Marigold seděl v rohu svého chladného pokoje a zlehka se třásl. Když zavřel oči, jeho mysl opět ovládl divoce plápolající oheň a on zalapal po dechu ve snaze zabránit těžce udržovanému kouzlu se konečně zlomit. Vší silou zadržoval ten ostrý útrpný skřek, který se mu dral z hrudi. Ne. Nemohl se nechat odhalit takhle snadno. Po všech těch letech… Nakonec jenom znovu zavřel oči a vší silou si přál, aby bylo všechno jinak.

Ten zaklínač si vůbec nevšiml, kdo Marigold je. Ten si teď jen tak vesele brnkal na svou novou elfskou loutnu, hrdý na to, jak perfektně jeho nová identita fungovala. Schovat jeho původ vůbec nebylo tak těžké, jak říkali! Všechny ty kecy o tom, že by venku nevydržel ani týden. A ono houby! Už žil mezi lidmi dva celé týdny a teďka oklamal i zaklínače. Na jeho malé tajemství tady nikdo nepřijde. Na to byl moc dobrý.

Rty se mu zkroutily v maličký úsměv. Fakt byl dobrý. Dvacet dva let nepolevil v pečlivém udržování svého kouzla. Nechal se naplno pohltit iluzí lidskosti, neb to, i když ostatní říkali jinak, bylo jeho pravé já. Bez ohledu na to, jak moc se z něj jeho matka snažila udělat pravého víla, on nikdy na svoji lidskou polovinu nezapomněl. Jak by taky mohl. To ona ho dělala zranitelným. To ona ho dělala slabším. To kvůli ní nebyl schopný zahojit těchhle pár škrábanců s troškou vody a trochou spánku. Jak strašně doufal, že trocha spánku bude stačit. Jak strašné bylo tušit, že ho i ty zbytky vílí magie však přece jen nechají na holičkách.

Prohlížel si zaklínače před sebou. Pravý blázen. Pomáhat těm, co ho vyhánějí. Jaká ukázka romantického hrdinství. Marigold si povzdechl a se snažil držet obě strany zranění u sebe, zatímco protáhl jehlu dalším kouskem té dlouhé, krvavé rány. Jeho stehy byly drobné a pravidelné.

„Nemusíš to dělat,“ zabručel ten muž. Mračil se. Jestli bolestí, nebo hluboko v myšlenkách, toť otázka. Možná to bylo obojím.

„Nechci, abys zakrvácel postel. Hostinského by to mohlo naštvat, a to přece nechceme, ne?“ zavrtěl bard hlavou a pokračoval v šití. Bolelo ho u srdce, když si jenom představil Geraltovy velké halabala stehy zralé tak akorát přidat na tu krásnou kůži další zbytečné jizvy. Na to, že měl být jakýmsi nezničitelným zabijákem monster, se tenhle zaklínač nechával až překvapivě snadno zranit. Stejně jako Marigold byl až překvapivě zbytečný na to, že byl potomek víl. Alespoň tady mohl pomoci. Jeho písně mohly změnit svět tak, jako jeho pochybná krevní linie nedokázala vůbec nic.

Marigold sklopil oči ke svým rukám. Jeho pleť byla bledší a bledší, jeho nehty delší a silnější. Kouzlo sláblo a s ním i iluze plného zdraví, jak se jeho zanícené rány ve světle měsíce opět staly téměř viditelnými. Panikařil.

„Kurva,“ zaklel skrz zatnuté zuby zatímco kouzlo chvilku bylo a chvilku zase ne. Pravý víl by věděl, co dělat. Pravý víl už by se dávno zahojil a do tohoto bodu vůbec nedošel. Ale on nebyl pravý víl. Uniklo mu lehce zoufalé uchichtnutí. Jaká to ale opravdu debilní situace.

Marigold byl zvyklý snášet posměch a urážky. Mezi vílami snášel oboje téměř denně. Marigold ale nebyl zvyklý na to, mít přátele, a postupně, jakkoli zvláštní se to mohlo zdát, se ten zaklínač jedním stal. Jejich přátelství rostlo pomalu. Začalo jako malá, nesmělá věc, křehká a nenápadná, ale časem postupně rostla a sílila, a než se Marigold nadál, nedala se už přehlédnout. On měl toho zaklínače prostě rád.

Na světle tohoto nového objevu pohltil Marigolda tak silný ochranářský instinkt, že i on sám byl překvapen, když poprvé praštil jakéhosi chlapíka za to, že Geralta za jeho zády nazval monstrem. Ukázalo se, že Marigold nebyl zvyklý snášet posměch a urážky, když byly směřované na jeho přátele.

Na čele mu vyrašil pot a jedna z těch kapek se vydala na cestu dolů po jeho bledém obličeji až k bradě. Ve zdi tohodle pokoje byla prasklina, ale nepodařilo se mu najít nic lepšího. Věděl, že Kaer Morhen je stará rozpadající se pevnost, ale podle vyprávění nečekal, že bude až tak moc rozpadlá.

Nedokázal zapálit oheň. Nedokázal to. Ne po tom, jak se o něj ten mág postaral. Místo toho se tedy jen zhluboka nadechl, poté vydechl, a pokusil se soustředit na prohlížení protější zdi.

