Hermiona zadumaně pozorovala Rona. Muže, kterého si měla vzít za manžela. Bavil se s Harrym o viteálech. Najednou měla pocit, že ji už nepotřebují. Byla zbytečná. Příliš snadno si zvykli na to, že jim nepomáhá. Všechno řešili tak, jakoby tam stále nebyla. Hlavně Ron ji nechtěl zatěžovat problémy. Většinou ani neměla možnost poslouchat jejich rozhovor. Tentokrát ale Ron řekl, že by měla vědět, co se bude dít. Ale asi jen proto, aby věděla, že se ní nepočítá. Dokonce tvrdil, že bude bezpečnější, aby se bitvy vůbec nezúčastnila. A to ještě nebylo rozhodnuté, jak to celé proběhne. Přesto Ron očekával, že ona bude sedět doma a číst si knihu. Měla by být ráda, že se o ni tak bojí, ale Hermionu to uráželo. Byla silnější, než si myslel. Byla připravená bojovat. Ale místo toho, aby jim to řekla nebo ukázala trochu snahy, smutně koukala Ronovým směrem.
,,Nepotřebuješ něco, Hermiono?" zeptal se Ron starostlivě. Hermiona párkrát zamrkala, aby odehnala myšlenky, a zavrtěla hlavou.

Snad jako mrknutím oka stála uprostřed Bradavic a třímala v ruce hůlku. To, jak přemlouvala oba chlapce, aby ji vůbec vzali s sebou, bylo zapomenuto. Uprostřed vší té bolesti postávala zraněná dívka. Neměla možnost vidět Prašivce, který ladně přeběhl most a ocitl se v centru bitvy. Nevěděla, jakému nebezpečí ještě bude čelit. Měla pocit, že vše, co se kolem ní děje, nedokáže ovlivnit. Zmateně pobíhala a odrážela kletby.
,,Na nic víc se nezmůžeš?" uslyšela hlas ve své hlavě.
,,Cruio!" zařvala Hermiona jako lev místo odpovědi. K zemi padl jeden ze smrtijedů a svíjel se v nesnesitelných bolestech. Domnívala se, že nikdy tuhle kletbu nepoužije. Jenže v zápalu boje vykřikovala slova bez pokládání si etických otázek. Doběhla do prázdné chodby. Musela si jen na chvíli odpočinout, popadnout dech. Couvala a v duchu se modlila, aby nikdo nezaútočil zezadu. Byla sice talentovaná a chytrá, ale otáčecí hlavu prostě neměla. Záviděla sovám. Její záda narazila do jiných. ,,Rád tě cítím, zlatíčko," uslyšela a chvíli musela přemýšlet, jestli je hlas skutečný, nebo imaginární. Její tělo se otřáslo odporem, chtěla se od něj odtáhnout, jenže se na ni rozběhla skupinka smrtijedů. Mohla jen odhadovat, že Prašivec je ve stejné situaci, protože posílal jednu kletbu za druhou. On si ale narozdíl od ní dotek zad užíval. ,,Ty mé nadšení asi neopětuješ. Přitom mně jsi skutečně chyběla. Byl jsem hrozně nešťastný, skoro jsem zemřel smutkem," pokračoval spokojeně. ,,Myslím, že bychom si měli popovídat." Neodpovídala na to. Nechtěla být vůbec v jeho blízkosti. Započal svou hru, nemohla mu dovolit dostat se jí do hlavy. Navíc, když ani neměla možnost se ho zbavit, tak si nechtěla jeho přítomnost připomínat. ,,A jak se máš, krásko?" zeptal se těsně vedle její hlavy, jako by snad byli v kavárně. Přitom věděla, že odzbrojuje její kamarády. ,,Začali jsme ze špatného konce. Rád bych to s tebou probral."
,,Nechci s vámi nic řešit," oznámila Hermiona a zjistila, jak namáhavé je vést rozhovor a ještě bránit svůj život. Celá situace byla natolik absurdní, že by se tomu možná i od srdce zasmála. To značilo, že její psychické rozpoložení není v nejlepším stavu. Došlo jí, proč se ji Ron snažil držet doma. Nebyla na to připravená. Už nebyla cesta zpět. Nezbývalo nic jiného než bojovat. ,,Mohli bychom třeba někam zajít," navrhl Prašivec.
,,Nikam nepůjdu," odsekla Hermiona nevrle. ,,Nejsem tady, abych si s někým domlouvala schůzky."
