj a nevinně se usměju. Vidím, jak trochu vykolejeně kouká. Když už se nadechne, aby mi na to něco řekl, skočím mu do toho. "Pro ty pomalejší, jsi to ty, ano. Ale myslela jsem, že jsi chytřejší a že ti to dojde. Očividně jsem se spletla, A-ya-to-kun." Řeknu provokatérsky a jeho jméno vyslovím pomalu po slabikách s podtónem opovržení. Nesnáším takovýhle kluky. Zavrčí a zmizí. Doslova. 'Wtf?! To co je zase za magic?' Koukám na místo, kde ještě před chvílí byl. Pak nad tím jen pokrčím rameny, ulehnu na postel a znovu se začtu.

Už jsem skoro u konce, když si všimnu, že vedle mě někdo leží. Zjevil se tam tak náhle, jako Ayato zmizel. "Co to čteš?" Kouknul na to. Zrovna jsem byla v té nejvíc krvavé části oné mangy. "A tohle se ti líbí?" Kouká na to, ale nepoznávám význam jeho výrazu. Nejsem moc emocionálně vyspělá.
Ukážu mu, ať minutku vydrží. Hned, jak jsem tu stránku dočetla, jsem se na něj podívala pořádně. Mám chuť mu ten klobouk vzít. "Jo, čím více bolesti, tím lepší." Ušklíbnu se. Chvilku na mě jen koukal, ale pak se podivně ušklíbl.
"S tím naprosto souhlasím..." Zašeptal zlověstně a povalil mě pod sebe.
"Hey! Tohle je úplné narušení osobního prostoru!! Slez ze mě ty slizoune!!!" Praštím ho pěstí do břicha.
"Ale ale, někdo se nám tu vzteká..." Chytí mi ruce a dá mi je nad hlavu, kde je drží jednou rukou. Má překvapivě velkou sílu. Nakloní se k mému krku a druhou rukou mi jede přes břicho na stehno. Krk mi začne jemně pusinkovat. 'Sakraaa, tohle je zlý!! Nesnáším hoo!!' "Slyšel jsem, že o lidské dívky se má nejdříve pečovat..." Zašeptá a pusinky přesune mé stehno. Zavrčím. 'Počkat, lidské? To zní jako by nebyl-' Moje myšlenky přeruší něco divného. Začal se soustředit na jedno místo a párkrát přes něj přejel zuby. Ostrými! Špičatými!! Zuby!!! 'Né!! Pomóc! Zachraňte mě někdoooo!!!' Začnu se kroutit, abych se mu vysmekla. "Nezlob a nehýbej se... Pak to nebude tolik bolet... Ačkoliv... Nemáš ty náhodou bolest ráda?..." Ušklíbne se na mě svýma zelenýma očima.
"Nech mě! Laito pusť mě ty idiote!!!" Křičím na celé sídlo. On se jen usměje, čímž odhalí své špičáky. Nakloní se zpět k mému stehnu s úmyslem kousnutí. Když už je těsně nad kůží, odletí na druhou stranu pokoje. Podívám se vedle sebe. Je tam Ayato. Sedí v podřepu a jednu ruku má v pěst. "Dě-Děkuju..." Zašeptám neslyšně, protože mě zklamal hlas.
"Nemáš za co." Řekne a podívá se na mě. Né přátelsky. Hladově. Couvnu.
"Ayato ty blbče. Chtěl jsem jenom ochutnat!" Řekne Laito naštvaně, když se zvedne.
"Ne, váš Lord bude jíst první!" Řekne povýšenecky Ayato a otočí se na mě. 'To jsem si fakt pomohla...' Snažím se od něj dostat pryč.
"Ayato ne, prosím, nedělej to, nemáš hlad, nechutnala bych ti, jdi pryč." Snažím se ho od sebe odehnat.
"Předtím se ti to povedlo... Ale teď už ne... Hladovím už dlouho..." Přijde mi, že mu trochu hráblo. Jeho oči vypadali mnohem nebezpečněji než předtím. Nasucho polknu.