Přemýšlel, jestli by se měl se svým tajemstvím svěřit Geraltovi. I když to byl lovec monster, Marigold si brzy uvědomil, že se vyhýbá lovu jistých inteligentních tvorů, pokud nezabili jako první. A Marigold, pokud jste nepočítali těch pár banditů, co ho přepadli několik zim zpátky, nikdy nikoho nezabill. Přeci jen, Marigoldovi se nechtělo začít stárnout jenom proto, aby jeho kouzlo vypadalo přesvědčivě, a ať se snažil, jak se snažil, Geralt přeci jenom byl zaklínač, a jednou by si uvědomil, že něco nesedí. Možná. Marigold si byl jistý, že jejich přátelství bylo dost silné ne to, aby přestálo jedno menší překvapení.

Měl by mu to říct.

V jednom z kamenů byla tenká prasklinka.

Nemůže mu to říct.

Marigold se lehce třásl, zatímco přecházel po jejich pronajatém hostinském pokoji sem a tam. Kurva. Právě viděl Geralta useknout hlavu jednomu z jeho vzdálených bratranců. Právě viděl Geralta useknout hlavu jednomu z jeho vzdálených bratranců. Právě viděl-

„Marigolde, jsi v pohodě?“ zeptal se ten hrubý hlas a bard se zastavil uprostřed kroku. Pohled jeho modrých očí se postupně vyšplhal od země nahoru až… Tam. Tam u dveří, kde stál zaklínač s kapičkami bratránkovy krve ještě stále na bledé tváři. „Ten víl už je mrtvý. Už je to dobré,“ mluvil potichu, jako na vyplašenou Klepnu. Jak špatně musel bard vypadat, aby si zasloužil tenhle starostlivý tón?

Marigold kývl, ještě pořád roztřesený. Bylo to v pořádku. Jeho bratranec byl sadistický bastard, který rád zotročoval lidi. Jeho bratranec byl uprostřed mučení celé této vesničky, když k ní přijeli. Jeho bratranec byl hajzl, který si zasloužil umřít. Ale i tak to byl Marigoldův bratranec.

Bard si byl jistý, že kdyby odhalil, kdo skutečně je, zaklínač by ho nezabil. Možná by ale nebylo na škodu počkat pár dalších let. Aspoň dokud Marigold nezapomněl, jak tmavě ty nafialovělé cákance vypadaly na Geraltově obličeji.

V jednom z kamenů protější zdi byla tenká prasklinka a Marigold si byl celkem jistý, že je v prdeli. Kouzlo bylo pryč. Jeho bledá, našedlá kůže v místech rozsáhlých spálenin zcela chyběla. V místě jeho žeber byla celá zbarvena do tmavé, krvavé fialové, a pár dalších modřin barvilo jeho obličej i další končetiny. V levém rohu pokoje bylo staré rozbité zrcadlo, ze kterého se na něj odráželo světlo jeho zářících modrých očí. Nebylo to poprvé, co si pomyslel, že se svými zakroucenými rohy vypadá jako démon.

Blížil se dvacátý rok od doby, kdy se poznali. Marigold opět začal více přemýšlet o tom, že to Geraltovi řekne, když najednou přišel Caingorn, zlatý drak a všechno ostatní. Na konci zůstal sám, třesoucí se na chladném úbočí hory, s očima zářícíma touhou uniknout zpátky do světa víl. Už neměl nikoho, komu by mohl svěřit svá tajemství.

Zeď se mu před očima vlnila a měl pocit, jako kdyby plul někde na vlnách, s hlavou lehkou a myšlenkami daleko od břehu. Jeho tělo však bylo těžké. Nechtělo ho poslechnout a vstát. I tak se mu alespoň podařilo vysoukat do kleku a přitáhnout se nahoru po rámu postele. Sedět na studené podlaze by ničemu nepomohlo. Možná. Možná, kdyby se mu podařilo se pořádně prospat, nabral by sílu, a mohl by zkusit znovu aktivovat kouzlo. Spánek by ho mohl zahojit dost na to, aby se mohl vyplížit dolů do ošetřovny, nenápadně odcizit pár bylinek, a vyrobit si mast na popáleniny.

Ještě pořád to může zvládnout i bez odhalení. Ještě může…

Vždycky byl jiný. Diskriminace a vyloučení ze společnosti mu bylo vlastní od útlého dětství, byl to jeden z důvodů, proč s Geraltem tak soucítil. Byl to taky jeden z důvodů, proč se rozhodl stát Zpěváčkem. Pomoc uprchlíkům dostat se do lepších krajů se stala jeho novou múzou. Novým smyslem. A šlo to skvěle. Teda aspoň dokud si Geralt opět nenašel cestu do jeho života.

Byl to večer jako každý jiný. Po konci svého vystoupení se přesunul do rožku a čekal, než se krčma vyprázdní dost na to, aby mohl dovést další skupinku uprchlíků do bezpečí, když mu přejel mráz po zádech a otočil se. Pá kroků za ním stál muž a upřeně jej pozoroval. Když se bard otočil k němu, široce se usmál a natáhl svou ruku k pozdravu.

„Velice se mi líbilo vaše vystoupení, mistře. Již dlouho jsem vaši práci sledoval z povzdálí a toužil vás slyšet na vlastní uši,“ prohlásil, a Marigold obezřetně přijal nataženou ruku. To, že to neměl dělat, si uvědomil téměř hned, jak okolo něj tiše zazpíval chaos a jemu klesla víčka. Opravdu to neměl dělat.

