Vrátila jsem se domů. "Sayo, táta s tebou chce mluvit. Je v dílně" Řekla mi matka hned ve dveřích. Povzdechnu si.
"Jistě mami, hned tam budu." Odhodím školní tašku a jdu na zahradu. Koukám na její konec, nejvzdálenější konec, kde stojí stará, dřevěná dílna. Polknu a jdu tam, otec nebývá rád rušen při práci. "T-Tati... Máma říká, že se mnou chceš m-mluvit." Nemám s ním moc dobrý vztah, stejně jako s matkou. Nemám je ráda a myslím, že je to vzájemné.
"Sayo, přestoupíš na novou školu. Je to noční škola v zahraničí, takže tam budeš na internátu s dalšími. Jsou to synové bratra kamaráda mého kamaráda, takže se chovej vzorně." Řekne a chladně se na mě podívá.
"Jistě tati." Zazubím se. "Kdy odjíždím?"^^ 'Nemohu tomu uvěřit, konečně konečně konečně! Konečně už nebudu s nimaaaaa!!!!'
"Za hodinu, sbal si jen to nejnutnější, jeden kufr."
"Rozumím, tak pá." Jdu si ihned sbalit a jsem šťastná jak blecha.

Po 45 minutách
Byla jsem v pokoji, mobil v nabíječce, powerbanka v druhé, bezdrátová sluchátka ve třetí a počítač ve čtvrté. Grafický tablet už byl sbalený i s příslušnou nabíječkou. "Myslíš, že se rozhodli správně?" Slyšela jsem matku z kuchyně. 'O čem to mluví?...' Zaposlouchala jsem se.
"Nejsem si jist, je to velmi riskantní. Může to zjistit." Odpověděl otec.
"Kdo zjistit co?" Přišla tam sestra. 'Sakra! Vždycky musíš všechno pokazit!' Povzdechnu si.
"Terro, co ty tu? Dneska ti škola skončila dřív drahoušku?" Slyšela jsem matčin sladký a láskyplný tón. Rozhodně sestru milovali.
"Ne, je fyzika, ta mě nebaví, tak jsem šla domů." Řekne znuděně.
"Ach tak, to je v pořádku, napíšu ti omluvenku a bude to za námi. Nic se nestalo, za školu přece chodí každý." Matka zní opravdu mile. 'Sakra! Udělat toto já, mám zaracha po zbytek života. To! Není! Fér!!!'
"Díkec, jdu fo pokoje." Jde směrem ke mně. Máme pokoj naproti.
"Terro, víš, že posíláme Sayu na internát, že? Nevadí broučínku?" Zeptala se Terry matka s obavami.
"Nevím." Zavrčela Terra a došla před naše pokoje. Pak bez ťukání vtrhla dovnitř. Zavřela. Naštěstí mám zvukotěsný pokoj. "Sayoo, ty budeš pryč!" Objala mě s trochou slz na tvářích.
"Budu vcajku. I ty to zvládneš." Usměju se, obejmu ji a konejšivě ji poplácám po zádech.
"Nezvládnu, kdo si se mnou teď bude povídat? Komu se budu moct svěřit? Nikdo tu už nebude, komu věřím." Brečela mi na rameni.
"To nic, budeme si volat a SMSkovat. Všechno bude skoro stejné." Snažila jsem se ji uklidnit.
"Opravdu?"
"Opravdu. A víš ty co? Když tam bude nějaký pěkný kluk, nechám ti ho." Mrkla jsem na ni a ona se usmála.
"I kdyby ne, tak ti ho přeberu." Rozesmály jsme se. Ještě chvíli jsme si povídali, když mi zazvonil mobil.
"Už musím jít, táta mě odveze do té školy. A prý budu v jedné budově s nějakýma stejně starýma klukama. To je vzrušující, ne?"
"Ihned mi musíš poslat jejich fotky!!" Vykřikla Terra a zase jsme se rozesmáli. Když jsem se uklidnila, vzala jsem kufr a otevřela dveře.
"Měj se Terro." Usmála jsem se.
"Ty taky Sayo. A užij si školu." Odešla do svého pokoje. Já došla k otcovu autu, kde už čekal. Ještě jsem měla minutu čas. Naložil kufr a já si sedla do auta, pak jsme se rozjeli do té školy. To bych nebyla já, kdybych neusla.

Všude byla zima a sníh. Někdo si mě k sobě tiskl. Celkem blízko zavyl vlk. Na to se ozvalo další zavytí. A další a další. Pak se těsně kolem prohnal stín a osoba, tisknoucí mě k sobě a dosud běžící, se zastavila. "Nikdy vám ji nedám!" Vykřikla a rozběhla se na opačnou stranu od vlka. Slyšela jsem, jak se jeho čtyři nohy také rozběhli. A k nim se přidalo dalších dvanáct. Osoba klopýtala hlubokým sněhem a snažila se od nich dostat co nejdál. A pak byl slyšet hluboký podivný hlas. Nikoliv jako zvuk zvenku, nýbrž uvnitř hlavy. 'Dej ji sem! Porušilas zákon a za to budete potrestány!!' Osoba se i přes to snažila běžet dál. "Nikdy!" Vykřikla a na tvář mi dopadla teplá kapka. A ještě jedna na druhou. Ona osoba brečela. Zvuk běžících tlapek přišel i zepředu. Obklíčili jí. Nás. 'Nemáš na výběr!' Stále ten stejný hlas v hlavě. Na to se ozvalo pár zavytí. Zastavila. Opět. "Nikdy se jí ani nedotknete!" Vykřikla a schoulila se do klubíčka se mnou ve středu. Neviděla jsem nic. Ozvalo se zavrčení a pak pár kroků vlků. Rychlých. Nemusela jsem nic vidět. Věděla jsem, že na osobu právě zaútočili. Osoba mě však stále tiskla k sobě, snažíc se mě před nimi uchránit. "Sayo... Prosím... Přežij..." Zněla její slova, která opakovala. 'Je konec! Sayo! Sayo!! Jdu si pro tebe!!!'

Vzbudila jsem se na sedačce auta. Zase jen zlý sen. Přijížděli jsme na dvorek nějakého středověkého panství. Nejspíš. Aspoň mi to tak připadalo. "To nevypadá jako internát školy..." Podotkla jsem.
"Taky není, to je dům těch chlapců, o kterých jsem ti říkal." Pronesl otec chladně.
"Aha." Zavrtám se do sedačky a koukám z okénka ven. Otec zastaví.
"Toto je sídlo rodiny Sakamaki, chovej se slušně a s patřičnou úctou." Přikázal otec a dál seděl v autě. Povzdechla jsem si, vystoupila, vzala si z kufru kufr a hned co jsem kufr zavřela, otec odjel. Ne-li odsvištěl. Mohutná brána se otevřel a já došla k dveřím. Zaklepala jsem. 'Snad budou milí...'

Tak, toto je můj první příběh vůbec, snad se líbí a určitě už dávno víte, kam jsem přijela. No, snad se mi povede do zítra napsat pokračování. Celkem 919 slov.
Pá moji Diablíci😜