,,Ale je to praktický, to musíš uznat. Neztrácím čas nikdy." Smrtijedi pomalu ubývali. Zpacifikovala posledního a rozběhla se pryč. ,,Ale, ale, ale... Kampak mi to utíkáš, drahoušku?" Asi už se taky zbavil svých protivníků. Otočila se k němu čelem a namířila hůlku na jeho hruď. Ušklíbl se. Ohrožení života u něj nevyvolalo žádnou reakci. Už ani nezvedl ruce ve znamení porážky. Pomalu si vykračoval jejím směrem. ,,Tak do toho! Udělej to, kočičko. A hlavně, aby to mělo grády! Ať to bolí, jinak to nebude stát za to." Její ruka stále sledovala pohyby jeho těla a držela se ve směru jeho srdce. Neznejistěla. ,,Rád bych si s tebou popovídal, ale asi máš na práci mě zabít, takže tě nechci zdržovat," vtipkoval nadále Prašivec. Vůbec se nedíval na namířenou hůlku, pozoroval pouze Hermioniny oči. Znal hry, vyžíval se v nich. Takže věděl přesně, na co se koukat. Ruka bývá nevyzpytatelná, stejně jako činy. Ale oči zrcadlí všechno, co je dokonale promyšleno.
,,Zabiju vás," informovala ho. Byl dva metry od ní, když se zastavil a zareagoval na její varování slovy: ,,Tak si pospěš, protože možná budu rychlejší." Z lenivého ignoranta se v mžiku stal pohotový útočník. ,,Miluju, když si hraješ na hrdinku." Složení poklony i urážky Hermionu rozladilo natolik, že se její ruka roztřásla. ,,Tolik mi chyběla tvá vůně. I na těch pár kroků tě cítím." Olízl si rty. ,,Vůně strachu," pokračoval, ,,to mě bere, koťátko. Tak honem. Je to kdo s koho, dám ti vteřinku náskok. Máš šanci to ukončit jako první." Její tělo zachvátilo zděšení. A přesně v tu chvíli jí došlo, že ho nedokáže zabít. Zklamala sebe samotnou. Mohla se pokusit na něj zaútočit, místo toho hůlku pokorně svěsila. Kdyby měla čas, možná by se i rozplakala. Jenže Prašivec máchl rukou ve stejné vteřině, které měla šanci využít.
,,Avada Kedavra!" vykřikl a z jeho hůlky vyletělo zelené světlo. Jediné, na co si Hermiona vzpomněla, byl její smích, když si v pěti letech hrála s rodiči v parku. A pocit naprostého štěstí ji uklidnit natolik, že se světla nebála. Zelený paprsek proletěl těsně kolem Hermiony a zasáhl smrtijeda, který měl v plánu na ni zaútočit. Ani jí nedocházelo, že je ještě naživu. Překvapeně otevřela ústa. Přišla si oklamaná. Počítala se smrtí a najednou byla v pasti.
,,Taky mám pro tebe slabost," usmál se a došel až k ní. ,,Asi ani jeden nechce toho druhýho zabíjet, což?" zeptal se tichým hlasem. Samozřejmě to nepřiznala, ale tajně věděla, že má pravdu. ,,Slib mi něco, krásko. Jestli vyhrajete, musíš mě aspoň jednou navštívit v Azkabanu, jo?" Byla vážně tak slabá? Netušila proč, ale po chvíli souhlasně přikývla. Spokojeně se usmál a pohladil jí po tváři. ,,Děkuju, zlatíčko. Jsem rád, že pamatuješ na to, jak jsem se o tebe staral." Byla to manipulace, věděla to moc dobře. Věděla to pokaždé a pokaždé těm lžím chtěla věřit. ,,Jak rád bych tě zabil," zašeptal a nahnul se k ní. Nestačila zareagovat rychle. Jeho rty se letmo otřely o její ústa. Páteří jí projela příšerná bolest ze spojení pocitu zhnusení a slasti. Když se odtáhl, z hrdla se jí vydral sten. Hrozně se za to styděla. Věděla, že si jí za to bude dobírat. Vysměje se jí. Prašivec se ale zachoval jinak. Nebezpečně přimhouřil oči a nevěřícně zakroutil hlavou. ,,Nechápu, že jsem tě ještě nepřefikl. Musíš bejt fakt výjimečná." Když jí pohladil po vlasech, vzal jeden pramínek a přivoněl k němu. ,,Co to se mnou děláš?" Rozběhl se pryč. Hermiona schovala tvář v dlaních a uklidňovala se. Představovala si, že se po bitvě všechno změní. Prašivce zavřou do Azkabanu (nebo ho popraví) a ona se vdá za Rona. Všechno bude normální, pomyslela si Hermiona, ale nevěřila tomu. Nakonec se rozebrala, připravila si hůlku a běžela za Harrym.