…

Probudil se Melitele ví kdy v nějaké děravé staré stodole zcela sám, až na onoho muže z krčmy. Až na toho mága. Jeho obličej byl krásný. Měl ostře řezané rysy lemované dlouhými černými vlasy, temné oči, ve kterých mu jiskřilo, a plné rty zkroucené do jediné škaredé věci na jeho vzezření. Slizkého úsměvu. Byl oblečený v jednoduché černé a plášť, který na sobě měl předtím, byl nyní mrsknutý přes kupu starého sena v rohu stodoly. Stál tam téměř strnule, s očima upřenýma na k židli přivázaného barda.

„Co jsem kurva udělal, abych si zasloužil tenhle druh pozornosti?“ optal se Marigold, když už nemohl snést to dlouhé ticho. Mág si uchichtnul.

„Už jsem říkal, že jsem fanoušek. Vaše tvorba, to je co píseň, to mistrovské dílo. Melodie, harmonie, hra se slovy… ale musím přiznat, že co mě opravdu zajímá, budou asi použité motivy. Opravdu zajímavé, nemyslíš?“

„Co by to bylo za píseň, kdyby neměla dobrý motiv,“ řekl bard, zatímco mu to pomalu začalo docházet. Samozřejmě.

„Hmm… dobrý motiv. Taky poněkud nebezpečný ne? Brzy zjistíš, že zpívat o tvém zaklínačském kamarádíčkovi nebyl zrovna ten nejlepší nápad, barde.“ Mág luskl prsty a ve vzduchu se objevila malá zářící plamenná koule která se pomalu začala pohybovat směrem k muzikantovi.

„Nebezpečný? Jsou to jenom písničky! Vždycky jsem je zpíval, mám to tak trochu v popisu práce,“ Marigold nervózně sledoval přibližující ohnivou kouli a snažil se nevnímat svůj sílící strach. Tohle bylo špatné. Co to sakra Geralt vyváděl, aby ho někdo takhle usilovně hledal?

„Písničky o ztracených princeznách, barde. Zní to, jako že víš poměrně dost věcí, o kterých bys neměl mít ani zdání,“ mág se ušklíbl a přistoupil blíž. Jeho oheň se už téměř dotýkal bardovy hrudi. Začínalo to bolet.

„Já nic nevím. Jsou to opravdu jenom písně. Půlka textů jsou jenom zkazky, co jsem někde slyšel, a tu druhou jsem si vymyslel, aby to bylo zajímavější.“ Jeho hlas byl vyšší a vyšší, jak se mág naklonil blíž k jeho obličeji.

„Z nějakého důvodu mám problém ti tohle uvěřit, barde.“

A oheň se dotknul vyšívané košile.

V té zdi je prasklina, uvědomil si Marigold, jak se tak pohupoval v tom temném, studeném pokoji. Jeho drápy vytvořily v dřevě postele hluboké rýhy, jak se jí držel. Měl by si lehnout.

Mág se nepřestal ptát, i když mu Marigold neodpovídal. Nevěděl, jak dlouho tam už byli, nebo kolikrát ztratil vědomí. V jednu chvíli si myslel, že ta bolest už je příliš, že to nemůže být horší, ale mág ho pokaždé přesvědčil o opaku. Bylo tam mnoho takových chvil.

Nakonec všechna světla zhasla, až na nikdy nekončící hněv hořící v mágových očích.

„Pokud pro něho tak strašně chceš umřít, tak si posluž,“ zaprskal vztekle. Potom ještě jednou luskl prsty, čímž zapálil onu velkou hromadu sena, a odešel portálem pryč. Marigold křičel, ale stejně jako předtím jej nikdo neslyšel. Hustý, štiplavý kouř naplnil jeho plíce, až mu ani kašel nepomohl, a on se opět ponořil do tmy.

…

Přežil. Ukázalo se, že kousek od stodoly žila rodina farmářů, kteří si ohně všimli, a spěchali ho uhasit. Vytáhli ho z doutnajících pozůstatků, pak se pokusili zachránit to, co zbývalo z něj. Zůstal tam několik dní. Čekal, až se zahojí to nejhorší, a pak odjel na kradeném koni. Vyčítal si to, a nechal u nich na stole zbytek svých, jako zázrakem neukradených, peněz, jako příspěvek na koupi nového. Odjel s jedinou myšlenkou v hlavě. Ellander.

Večer předtím se dozvěděl, jak blízko ke klášteru je, a od té doby nemohl přestat přemýšlet o Geraltovi, princezně, a mágovi, který je honil. Nenneke mu pomůže. Mohla by poslat zaklínači zprávu a on by měl šanci se díky jejím léčitelským schopnostem uzdravit. A tak zatnul zuby oproti bolesti, která byla horší s každým pohybem koně, schoval své rány pod další vrstvu kouzla, a uháněl chladnou podzimní nocí dál a dál.

…

Když spatřil známé brány, málem se rozbrečel. Jeho kůň byl celý zpěněný, boky se mu těžce zdvíhaly, jak ho navedl do stáje, a i on se málem zhroutil k zemi, když z něj sesedal. Opřel se na chviličku o zeď stání, než opět sebral síly odhodlán najít Nenneke, když se z venku ozval povědomý hlas. Hluboký, lehce skřípavý, takový, který by poznal kdekoli na světě. Hlas, který už skoro dva roky neslyšel.

„Pojedu rychle, neboj se,“ řekl ten hlas a prošel dveřmi. Marigold poznal tu přesnou chvíli, kdy si ho zaklínač všiml, neb zamrzl uprostřed pohybu a jenom zíral.