"Je-Jestli máš hlad, tak ti něco uvařím." Snažila jsem se z toho vykroutit. Jeho výraz se naprosto změnil. Přestal se ke mně přibližovat a jen se posadil.
"Umíš vařit?" Zeptal se nevěřícně, ale v očích měl záblesk vzrušení. 'Asi má rád lidské jídlo...'
"Ano, doma jsem vařila jenom já." Snažím se nevnímat zběsilý tlukot srdce, který cítím až v uších.
"Tak dobře, uvaříš tvému Lordu něco." Povýšenecky se usměje.
"Jak si můj Lord přeje." Usměju se. "Kde je tu kuchyň?" Zeptám se a hodlám vstát z postele. Jenže jsem se odsunula předtím až na kraj, takže tím pohybem jsem spadla na zem jako hruška. "Sakra!" Zakleju a zvednu se. Laito se pobaveně pousmívá a Ayato zadržuje smích. "Ha ha, moc vtipné." Taky se trochu směju. 'Jsem fakt pako.'
"Ale Ayato, přece ji jen tak nenecháš? To chceš jako říct, že dokud ti bude vařit, nenapiješ se a dokud se nenapiješ, nemůžeme se napít my?!" Laito zněl dost podrážděně.
"Ne, vy se nenapijete tak ani tak, ona patří vašemu Lordovi." Řekl Ayato a postavil se vedle mě.
"Ale to není fér! Církev ji poslala pro nás všechny! Taky si chci užít!" Teď už skoro křičel. Vyděšeně jsem couvla. Do někoho jsem narazila. Byl to Laito. I když před chvílí byl na druhé straně pokoje. 'Panenko skákavá, kam mě to poslali?...'
"Laito! Je moje!" Přitáhl si mě k sobě a schoval za sebe. "Jsem tvůj Lord, budeš mě poslouchat!" Přikázal Ayato.
"Nejsi! Dej ji sem." Řekl Laito naštvaně. 'Připadám si jak hračka mezi dětmi...'
"Ne." Ayato se mě snaží před Laitem skrýt. Laito doběhne k oknu a rozbije ho. Všude uvnitř jsou střepy. Teď se mě snažil na ty střepy shodit. Ayato se tomu snažil zabránit. "Když spadneš, neovládnu se. Hlavně se neřízni." Varoval mě Ayato. Kdykoliv jsme se pokusili opustit místnost, stál tam Laito.
"Nikam vás nepustím. Chci jí ochutnat. Teď. Takže si vyber." Ušklíbl se Laito. Pak do Ayata strčil a ten nechtěně strčil do mě, což mě vyvedlo z rovnováhy a spadla jsem na střepy. Laito se vítězně zasmál. "Bitchy-chan..." Zašeptal. Koukla jsem se na ruce, odkud mi tekla krev.
"A-Ayato..." Řeknu a kouknu na něj. On se na mě podívá opět tím hladovým pohledem a rázem je za mnou.
"Neboj... Bude to bolet jen trochu..." Zašeptá mi do ucha a zakousne se mi do krku. Škubnu sebou a zadržím bolestný výkřik. Bolí to. Trochu úpím. Najednou přijde ostrá bolest do nohy. Podívám se na to, čímž se pohnu a Ayatův hryzanec začne víc bolet. Na stehnu mám přisátého Laita. 'Kruci-nál... To mám ale... Štěstí...' Snažím se nehýbat. Cítím, jak mě opouštějí síly. Jen očima kouknu na dveře, které se právě plně otevřely. Neviděla jsem, kdo to byl. Viděla jsem jen nohy. A pak se mi oči zavřely a temnota...

Tak a mám tu další kapitolu. Tentokrát je poněkud delší. Snad se líbí moje minulost. A jestli vám nesedí povahy, tak proto, že toto jsou poněkud mladší Sakamaki než v seriálu. Trochu se změnili, když tam přišel někdo jiný. Takže tak, celkem 1111 slov, můj rekord. Chci vás jen předem varovat, o víkendu mi zabaví mobil. Pá moji Diablíci 😜