„Co se děje, Geralte?“ ozvala se mladá dívka s popelavými vlasy, která jako kdyby z oka vypadla Pavettě v den jejího zasnoubení a přistoupila ke Geraltovi. Cirilla.

„Proč není v Kaer Morhen?“ Marigold vyhrkl, než stihl zaklínač cokoliv říct.

„Geralte? Kdo to je?“ zeptala se divka, ale Marigold byl vyčerpaný, zraněný, pod tlakem a neměl čas na dlouhá představování.

„Jsem jenom bard, Vaše Výsosti. Geralte. Tady být nemůžete. Jdou po vás. Mají mága, dobrého. Tady být nemůžete,“ naléhal a s každým slovem se mu míň a míň dostávalo dechu.

„Marigolde…“ hlesl konečně zaklínač s očima doširoka otevřenýma, než se zamračil. „Jsi v pořádku?“

„Geralte. Já jsem v pohodě. Ale ona,“ ukázal na Ciri, „ona nebude, jestli ji najdou. A jsou blízko. Den a půl jízdy odsud jsem viděl mága vás hledat. Myslel jsem, že jste v bezpečí v Kaer Morhen. Doufal jsem, že vám po Nenneke pošlu zprávu,“ zuřivě gestikuloval, než Geralt přistoupil blíže k němu a chytil ho za ruce. Marigold potlačil bolestné zaúpění a zamrkal, když se na něj po dvou letech upřeně podíval onen pár zlatých očí.

„Dobře. Děkuju ti.“

…

Když prošel portálem a spolu s nádhernou rudovlasou čarodějkou a náctiletou princeznou k velkým kamenným branám, motala se mu hlava. Příšerně. Nestihl sundat kouzlo a vyléčit se. Nebylo kdy s tím vším, co se v klášteru strhlo. Chtělo se mu brečet vyčerpáním, ale povedlo se mu to zadržet, jak vešli do pevnosti.

Byli tam všichni, v klášteře. Geralt, Ciri i Yennefer. Prý učila mladou princeznu magii. Jakmile jim řekl všechno co si pamatoval o tom mágovi a otázkách, které se ptal, samozřejmě s lehkou úpravou v tom, že podle něj vyslýchal někoho úplně jiného a Marigold se jenom nachomýtl kolem, strhlo se hotové peklo. Yennefer a Geralt se začali připravovat na lov, zatímco zavolali onu zrzavou známou, aby Ciri i jej dostala do bezpečí Kaer Morhen, protože „tebe si s Geraltem spojí každý, Marigolde, půjdou po tobě taky“. V tu chvíli se musel opravdu držet, aby se nerozesmál.

Měli ale pravdu. Jestliže Geralt opravdu naplnit svůj osud a ujal se svého dítěte překvapení, nebylo pochyb, že po něm brzy půjde hotová armáda mágů, špehů, a králů. Zamračeně sledoval bavící se čarodějky, když k němu opět přistoupil Geralt.

„Prosím tě, jdi s nimi,“ řekl, ty zatracené zlaté oči rozechvívající samotné hlubiny Marigoldovy duše. Co to tne zaklínač zase říká. Proč, proč to nikdy nemůže být jednoduché.

„Já…“ zaklínač si povzdechl a podíval se na Ciri. „Teď na to není dost času, ale chci se ti omluvit. Mrzí mě, co se stalo naposled, Marigolde… a pochopím, když nebudeš chtít jít. Ale prosím tě, jdi s Ciri. Alespoň prozatím. Budeš v bezpečí a když se vrátíme, Yen ti vyčaruje portál kam budeš chtít.“

A Jaskier přikývl.

A teďka stál uvnitř velkého sálu v Kaer Morhen a sledoval, jak si skupinka zaklínačů užívala večeři, než je vyrušilo otevření dveří.

„Koho to sem kurva čerti nesou? Co tu děláte, nechtěli jste letos tvrdnout někde jižněji?“ optal se křivě ušklíbající se zaklínač s vysokými kouty a Triss, ta čarodějka, zavrtěla hlavou.

„Předpokládám, že chtít po tobě, abys se choval alespoň půl minuty slušně, by bylo příliš, že, Lamberte?“ povzdechla si, zatímco Ciri rychle docupitala ke stolu, svalila se na lavici vedle mohutného zaklínače se škaredě zjizvenou tváří, který jí ihned podal prázdný talíř.

„Geralt a Yennefer šli lovit mága, který mě hledal,“ řekla.

…

Chvíli se jenom opíral o zeď v jednom z rohů a sledoval probíhající skoro-hádku, než se zaklínači dost uklidnili a otočili svou pozornost k němu. Díky onomu spěšnému vysvětlování věděli, kdo je, ale i tak zůstávali obezřetní.

„Pojď se posadit k nám, barde. Něco pojíme a počkáme co dál,“ ozval se ten nejstarší z nich, očividně Vesemir, Geraltův mentor, ale Marigold nemohl. ˇaludek měl ze všech těch portálů scvrklý a to šílené množství chaosu, kterému byl během cesty vystaven, se postaralo o to, aby se cítil mnohem, mnohem hůř, než když odjížděl před dvěma dny z farmy.

„Velice se omlouvám, ale obávám se že po tolika portálech můj žaludek ztratil schopnost pojmout potravu,“ přiznal a někteří ze zaklínačů se pobaveně pousmáli.

„Nevadilo by vám, kdybych si našel nějakou díru, ve které by se dalo přes noc potichu zemřít?“ zeptal se s posledními zbytky svého rozumu pohlcenými jeho oblíbeným obranným mechanismem – sarkasmem, který se jenom tvářil jako sarkasmus. Zaklínači se však pobaveně rozesmáli a starý vlk přikývl.

„Jdi se vyspat, barde. Nějaké volné pokoje najdeš, když půjdeš rovně, pak po schodech nahoru a doprava.“

…

Klopýtal chodbami, teď už zcela si jistý tím, že se mu nějak povedlo se ztratit, protože každý další pokoj byl horší než ten předtím. Konečně našel jeden s rozbitým zrcadlem v rohu a postelí na druhé straně. Ve zdi tam byla díra, ale téměř každý z pokojů, které viděl, jednu měl. To byl první z momentů, kdy ucítil, že z něj kouzlo začíná sklouzávat. Schoulil se v rohu do klubíčka a pokusil se ho obnovit. Selhal.

Ve zdi je prasklina, připomněl si ještě jednou, jak se s třesoucíma nohama posadil na postel. Předklonil se nad svá stehna a zapřel se o kolena, zatímco se mu honily mžitky před očima a v hlavě se mu rudě blýskalo. V té tvrdé, kamenné zdi téhle studené, kamenné pevnosti je prasklina. Žádné stodoly, žádní mágové. Všechno ho bolelo a byl k smrti vyčerpaný. Možná by neměl usínat. Z tohodle se nebude dát vyspat. Ty portály mu něco udělaly, všechen ten chaos. Možná… možná by měl zavolat pro pomoc?

Podíval se na své bledé, třesoucí se ruce. Na démonický odraz v zrcadle. Takhle byl jenom další monstrum. Alespoň tak vypadal. V žilách mu tekla stejná fialová krev, jaká jednou zbarvila i Geraltův obličej. A Geralt tu nebyl. Drželi se ostatní zaklínači stejných zásad při setkání s inteligentními tvory? Nebo to byl jenom jeho zaklínač, se srdcem dost měkkým na to, aby monstra i zachraňoval. Srdce mu splašeně bušilo uprostřed hrudi a studený pot mu kapal z brady dolů.

Opět se mu zatmělo před očima a pak už jen padal. Hořel.

…

Geraltovy ruce i se sevřenými otěžemi se lehce chvěly. Marigold. Marigold se přiřítil kdo ví odkud jenom s koněm a oblečením v o dost horším stavu, než obvykle nosil, aby je varoval. Aby jej varoval. Po všech těch letech, po všech těch věcech, které mu řekl, ne, které na něj zakřičel na té hoře. Jak blízko tomu nebezpečného mága se musel bard dostat, aby věděl tak moc… po hlavě do nebezpečí jako vždycky. I po tom všem mu nedělalo problém pro Geralta a jeho dítě překvapení riskovat život.

Cítil, jak ho Yennefer zezadu probodává pohledem. Řekl jí, co mu udělal. Řekl jí, že ho teď bard určitě nenávidí. Musí ho nenávidět. Protože to je to, co Geralt sám sobě tyhle dva roky odloučení tvrdil. To byl ten jediný důvod, proč se ho nevydal hledat hned, jak se dozvěděl, že je Nilfgaard na pohybu. Byl si jistý, že Marigold si o samotě poradí líp. Schová se někde u dvora a zapomene na muže, který se k němu choval jako ke kousku hovna přilepeného k podrážce dvacet let v kuse. Bez Geralta bude v bezpečí, protože pokud by k sobě měl být zaklínač upřímný, ve skutečnosti to byly jeho sračky, kterýma se on i bard tak často museli brodit.

Nebýt Geralta, na barda by nikdy nezaútočil ten džin. Nebýt Geralta, nikdy by barda nevyhnali z Cintry. Nebýt Geralta, na barda by nejspíš nikdy nikdo neházel kamení, nedostal by se do tolika hospodských rvaček, ani by neměl na břiše ty jizvy od wyverniných drápů. Nikdy by nemusel klopýtat dolů cestou po úbočí nebezpečné hory úplně sám, potom co si na něm jeho dlouholetý přítel vylil vztek. Mohl si tak vůbec Geralt někdy říkat?

Ale i po tom všem je bard přišel varovat. Geralt zavřel oči a zhluboka se nadechl. Musí se omluvit. Omluvit, plazit se Marigoldovi u nohou, žádat o odpuštění, cokoliv. Musel to zkusit zpravit, protože jestli mu něco během těch dvou let došlo, bylo to to, že to ticho, po kterém předtím tak strašně toužil, bylo jednou z nejhorších věcí, které kdy musel snést.

„Něco cítím,“ ozvala se Yennefer a v ten okamžik na všechno tohle zapomněl. Na to jak se omluvit přijde později. Teď se musel ujistit, že ten zasraný mág chcípne.

…

Díky Marigoldově instrukcím se jim podařilo dostat portálem dost blízko na to, že k té stodole dorazili pár hodin po setmění. V blízké farmě už všichni spali, a tak Geralt sesedl z Klepny a vyrazil ke spáleništi. Nic tam nezbylo. Jenom popel, uhlíky, a zbytky ohořelých sloupů, které předtím musely být nosné. Zamračil se a sehnul k zemi, když mu medailon na hrudi začal jemně vibrovat.

To Yennefer. Roztáhla ruce do široka a hledala, až se jí soustředěním stáhlo obočí. Po chvilce spustila ruce opět dolů, ale soustředění se nevytratilo.

„Moc toho necítím, přeci jen to bylo už pár dnů, ale ve vzduchu ještě pořád visí trochu ohně a chaosu. Svět si pamatuje, co se tady stalo. Dobrá zpráva je, že to nejspíš není zrovna expert na portály. Měla bych ho zvládnout vystopovat.“

„Hmm,“ Geralt se zamyslel, než se vrátil ke Klepně klidně postávající poblíž, a vzal si s sebou pár elixírů. „Tak pojďme.“

Yennefer přikývla a než zaklínač stačil mrknout, mihotal se před ním temný vír portálu. Geralt se zamračil ještě víc, pokud to bylo možné, připravil se na přicházející nevolnost, a vešli do něj.

…

A o chvilku později vyšli zase ven.

„Kurva! Jak je to možné?“ zasyčela Yennefer a naštvaně odrázovala pryč od spálené země. Geralt ji následoval mnohem pomaleji, obličej bledší než obvykle.

Nic nenašli. Nebo jinak, něco našli, a to něco znamenalo, že ten hajzl musí mít na své straně nějakého mnohem lepšího čaroděje, než byl on sám, který mu pomohl zakrýt stopy.

„Vsadím se, že je to jenom loutka. Debilní malá loutka. Není možné, aby někdo s takhle rozházenou chaosovou stopou dokázal takhle čistě zmizet,“ hučela, zatímco prošla okolo nespokojeně frkající Klepny.

„Napadá tě, pro koho by mohl pracovat? Nepoznala jsi tu magii?“ zeptal se Geralt, když si myslel, že už zase může bezpečně otevřít ústa. Proklaté portály.

„Myslíš, že bych ti to neřekla? Je až příliš mnoho možností. Nemám, jak to osekat. Jestli je chceme nějak dostat, budeme potřebovat návnadu, vylákat je na světlo. Nemá smysl se za nimi slepě honit,“ povzdechla si, než si promnula spánky.

„Měli bychom se vrátit,“ ozval se Geralt po chvíli. Nerad byl takhle dlouho pryč od Ciri, a teď i Marigolda, zvlášť, když po nich šli čarodějové.

„Jakmile shromáždím dost chaosu. Tolik portálů za sebou není žádná hračka. Navíc víš, jaká otrava je dostat se skrz štíty do Kaer Morhen,“ vydechla.

„Tak počkáme do rána. Můžeme se optat těch farmářů, jestli si přece jenom nepamatujou něco divného,“ dodal Geralt a brzy se uložili ke spánku, i když zaklínač tušil, že ho čeká probděná noc.

…

Po zádech mu stékaly čůrky studeného potu jak vyběhl z portálu přímo na dvorek pevnosti. Jakmile jim farmáři popsali toho tajemného polomrtvého muže, kterého našli ve stodole, cítil, jak se mu srdce v hrudi mění v kámen. Marigold. Jak jen to bylo možné? Nebylo možné, aby se taková zranění zahojily po cestě z farmy do kláštera, i kdyby se celou cestu modlil k Melitele. Musel je skrývat.

Ale Geralt z něj necítil žádnout bolest! Jenom obvyklou slanost a trochu lučního kvítí s přiměřeným množstvím cestovní špíny. Zatímco běžel ke dveřím, Yennefer se opřela o zídku, aby si dala krátkou pauzu. Její fialkové oči mu zcela jasně říkaly, ať na ni nečeká a jde. Dožene ho později.

A tak vyběhl schody, rozrazil vstupní dveře a vpadl přímo mezi snídající zaklínače. Okamžitě se na něj zaostřilo několik párů kočičích očí, zatímco ty jeho zběsile těkaly po místnosti ve snaze spatřit povědomou čupřinu hnědavých vln.

„Vlku? Co se děje?“ zeptal se Vesemir po chvilce napjatého ticha.

„Kde je Marigold?“ zeptal se, stále chráníc ten střípek naděje, že tam někde bude naprosto v pořádku posedávat. Třeba byl v kuchyni?

„Ten bard? Šel do hajan hned jak dorazili. Od tý doby jsem ho neviděl. Musel zaspat,“ Lambert pokrčil rameny. Ach ano, tak teďka už Geralt opravdu panikařil.

„Doprdele. Řekněte, že ho někdo aspoň zkontroloval. Ukázali jste mu pokoj? Víte, kde je?“

„Řekli jsme mu, kde najde volný pokoje. Najít je je brnkačka. Nebudu dělat chůvu dospělýmu chlapovi jenom proto, že si nervní,“ Lambert mávnul rukou a zakousl se do housky s marmeládou.

„Kurva ale on je nejspíš zraněný!“ konečně vybouchl a nálada zostřila.

„Nám přišel v pořádku. Na světě není moc tvorů, co by dokázali oklamat zaklínače,“ řekl Eskel, ale postavil se a dal Geraltovi ruku na rameno. „Podíváme se po něm, pro jistotu.“

Nikdo z nich nahlas nevyslovil to, že jim hlavou kolovaly pasáže z nazpaměť naučených bestiářů a všechny zmínky o nezjistitelné magii.

…

Samozřejmě, že barda nenašli v žádném z volných pokojů. Samozřejmě, že jeho pach k nim ani nedorazil. A samozřejmě, že ho nemohli najít ani s pevností plnou zaklínačů a pomocí dvou čarodějek. Geralt začínal cítit, jak do něj beznaděj bez slitování zatíná své drápy, když najednou měl pocit, že se něco změnilo. Tiché zaskučení. Zavřel oči a soustředil všechny své zatracené zmutované smysly na ten zvuk. Skučení, lapání po dechu a divoce splašený tlukot srdce. To jeho se mu sevřelo v hrudi, jak přešel k zavřeným dveřím pár kroků od něj a otevřel je.

Ve zdi byla díra, v rohu naprasklé zrcadlo, a na zemi vedle prázdné postele lapalo po dechu mučením zohyzděné tělo jakéhosi nelidského tvora.

…

Probudil se celý roztřesený na studené kamenné podlaze. V hlavě mu kladivo bušilo do rytmu bo-lest, bo-lest, bo-lest, a to stále víc a víc. Znovu se pokusil trochu popohnat hojení, ale ne. Poškození bylo příliš rozsáhlé. Teprve tehdy si všiml slunečního svitu proudícího do pokoje a hlasů ozývajících se chodbami prastaré pevnosti. Volaly jeho jméno.

Uvědomil si, jak rychle mu buší srdce, a pokusil se zvednout, když tu vyšlo na světlo, že se mu některé rány během noci přilepily k podlaze, a on už nedokázal potlačit další bolestné zaúpění. Byli blízko. Hlasy, kroky, těžké a rychlé. Ještě jednou zkusil zapátrat po svém kouzle, ale nic nenašel. Ani jiskřičku. Zůstal jenom tlukot jeho srdce, unavené lapání po dechu a ty hlasy.

A pak se dveře do pokoje otevřely a on slyšel křik. Viděl povědomé kožené boty a najednou si někdo dřepnul a jemu nezbylo než sledovat, jak bělovlasý zaklínač natáhl chvějící se ruku a dotkl se jednoho z jeho rohů. Pohled těch zlatých očí jako kdyby ho pálil, zatímco pokoj naplnili i další lidé, a jejich pokřikování se mu rozeznělo v lebce.

„Marigolde?“ řekl ten hlas a on zavřel oči.

…

Kurvakuvakurvakurvakurvakurvakurvakurvakurvakurvakurvakurvakurva.

Geraltova ruka se třásla, jak se dotkl vílova rohu. Marigoldova rohu. Přeci jen to byl bard, tvar těch lícních kostí a nosu by poznal kdekoliv, bez ohledu na to jak našedlé teď byly. Nadechl se a ano, byl to Marigold. Schované hluboko pod pachem krve, bolesti a infekce ještě stále bylo cítit sůl a luční kvítí.

„Věděl jsi to, Vlku?“ zeptal se Vesemir když se sklonil ke Geraltovi. Ten jen mlčky zavrtěl hlavou, než se zhluboka nadechl a opatrně Marigolda vzal do náruče, odlepujíc jeho zranění od podlahy se zatajeným dechem a vlhkostí v očích. Snažil se nemyslet na to, proč mu to asi bard neřekl. Snažil se nemyslet na ten jeden večer, když Marigold páchl čirou hrůzou poté, co zbavil svět toho otrokářského sadistického víla. Snažil se nemyslet na tu fialovou, která teď barvila bardovu pleť, stříkající na jeho brnění, když setnul hlavu toho tvora.

Postavil se a podíval na Vesemira, který se celý zachmuřený snažil odhadnout, jak špatná bardova zranění opravdu jsou.

„Dokážeme mu pomoct?“ Geraltovi se zlomil hlas a jeho starý mentor si hluboce povzdechl.

„Nejdřív ho vezměme do ošetřovny. Eskele! Zavolej ostatní jdeme dolů.“

A tak šli, s bezvládným Marigoldem přitisknutým co nejblíž k bezpečí jeho hrudi, klubko promrzlých končetin a hořících ran.

„Co to kurva - on je víla?“ zeptal se Lambert když ho potkali u začátku schodiště. Bylo to jako nůž přesně mezi Geraltova žebra.

„Co? Máš s tím nějaký problém?“ zavrčel.

„Jako kdyby mě zajímalo, koho šukáš,“ odsekl mladší zaklínač a kdyby Geralt nedržel v rukou barda, jednu by mu vrazil.

„Zmlkni. Nic nevíš.“

…

Seděl na trojnožce vedle postele a sledoval, jak se hrudník tvora před ním pomalu zvedá a zase klesá. Pod očima měl hluboké temné kruhy, a podobné exempláře byste mohli najít i na obličejích obou čarodějek a starého vlka. Nebylo snadné barda zachránit. Ani trošku. Pokaždé, když Geralt zavřel oči, mohl vidět ty strašné rány, nyní již téměř zhojené a zabalené do gázy. Když poprvé barda položil na ošetřovatelské lůžko a sundal mu oblečení, i Lambert přestal škádlit a zavřel hubu.

Potom už se ošetřovna proměnila na bojiště. Na jedné straně zaklínači a dvě čarodějky, na té druhé vážné zanícené popáleniny, pohmožděniny, zlomeniny, infekce, vyčerpání, a co víc, jakýsi podivný obranný systém bardova těla, který odmítal pomoc jejich chaosu. Trvalo mnoho hodin, než se bardův stav začal zlepšovat. Mnoho hodin, mnoho upravených elixírů, mnoho nefunkčních kouzel, mnoho mastí…

Byl Marigoldův záměr prostě v tom pokoji umřít? Byl to ten důvod, proč tak podivně otálel před odchodem do Kaer Morhen? Musel vědět v jakém byl stavu, a stejně šel… Geralt to nechápal. Nejspíš mu nikdy opravdu nerozuměl.

…

Ve zdi byla prasklina. Nebo to bylo na stropě?

Marigold rozespale zamžoural a párkrát mrknul, jak se snažil otevřít spánkem slepené oči, když někdo zalapal po dechu a najednou na něj z unaveného obličeje zíral pár zlatých kočičích očí. Z velice známého obličeje.

„Grlt-“ otevřel pusu jenom aby se rozkašlal z toho, jak strašně sucho měl v krku. Zašklebil se, když ho zabolelo v žebrech, a onen obličej mu zmizel ze zorného pole. To už tu ale byly něčí ruce, které ho opatrně nadzvedly a pomohly mu se opřít o polštáři obloženou zeď za ním, než mu podaly pohárek s vodou. Ruce měl slabé a svaly jako z želé, ale nakonec se mu podařilo pohárek chytit a vypít jeho obsah. Teprve, když Geralt kalíšek vzal a posadil se zpět na trojnožku u postele, Marigold se pořádně rozhlédl.

Byl zcela očividně na ošetřovně, takže jej přece jenom nezabili. Sklopil oči dolů ke svým bledým rukám a jejich ostrým drápům a sevřel látku pokrývky.

„Marigolde…“ řekl zaklínač a víl se na něj upřeně podíval. Podíval se na muže, kterého dvacet let věrně následoval, jenom aby byl odehnán pryč snůškou krutých slov. Na muže, kterému během dvaceti let přátelství nesdělil pravdu o tom, kdo je.

„Geralte, omlouvám se,“ svěsil hlavu dolů. Cítil, jak ho svrbí oči.

„Ne, neomlouvej se.“ Ty velké, zjizvené ruce se dotkly jeho tváře a utřely tekoucí slzy. „Já… Tohle, ty, to, že jsi víl, to… To jsi mi nemusel říct. Myslím, kdybys mi to řekl, bych byl rád, ale já i ty víme, že takovou důvěru jsem si nezasloužil. To, co se stalo po té patálii s drakem, to jenom potvrdilo,“ zavrtěl zaklínač hlavou a bard se na něj znovu podíval. Cože?

„Já,“ Geraltovi se až podezřele leskly oči. „Já jsem ten, co se musí omluvit. Za tolik věcí. Málem jsem tě ztratil, aniž bych to stihl udělat.“ Ještě stále jemně hladil bardův obličej. Jako kdyby si chtěl zapamatoval každý detail.

„Myslel jsem, že to zvládnu,“ zašeptal Marigold. „Myslel jsem, že protrpím večer, vyspím se, ráno si seženu nějakou mast, a zvládnu to. A pak přišly ty portály a něco se posralo,“ zavřel oči a tiše se roztřásl.

„Už je to dobrý. Budeš v pořádku. Nic takového se už nestane. Nedovolíme to,“ Geralt řekl plný jistoty a odhodlání. Nemohl jinak. Prostě se museli postarat o to, aby se minulost už nikdy neopakovala. Nikdy nenechat barda na holičkách a zranitelného, nikdy nenechat jeho nebo Ciriiny nepřátele, aby se k němu dostali. Neodpustil by si, kdyby k tomu opět došlo. Byl si napůl jistý, že ani teď si neodpustí.

„Vy? Geralte, řekni mi popravdě. Tohle… ty možná jsi prostě jenom divný, ale i ostatní? I ostatní by zachraňovali monstrum? Já jsem poloviční víla! Víš, co můj druh dělá,“ Marigold zvedl ruku a sevřel jedno z Geraltových zápěstí.

„Dost toho vyšilování, víláku. My moc dobře víme, co jsi zač,“ konstatoval suchý, strohý hlas, jak starý vlk otevřel dveře a vešel dovnitř. Marigold jako by se pod jeho pohledem smrsknul, ale Vesemir se jenom pousmál.

„Jsi naprostý blázen, dvacet let se tahat zrovna s Geraltem. A trpět pro něho mučení? Pro něj a lvíče? Snažit se ho varovat i když tvé vlastní tělo je na pokraji sil? Naprosto praštěný zasraně věrný blázen. A to je všechno, co potřebujeme vědět,“ řekl, vzal z poličky několik prázdných lahviček, a otočil se zpět.

„Teďka si odpočiňte. Oba dva.“

Jakmile byl starý vlk pryč, Marigold plně vzdal boj se slzami a popadl ho záchvat plačivého smíchu. Když se s Geraltovou pomocí konečně uklidnil a uložil do postele, podíval se na váhajícího zaklínače a nadzvedl deku.

„Chceš se prospat? Jestli se teda nebojíš, že tě praštím těmahle,“ ukázal na své roky. Geralt zavrtěl hlavou a opatrně se uvelebil vedle barda. Tam, přitisknutý k Marigoldově teplu, zaklínač konečně nechal svoje vyčerpané slzy téct, s obličejem jemně opřeným o bardovu kůži. Jak tak pomalu usínali, Marigold cítil jejich vlhkost na svém rameni. Zamrkal a pousmál se. Tam ve zdi byla prasklina.

A to bylo v pořádku.